Nyneiva spadla na zem jako pytel. Při pádu si vyrazila dech, jako by dostala kladivem ránu do břicha. Snažila se popadnout dech a přinutit otřesené svaly k pohybu, probojovat se bolestí k saidaru.
Birgitte se vypotácela na nohy a ze všech sil se snažila vytáhnout z toulce další šíp. „Uteč, Nyneivo!“ Znělo to spíš jako mumlání. „Uteč pryč!“ Birgitte se zakymácela hlava a stříbrný luk se kýval, když ho zvedala.
Záře kolem Moghedien zesílila, až se zdálo, že ji obklopuje oslnivé slunce.
Birgitte zalila noc jako přílivová vlna a obklopila ji temnotou. Když to přešlo, luk spadl na prázdné šaty, které se složily na zem. Šaty pak vybledly, jako když se mlha odpaří na slunci, a zůstal jen luk a šípy, třpytící se v měsíčním světle.
Moghedien klesla na kolena, a jak záře kolem ní pohasínala, až zmizela docela, oběma rukama svírala trčící dřík šípu. Potom zmizela i ona a stříbrný šíp dopadl tam, kde předtím byla, potřísněný tmavou krví.
Po nekonečné době se Nyneivě podařilo zvednout na kolena. S pláčem se doplazila k Birgittině luku. Tentokrát jí slzy netekly bolestí. Klečela tam, nahá, a bylo jí to jedno, jenom svírala luk. „Mrzí mě to,“ vzlykala. „Oh, Birgitte, odpusť mi. Birgitte!“
Kromě žalostného volání lelka kozodoje se nic neozývalo.
Když se rozletěly dveře od Moghedieniny ložnice a Vyvolená se v krví nasáklé hedvábné košili vypotácela do obývacího pokoje, Liandrin vyskočila okamžitě na nohy. Chesmal a Temaile vyběhly zraněné vstříc a z obou stran ji podepřely, aby neupadla, ale Liandrin zůstala u svého křesla. Ostatní byly někde pryč, snad dokonce mimo Amador, co Liandrin věděla. Moghedien jim řekla jen to, co chtěla, aby ta která žena věděla, a otázky, jež se jí znelíbily, trestala.
„Co se stalo?“ vydechla Temaile.
Moghedienin krátký pohled ji měl správně usmažit rovnou na místě. „Ty máš trošku schopnost léčení,“ řekla Vyvolená Chesmal nezřetelně. Rty měla potřísněné krví, jež jí stále silnějším pramínkem vytékala i z koutku úst. „Udělej to. Hned, huso!“
Tmavovlasá Ghealdaňanka nezaváhala a položila ruce Moghedien na hlavu. Liandrin v duchu ohrnula ret, jak Chesmal obklopila záře. Chesmal měla hezkou tvář staženou obavami a Temailiny jemné liščí rysy byly pokřivené děsem a starostmi. Tak byly věrné. Tak poslušní psíčkové. Moghedien se zvedla na špičky a zvrátila hlavu. Vytřeštila oči, otřásla se a z rozevřených úst jí vyletěl vzdech, jako by spadla do ledové vody.
Ve chvíli bylo po všem. Záře kolem Chesmal zmizela a Moghedien zase opřela podpatky o koberec s modrozeleným vzorem. Bez Temailiny podpory málem upadla. Jen část síly pro léčení pocházela z jediné síly. Zbytek vycházel z osoby, která byla léčena. Rána, co způsobila všechno to krvácení, bude pryč, avšak Moghedien byla určitě slabá, jako kdyby týdny ležela nemocná na lůžku. Vytáhla Temaile od pasu jemný zlatoslonovinový šátek a otřela si ústa, zatímco jí Temaile pomáhala do ložnice. Byla slabá a otočená zády.
Liandrin udeřila, jak nejtvrději dokázala, a vším, co vyluštila, že ta žena udělala jí.
Ještě neskončila a Moghedien naplnila záře saidaru jako záplava. Liandrinin útok odumřel, jak byla odstíněna od pravého zdroje. Prameny vzduchu ji zvedly ze země a praštily s ní o deštění na zdi tak silně, až jí cvakly zuby. Visela tam s rozpaženýma rukama, bezmocná.
Chesmal a Temaile si vyměnily popletené pohledy, jako by nechápaly, co se stalo. Dál podpíraly Moghedien, která se postavila před Liandrin, přičemž si stále klidně otírala ústa Temailiným šátkem. Moghedien usměrnila a krev na košili zčernala a ve vločkách odpadla na koberec.
„Ty-ty to nechápeš, velká paní,“ chrlila ze sebe Liandrin. „Jenom jsem ti chtěla pomoct, aby se ti líp spalo.“ Pro jednou jí to, že opět upadla do jazyka obyčejné ženy, v nejmenším nevadilo. „Já jenom –“ Skončila zdušeným zachrčením, jak ji pramen vzduchu popadl za jazyk a vytáhl jí ho mezi zuby ven. Hnědé oči jí vylézaly z důlků. Ještě maličko zatáhnout a...
„Mám ho vytrhnout?“ Moghedien pozorovala Liandrinin výraz, ale jako by mluvila pro sebe. „Myslím, že ne. Tvoje škoda, že mě ta al’Mearovic ženská přinutila myslet jako Semirhage. Jinak bych tě mohla jenom zabít.“ Náhle zavazovala štít, uzly byly stále složitější, až Liandrin ztratila docela přehled. A Vyvolená sukovala dál. „Tak,“ prohlásila Moghedien nakonec spokojeně. „Budeš hledat hodně dlouho, než najdeš někoho, kdo to dokáže rozplést. Ale ty žádnou příležitost k hledání nedostaneš.“
Liandrin zapátrala ve tváři Chesmal i Temaile po nějakém náznaku soucitu, lítosti, čehokoliv. Chesmal měla v očích chladný, vážný výraz. Temaile oči zářily, špičkou jazyka si olízla rty a usmála se. Nebyl to přátelský úsměv.
„Myslela sis, že ses naučila něco o nátlaku,“ pokračovala Moghedien. „Naučím tě něco víc.“ Liandrin se zachvěla a Moghedieniny oči jí zaplnily celé zorné pole, stejně jako jí v uších zněl pouze její hlas, zněl jí v celé hlavě. „Žij.“ Chvíle pominula a Liandrin se po tváři řinul pot, jak se na ni Chesmal usmála. – „Nátlak má spousty omezení, ale rozkaz dělat, co někdo chce, abys dělala, zasazený hluboko do tvého nitra, vydrží celý tvůj život. Budeš žít, jakkoliv si budeš přát vzít si život. A to chtít budeš. Budeš ležet mnoho nocí s pláčem a přát si, abys to mohla udělat.“
Pramen držící Liandrinin jazyk zmizel a ona jen kratičce polkla. „Prosím, velká paní, přísahám, že jsem nechtěla –“ V hlavě jí zazvonilo a před očima jí od Moghedieniny facky zatančily stříbročerné tečky.
„Existuje jistá... přitažlivost... dělat něco skutečně,“ vydechla žena. „Chceš ještě žebrat?“
„Prosím, velká paní –“ Druhý políček jí až rozhodil vlasy.
„Ještě?"
„Prosím –“ Třetí jí skoro vykloubil čelist. Tvář ji pálila.
„Jestli neumíš být vynalézavější, tak nebudu poslouchat. Místo toho budeš poslouchat ty. Myslím, že to, co jsem pro tebe vymyslela, by potěšilo i Semirhage.“ Moghedienin úsměv byl skoro tak temný jako Temailin. „Budeš žít, nebudeš utišená, budeš vědět, že bys mohla znovu usměrňovat, jenom kdybys našla někoho, kdo rozváže tvůj štít. Ale to je jen začátek. Evon bude rád, že má novou kuchtu, a jsem si jistá, že ta Arenová si s tebou bude chtít dlouze popovídat o svém manželovi. No, tvoje společnost se jim bude líbit tolik, že podle mě neuvidíš tenhle dům zvenčí hezkých pár let. Budou to dlouhé roky, kdy budeš velmi litovat, že jsi mi nesloužila věrně.“
Liandrin zavrtěla hlavou a vydechla „ne“ a „prosím", ale brečela tolik, že skoro nedokázala slova vyrazit.
Moghedien obrátila hlavu k Temaile a řekla: „Připrav ji pro ně. A řekni jim, ať ji nezabíjejí nebo nezmrzačí. Chci, aby pořád věřila, že by mohla uniknout. I marná naděje ji udrží naživu, aby trpěla.“ Obrátila se, stále se opírajíc o Chesmal, a prameny, které držely Liandrin u zdi, zmizely.
Ženě se podlomily nohy a ona se zhroutila na koberec. Jenže štít zůstal. Marně do něj bušila, jak se plazila za Moghedien a snažila se zachytit lem její košile, přičemž zlomeně vzlykala. – „Prosím, velká paní.“
„Jsou u nějakého zvěřince,“ řekla Moghedien Chesmal. „Všechno vaše hledání, a pak si je musím najít sama. Zvěřinec by nemělo být těžké najít.“
„Budu věrně sloužit,“ plakala Liandrin. Strach jí změnil údy ve vodu. Nedokázala se plazit dost rychle, aby jim stačila. Ženy se dokonce ani neohlédly, jak se tak škrábala po koberci za nimi. „Spoutej mě, velká paní. Cokoliv. Budu tvůj věrný pes!“