„Ty šaty budou dokonale podtrhovat tvou nezakrytou odvahu,“ mumlal jí do ucha, „a to ani zdaleka ne tak dobře, jak sama ukazuješ, a lilie dara, co v noci kvetou, by plakaly závistí, kdyby tě viděly kráčet po břehu měsícem ozářené vody, a já taky, a stal bych se bardem, abych mohl měsíci vyzpívat chválu na tebe.“
Nyneiva zamrkala a snažila se přebrat si to. Luca si zřejmě myslel, že koketně mrká na něj. Nyneiva ho loktem jakoby náhodou praštila do žeber, než ji stačil ždíbnout do ucha. Aspoň to měl zřejmě v úmyslu, i když teď kašlal a tvrdil, že vdechl drobek z perníčku. Ten muž byl určitě pohledný – Přestaň! – a měl dobře tvarovaná lýtka – Co to děláš, koukat se mu na nohy? – ale musel ji považovat za bezduchou husu. To všechno dělal kvůli tomu svému zatracenému představení.
Nyneiva si znovu poposunula stoličku, zatímco on se ještě snažil popadnout dech. Nemohla se odsunout příliš daleko, aniž by mu tím dala najevo, že před ním utíká, i když vidličku držela připravenou pro případ, že by ji následoval. Tom si upřeně prohlížel svůj talíř, jako by na bílé glazuře zůstalo víc než šmouhy. Juilin si skoro neslyšně monotónně pohvizdoval a s falešným zájmem hleděl do skomírajícího ohně. Elain se na ni podívala a potřásla hlavou.
„Bylo to tak milý, že ses k nám připojil,“ poznamenala Nyneiva a vstala. Luca se zvedl zároveň s ní a v očích měl vedle záře z ohně i naději. Nyneiva mu položila na jeho talíř svůj. „Tom a Juilin budou určitě rádi, že jim pomáháš s nádobím.“ Než stačil otevřít ohromeně ústa, obrátila se k Elain. „Je pozdě a zítra asi pojedeme přes řeku brzy.“
„Ovšem,“ zamumlala Elain jen s náznakem úsměvu. A položila svůj talíř na Nyneivin, než se také vydala do vozu. Nyneiva ji chtěla obejmout. Dokud neřekla: „Vážně bys ho neměla povzbuzovat.“ Lampy v držácích na stěnách zahořely.
Nyneiva si dala ruce v bok. „Povzbuzovat ho! Jedinej způsob, jak bych ho mohla povzbuzovat ještě míň, by bylo ho propíchnout!“ Důrazně si odfrkla a zamračila se na lampy. „Příště použij Aludřiny ohnivé tyčky. Škrtátka. Jednou se zapomeneš a usměrníš tam, kde bys neměla, a kde potom budeme? Budem utíkat, abychom zachránily holej život, se stovkou bělokabátníků za patama.“
Umíněná až hanba, druhá žena se odmítla nechat odvést od tématu. „Možná jsem mladší než ty, ale občas si myslím, že vím o mužích víc, než ty kdy budeš. Pro muže, jako je Valan Luca, byl ten tvůj dnešní útěk, jako bys jej žádala, aby tě pronásledoval. Kdyby ses na něj byla obořila, jako jsi to udělala ten první den, byl by se možná vzdal. Ty mu neřekneš, aby toho nechal, ty ho o to dokonce ani nepožádáš! Pořád se na něj usmíváš, Nyneivo. Co si má ten muž myslet? Celé dny ses neusmála na nikoho!"
„Já se jenom snažím ovládat,“ zamumlala Nyneiva. Všichni si stěžovali, jak je vzteklá, a teď, když se snaží ovládat, si Elain stěžuje na to! Ne že by byla natolik hloupá, aby podlehla jeho lichotkám. Tak velká husa rozhodně nebyla. Elain se jí vysmála a Nyneiva se zamračila.
„Oh, Nyneivo. ‚Slunce na úsvitu nezadržíš.‘ Lini mohla docela dobře myslet tebe.“
Nyneiva s námahou vyhladila tvář. Ona se taky může ovládat. Copak jsem to tam venku právě nedokázala? Natáhla ruku. „Dej mi ten prsten. On bude chtít ráno překročit řeku a já se chci, až skončím, aspoň trochu pořádně prospat.“
„Myslela jsem, že dnes v noci půjdu já.“ Elain se v hlase ozvaly starosti. „Nyneivo, chodíš do Tel’aran’rhiodu prakticky každou noc, kromě na setkání s Egwain. Mimochodem u té Bair máš pěkný vroubek. Musela jsem jim říct, proč ses ještě nevrátila, a ona řekla, že bys neměla cítit potřebu odpočívat, ať už vstupuješ sebečastěji, pokud něco neděláš špatně.“ Starosti se změnily v hněv a teď si mladší žena dala ruce v bok. „Musela jsem si vyslechnout kázání, které bylo určeno tobě, a to rozhodně nebylo příjemné, když tam navíc stála Egwain a souhlasně přikyvovala. Takže si opravdu myslím, že dnes v noci bys –“
„Prosím, Elain.“ Nyneiva nataženou ruku nestáhla. „Musím se na něco zeptat Birgitte a její odpovědi by mohly vyvolat další otázky.“ Měla dotazy, jakés takés. Otázky pro Birgitte si vymyslet dokázala vždycky. Nemělo to nic společného s vyhýbáním se Egwain a moudrým. Když navštěvovala Tel’aran’rhiod tak často, že na setkání s Egwain šla vždycky Elain, tak to tak prostě vyšlo.
Elain si povzdechla, ale z výstřihu šatů přece jen vylovila zkroucený kamenný prsten. „Zeptej se jí znovu, Nyneivo. Čelit Egwain je velmi těžké. Ona Birgitte viděla. Neřekne nic, ale dívá se na mě. A je to ještě horší, když se setkáme poté, co moudré odejdou. Tehdy by se mohla zeptat, ale ona to neudělá, a tím je to ještě mnohem horší.“ Zamračila se, když Nyneiva přetáhla malý ter’angrial na řemínek kolem svého krku, k Lanovu těžkému prstenu a prstenu s Velkým hadem. „Proč se podle tebe nikdy žádná moudrá nevrátí s ní? V Elaidině pracovně se toho moc nedozvíme, ale myslela by sis, že Věž budou aspoň chtít vidět. Egwain o tom dokonce před nimi ani nechce mluvit. Když se k tomu nějak přiblížím, podívá se na mě tak, jako by mě chtěla uhodit.“
„Já myslím, že se chtějí Věži pokud možno vyhnout.“ A tohle bylo opravdu moudré. Nebýt léčení, vyhnula by se tomu, a Aes Sedai taky. Nestává se z ní Aes Sedai. Jenom se snaží dozvědět víc o léčení. A pomoci Randovi, to rozhodně. „Jsou to svobodný ženy, Elain. I kdyby Věž nebyla v takovým průšvihu, chtěly by, aby se Aes Sedai couraly po Pustině, sbíraly je a vláčely až do Tar Valonu?“
„To asi bude ono.“ Elainin tón však prozrazoval, že si to nemyslí. Ona považovala Věž za úžasnou a nechápala, proč by se nějaká žena měla chtít vyhýbat Aes Sedai. Svázaná s Bílou věží navěky, tak to říkaly, když jí navlékaly prsten. A myslely to vážně. A přesto to ta hloupá holka vůbec nepovažovala za tíživé.
Elain jí pomohla se svléknout a Nyneiva se natáhla na úzkou postel jen ve spodničce a zívla. Byl to dlouhý den a bylo udivující, jak únavné mohlo být stání, když po vás někdo, koho jste neviděli, házel nožem. Když zavřela oči, táhly jí hlavou jalové myšlenky. Elain tvrdila, že cvičí, když se s Tomem chovala jako hloupá husa. Ne že by ten milující otec a oblíbená dcera, co hráli teď, bylo na pohled méně hloupé. Možná by mohla taky cvičit, jenom trošičku, s Valanem. Ne, tohle bylo hloupé. Mužům mohly zbloudit oči – Lanovi by se to radši nemělo stát! – ale ona věděla, jak být věrná. Ty šaty si na sebe prostě nevezme. Moc velký výstřih.
Nejasně zaslechla Elain. „Nezapomeň se jí zase zeptat.“
Přemohl ji spánek.
Stála před vozem, v noci. Měsíc byl vysoko a honící se mraky házely na tábor stíny. Cvrčci cvrčeli a noční ptáci křičeli. Lvům svítily oči, když ji pozorovali ze svých klecí. Medvědi s bílými čenichy vypadali za železnými mřížemi jen jako tmavé, spící hromádky. U dlouhého provazu nataženého mezi kolíky nestáli žádní koně, Clarinini psi nebyli na vodítcích pod jejím a Petrovým vozem a místo, kde v bdělém světě stávali s’reditové, bylo prázdné. Nyneiva zjistila, že tu mají své odrazy pouze divoká zvířata, ale ať už ta Seanchanka tvrdila, co chtěla, bylo těžké brát ta velká šedá zvířata za natolik zdomácnělá, že již nebyla divoká.