„Já z ní ani na okamžik nespustila zrak a ona nehnula ani svalem. Jenomže to se jí nepodobá, takhle se odhalit. Kdyby zvedla hlavu, nebo některý z ostatních...“
Nyneiva si přitáhla šátek k ramenům a zachvěla se. „Rahvin a Sammael.“ Přála si, aby tolik nechraptěla. „Poznala jsi ty ostatní?“ Ovšemže je Birgitte poznala. Byla to hloupá otázka, ale Nyneiva byla otřesená.
„Lanfear byla ta za křeslem. Druhá žena byla Graendal. Nepovažuj ji za hlupačku jen proto, že se rozvaluje v křesle, z něhož by se začervenala i pouliční holka ze Senje. Je prohnaná a používá své mazlíčky při obřadech, po nichž i ti nejdrsnější vojáci, co jsem kdy poznala, přísahali, že budou žít v celibátu.“
„Graendal je prohnaná,“ ozval se Moghedienin hlas, „avšak ne dost prohnaná.“
Birgitte se otočila, zvedla stříbrný luk se šípem již téměř nasazeným – a prudce odletěla třicet kroků daleko a v měsíčním světle narazila na Nyneivin vůz tak tvrdě, že o pět kroků odrazila a zůstala ležet v polámané hromádce.
Nyneiva zoufale sáhla pro saidar. Hněvem prosakoval strach, ale byla dost rozzlobená – a naběhla si na neviditelnou stěnu mezi sebou a pravým zdrojem. Málem zavyla. Něco ji popadlo za nohy a trhlo s nimi dozadu a nahoru. Ruce se jí zkroutily dozadu, až se jí nad hlavou dotkly kotníků. Šaty se změnily v prach, který jí sjel z těla, a copem jí to trhlo dozadu, až musela zvrátit hlavu a cop se dotýkal jejích hýždí. Zoufale se pokusila vystoupit ze sna. Nic se nestalo. Visela zkroucená ve vzduchu jako nějaké zvíře v síti a svaly měla napjaté do krajnosti. Roztřásla se. Slabě hrabala prsty, ale dotkla se jen nohou. Napadlo ji, že kdyby se pokusila pohnout něčím jiným, zlomí si páteř.
Zvláštní bylo, že ji přešel strach teď, když už bylo příliš pozdě. Byla si jistá, že mohla být dost rychlá, kdyby nebylo hrůzy, jež jí projela, když potřebovala jednat. Chtěla jenom dostat příležitost sevřít ruce Moghedien kolem krku. Že by mi to teď k něčemu bylo! Měla potíže s každým nadechnutím.
Moghedien přešla tak, aby ji Nyneiva viděla, mezi třesoucí se trojúhelník jejích rukou. Ženu posměšně obklopovala záře saidaru. „Drobnost z Graendalina křesla,“ prohodila Zaprodankyně. Šaty měla mlžné jako Graendal, ale ty její přecházely z černé mlhy do téměř průsvitna a zpátky do zářícího stříbra. Látka se skoro pořád měnila. Nyneiva ji v tomhle viděla v Tanchiku. „Není to něco, co by mě napadlo jen tak, ale Graendal umí být... poučná.“ Nyneiva se na ni zlostně mračila, ale Moghedien si toho zřejmě nevšímala. „Nemůžu uvěřit, že ses ty vydala honit mě. To jsi skutečně věřila, že když jsi měla jednou štěstí a přistihla mě nepřipravenou, mohla by ses mi rovnat?“ Její smích zněl řezavě. „Kdybys jenom věděla, kolik práce jsem si dala, abych tě našla. A ty přijdeš za mnou.“ Rozhlédla se kolem po vozech a chvíli si prohlížela lvy a medvědy, než se obrátila zpátky k Nyneivě. „Zvěřinec? Ten bude naprosto snadné najít. Jestli to nyní ovšem budu ještě potřebovat.“
„Udělej, co chceš, Světlo tě spal,“ prskla Nyneiva. Jak nejlépe dokázala. Jak tak byla ohnutá, musela slova jedno po druhém vyrážet. Neodvažovala se podívat na Birgitte přímo – ne že by vůbec dokázala tolik otočit hlavu – ale když zakoulela očima, jako by se zmítala mezi strachem a vztekem, zahlédla ji koutkem oka. Žaludek se jí stáhl, i když měla břicho natažené jako kůži na sušení. Birgitte ležela natažená na zemi, stříbrné šípy se jí vysypaly z toulce u pasu a stříbrný luk jí vypadl z bezvládné ruky. „Štěstí, říkáš? Kdyby ses ke mně nepřiplížila, byla bych tě ztřískala, až bys brečela. Zakroutila bych ti krkem jako kuřeti.“ Měla jen jednu šanci, pokud byla Birgitte mrtvá, a to ještě mizivou. Totiž rozzlobit Moghedien tak, že ji rychle ve vzteku zabije. Kdyby jen existoval nějaký způsob, jak varovat Elain. Její smrt by to měla udělat. „Pamatuješ, jak jsi říkala, že mě použiješ pro schodek k nasedání? A později, když jsem řekla, že udělám totéž s tebou? To bylo po tom, co jsem tě porazila. Když jsi kňučela a prosila o život. Nabízelas mi cokoliv. Jseš bezpáteřní zbabělec! Svinstvo z nočníku! Ty hroudo –“ Do úst se jí vsunulo cosi silného, přimáčklo jí to jazyk a přinutilo rozevřít doširoka ústa.
„Ty jsi tak prostoduchá,“ zamumlala Moghedien. „Věř mi, už teď se na tebe zlobím dost. Nemyslím, že tě použiju jako schodek nasedání.“ Z jejího úsměvu Nyneivě naskočila husí kůže. „Myslím, že tě proměním v koně. Tady je to docela dobře možné. V koně, mouchu, žábu...“ odmlčela se a nastražila uši, „...ve cvrčka. Pokaždé, když vstoupíš do Tel’aran’rhiodu, budeš kůň, dokud to nezměním. Nebo někdo jiný, kdo ví, jak to udělat.“ Znovu se odmlčela a zatvářila se téměř soucitně. „Ne, nechci ti dávat falešnou naději. Je nás jenom devět, kdo známe tuhle vazbu, a ty bys nechtěla, aby tě dostal některý z nich, o nic víc než já. Budeš kůň pokaždé, když tě sem přivedu. Budeš mít vlastní sedlo a uzdu. Dokonce ti zapletu hřívu.“ Nyneivě to cuklo za cop, až jí ho málem celý vytrhlo. „I tak si samozřejmě budeš pamatovat, kdo jsi. Myslím, že se mi naše vyjížďky budou i líbit, ačkoliv tobě možná ne.“ Moghedien se zhluboka nadechla a její šaty potemněly do čehosi, co se v bledém světle lesklo. Nyneiva si nebyla jistá, ale měla dojem, že barva připomíná krev vytékající z žil. „Donutila jsi mě přiblížit se k Semirhage. Bude jenom dobře, když si to s tebou vyřídím a budu se moct plně věnovat důležitějším věcem. Je ta malá žlutovlasá žába s tebou v tom zvěřinci?“
To cosi zmizelo Nyneivě z úst. „Jsem sama, ty pitomá –“ Bolest. Jako by ji ztloukly od kotníků k ramenům a všechny rány dopadly zaráz. Pronikavě zavřískla. A znovu. Snažila se zatnout zuby, ale v uších jí zněl vlastní nekonečný křik. K vlastní hanbě se jí po tvářích koulely slzy, jak vzlykala a bezmocně čekala na další výprask.
„Je s tebou?“ opakovala Moghedien trpělivě. „Neplýtvej mým časem a nesnaž se mě přinutit, abych tě zabila. To neudělám. Budeš žít ještě spoustu let a sloužit mi. Tvoje ubohé schopnosti by mi dokonce mohly být k užitku, až tě pocvičím. Až tě pocvičím. Ale můžu zařídit, že to, cos právě cítila, ti bude připadat jako milencův polibek. Teď mi odpověz na otázku.“
Nyneivě se podařilo chytit dech. „Ne,“ vzlykala. „Utekla s nějakým chlapem, když jsme odjely z Tanchika. S chlapem dost starým, aby moh být její děda, ale měl peníze. Slyšely jsme, co se stalo ve Věži –“ byla si jistá, že o tom Moghedien musí vědět – „a ona se bála vrátit.“
Druhá žena se zasmála. „Skvělý příběh. Skoro chápu, co Semirhage tolik fascinuje na lámání ducha. Oh, ty mi asi ještě přineseš spoustu zábavy, Nyneivo z al’Mearů. Ale nejdřív mi přivedeš tu holku Elain. Odstíníš ji a svážeš a položíš mi ji k nohám. A víš proč? Protože některé věci jsou v Tel’aran’rhiodu ve skutečnosti silnější než v bdělém světě. Proto z tebe bude lesklá bílá kobyla, kdykoliv tě sem přivedu. A nejsou to jenom rány, které přetrvají i po probuzení. Nátlak je další. Chci, aby sis to chvíli promyslela, než začneš věřit, že je to tvůj vlastní nápad. Předpokládám, že ta holka je tvoje přítelkyně. Ale ty mi ji přivedeš jako mazlíčka –“ Moghedien vyvřískla, jak jí náhle pod pravým prsem vyjela stříbrná hlavice šípu.