Náhle si uvědomila, že má na sobě ty šaty. Zářivě červené a kolem boků příliš přiléhavé, aby byly slušené, a čtvercový výstřih tak hluboký, že z něj málem vypadla. Neuměla si představit, že by si je nějaká žena, kromě Berelain, oblékla. Pro Lana by to ale mohla udělat. Kdyby byli sami. Opravdu myslela na Lana, když usínala. Myslela jsem na něj, ne?
Na každý pád nehodlala dopustit, aby ji Birgitte zahlédla v něčem takovém. Ta žena o sobě tvrdila, že je voják, a čím víc času s ní Nyneiva strávila, tím víc si uvědomovala, že některé její názory – a poznámky – jsou stejně špatné, jako kdyby je řekl muž. Horší. Spojení Berelain a rváče z taverny. Sice ty poznámky neměla pořád, ale došlo na ně vždycky, když Nyneiva dovolila, aby ji zbloudilá myšlenka přioděla do něčeho podobného. Změnila si oděv na pevné, dobré dvouříčské sukno, tmavé, s prostým šátkem, který nepotřebovala. Vlasy měla opět slušně spletené a již otevírala ústa, aby zavolala Birgitte.
„Proč jsi to změnila?“ zeptala se ta žena, vyšla ze stínu a opřela se o svůj stříbrný luk. Složitý zlatý cop jí visel přes rameno a měsíční světlo se odráželo od luku a šípů. „Vzpomínám si, že jsem nosila šaty, které jako by těmhle z oka vypadly. Měla jsem jenom přitáhnout pozornost, aby mohl Gaidal proklouznout – stráže valily oči jako žáby – ale byla to psina. Zvlášť když jsem s ním v nich později tancovala. On vždycky nenáviděl tanec, ale tolik chtěl zabránit ostatním mužům, aby se ke mně přiblížili, že se mnou tancoval každý tanec.“ Birgitte se s láskou zasmála. „Té noci jsem od něj při dominu vyhrála padesát solidů, protože na mě koukal tak upřeně, že se na své kameny ani nepodíval. Muži jsou zvláštní. Ne že by mě nikdy neviděl –“
„To je možný,“ přerušila ji nasupeně Nyneiva a pevně si přitáhla šátek k ramenům.
Než mohla dodat otázku, Birgitte řekla: „Našla jsem ji,“ a Nyneivě se všechny otázky vykouřily z hlavy.
„Kde? Viděla tě? Můžeš mě k ní vzít? Bez toho, aby mě zahlídla?“ Strachem se jí stáhl žaludek – to by tedy Valan Luca měl co povídat o její odvaze, kdyby ji viděl teď – ale byla si jistá, že jakmile zahlédne Moghedien, změní se to v hněv. „Kdybys mě dokázala přivíst dost blízko...“ Odmlčela se, když Birgitte zvedla ruku.
„Nemyslím, že mě viděla, jinak pochybuji, že bych teď byla tady.“ Byla nyní vážnost sama. Nyneiva se cítila mnohem líp, když Birgitte ukazovala tuhle svou tvář vojáka. „Na chvilku tě můžu vzít blíž, jestli chceš jít, ale ona není sama. Aspoň... Uvidíš. Musíš být zticha a nesmíš proti Moghedien nic podniknout. Jsou tam další Zaprodanci. Možná bys ji dokázala zničit, ale dokážeš jich zničit pět?“
Nyneivě se žaludek stáhl málem k páteři. A začala se jí podlamovat kolena. Pět. Měla by se Birgitte vyptat na to, co viděla či slyšela, a nechat to při tom. Pak by se mohla vrátit do postele a... Ale Birgitte se na ni dívala. Nepochybovala o její odvaze, jenom se dívala. Připravená to podstoupit, pokud bude Nyneiva souhlasit. „Budu zticha. A na usměrňování ani nepomyslím.“ Ne s pěti Zaprodanci pohromadě. Ne že by v té chvíli dokázala usměrnit třebas jiskřičku. Narovnala kolena. „Až budeš připravená.“
Birgitte zvedla luk, položila Nyneivě ruku na paži...
...a Nyneivě se zadrhl dech v hrdle. Stály na ničem, obklopovala je nekonečná temnota a nedalo se poznat, kde je nahoře a kde dole, pád libovolným směrem by trval věčnost. Nyneivě se zatočila hlava, ale přiměla se pohlédnout směrem, kterým Birgitte ukazovala.
Pod nimi stála Moghedien také na temnotě a oblečená byla v šatech skoro tak černé barvy, jako byla tma, která ji obklopovala, byla ohnutá a napjatě poslouchala. – A ještě mnohem hloub pod ní stála na rozlehlé podlaze z lesklých bílých dlaždic, vznášející se v temnotě, čtyři obrovská křesla s vysokými opěradly, každé úplně jiné. Nyneiva kupodivu slyšela, co ti, sedící v křeslech, říkají, stejně dobře, jako kdyby seděla mezi nimi.
„...nikdy nebyl zbabělec,“ říkala právě hezká, baculatá sluncovlasá žena, „tak proč začínáš?“ Zdánlivě oděná ve stříbrošedé mlze a jiskřících drahokamech, rozvalovala se ve slonovinovém křesle, které vypadalo jako nazí akrobaté. – Čtyři vyřezávaní muži je drželi ve vzduchu a žena měla ruce položené na zádech klečících žen. Dva muži a dvě ženy jí drželi bílá hedvábná nebesa nad hlavou a dva další byli zkroucení tak, jak by Nyneiva nikdy neuvěřila, že se lidské tělo může zkroutit. Zrudla, když si uvědomila, že někteří předvádějí víc než jen akrobatické kousky.
Podsaditý muž střední výšky se sinavou jizvou na tváři a hranatou zlatou bradkou se rozzlobeně předkláněl. Jeho křeslo bylo z těžkého dřeva a na sloupcích byli vyřezáni ozbrojení muži a koně. Na vršku opěradla ruka v ocelové rukavici svírala blesk. Jeho červený kabátec vyrovnával chybějící zlacení na křesle, protože přes ramena až na paže byly vyšity spousty zlatých mořských vln. „Nikdo mi nebude říkat, že jsem zbabělec,“ pronesl drsně. „Avšak jestli budeme takhle pokračovat, tak mi půjde rovnou po krku.“
„To byl můj plán od samého začátku,“ ozval se melodický ženský hlas. Nyneiva mluvčí neviděla, neboť ta byla skryta za vysokým opěradlem křesla, které bylo celé ze sněhobílého kamene a stříbra.
Druhý muž byl velký a tmavým způsobem hezký, s bílými spánky. Pohrával si se zdobenou zlatou číší a opíral se o svůj trůn. Jiné slovo se pro tu drahokamy obloženou věc prostě nehodilo. Tu a tam byly vidět stopy zlata, Nyneiva však nepochybovala, že pod všemi těmi třpytnými rubíny, smaragdy a opály je pevné zlato. Celý trůn působil těžším dojmem, než odpovídalo jeho výšce. „Soustředí se na tebe,“ řekl ten velký muž hlubokým hlasem. „Bude-li to třeba, někdo jemu blízký zemře, jasně na tvůj rozkaz. On pak půjde po tobě. A zatímco se soustředí jenom na tebe, my tři se propojíme a chytíme ho. Co se změnilo?“
„Nic se nezměnilo,“ zavrčel ten s jizvou. „A nejmíň ze všeho moje důvěra k vám. Já se budu účastnit propojení taky, nebo to tady končí.“
Zlatovlasá žena zvrátila hlavu dozadu a zasmála se. „Ubožáku,“ řekla posměšně a mávla rukou plnou prstenů. „Copak si myslíš, že by si nevšiml, kdybys byl v propojení? Má učitele, nezapomínej. Sice špatného, ale ne úplného hlupáka. Příště budeš chtít, abychom do toho zapojili dost z těch třinácti děcek z černého adžah, aby byl kruh větší než třináct, abyste ho museli ovládat ty nebo Rahvin.“
„Když nám Rahvin věří natolik, aby se propojil, když musí dovolit jedné z nás vést,“ ozval se znovu ten melodický hlas, „tak bys mohl ukázat stejnou důvěru.“ Velký muž se zahleděl do své číše a žena v mlze oděná se pousmála. „Když už nedokážeš věřit nám, že mu tě nevydáme,“ pokračovala neviděná žena, „tak věř aspoň tomu, že budeme jedna druhou hlídat příliš dobře, aby to bylo možné. S tímhle vším jsi souhlasil, Sammaeli. Tak proč se teď začínáš cukat?“
Nyneiva sebou trhla, když se Birgitte dotkla její ruky...
...a byly zpět mezi vozy, kde mezi mraky svítil měsíc. Ve srovnání s místem, kde před chvílí byly, to v těchto místech vypadalo skoro normálně.
„Proč...?“ začala Nyneiva a musela polknout. „Proč jsi nás odvedla?“ Srdce měla až v krku. „Copak nás Moghedien zahlídla?“ Tolik se soustředila na Zaprodance – na tu směs cizosti a obyčejnosti v nich – že zapomněla dávat pozor na Moghedien. Když Birgitte zavrtěla hlavou, vydechla si úlevou.