„Na sever cestuje množství takových zvěřinců,“ poznamenala Chesmal a v hlase jí zněla dychtivá snaha napravit neúspěch. „Do Ghealdanu, velká paní.“
„Tak musím do Ghealdanu,“ prohlásila Moghedien. „Obstaráš rychlé koně a pojedeš –“ Dveře ložnice se zavřely a uťaly její další slova.
„Budu jak věrný pes,“ škytala Liandrin v hromádce na koberci. Zvedla hlavu, zamrkala, aby zahnala slzy, a uviděla, jak ji Temaile pozoruje, mne si ruce a usmívá se. „Mohly bychom ji přeprat, Temaile. My tři společně bychom –“
„My tři?“ Temaile se vesele zasmála. „Ty bys nedokázala přeprat ani tlusťocha Evona.“ Přimhouřila oči a studovala štít připevněný k Liandrin. „Stejně dobře bys mohla být utišená.“
„Poslouchej. Prosím.“ Liandrin ztěžka polkla a snažila se mluvit zřetelněji, ale pořád mluvila zastřeně, jako by ji pálila naléhavost, když pokračovala zoufalou rychlostí. „Mluvily jsme o rozkolu, co musí být mezi Vyvolenýma. Jestli se Moghedien takhle schovává, musí se schovávat před ostatníma Vyvolenýma. Kdybychom ji chytily a předaly jim ji, pomysli na místa, co bychom mohly mít. Mohly by nás povznýst nad krále a královny. Samy bychom mohly patřit mezi Vyvolené!“
Na okamžik – na jediný požehnaný, nádherný okamžik – žena s dětskou tváří zaváhala. Pak zavrtěla hlavou. „Tys nikdy nevěděla, kam až zvednout zrak. ‚Kdo sahá po slunci, spálí se.‘ Ne, myslím, že já se nespálím proto, že budu sahat moc vysoko. Myslím, že udělám, co jsem dostala nařízeno, a připravím tě pro Evona.“ Náhle se usmála a ukázala zuby, čímž ještě víc připomínala lišku. „Jak bude překvapený, až mu přilezeš políbit nohy.“
Liandrin začala ječet, ještě než se do toho Temaile vůbec dala.
35
Vytržená
Elain se zíváním pozorovala Nyneivu ze své postele, hlavu měla opřenou o loket a černé vlasy jí spadaly přes ruku. Bylo to vážně docela směšné, takhle trvat na tom, že ta, která nepůjde do Tel’aran’rhiodu, bude vzhůru. Nevěděla, jakou dobu Nyneiva ve světě snů prožila, ale Elain tu ležela už dobré dvě hodiny a neměla nic na čtení, žádné šití, vůbec nic, čím by se zabavila, mohla jen civět na druhou ženu, jež byla natažená na druhé úzké posteli. Studování a’damu taky k ničemu nebylo. Elain si myslela, že z něj již vymáčkla vše, co se dalo. Dokonce se pokusila spící ženy dotknout léčivým dotekem, což bylo asi tak všechno léčení, jaké znala. Nyneiva by k tomu nikdy nedala svolení, kdyby byla vzhůru – o Elaininých schopnostech v tomto směru neměla právě nejlepší mínění – anebo by to v tomto případě možná dovolila – ale modřina zmizela. Popravdě řečeno, to asi bylo to nejsložitější léčení, jaké Elain kdy provedla, a její schopnosti to v podstatě vyčerpalo. Neměla co dělat. Kdyby měla nějaké stříbro, mohla by se pokusit vyrobit jeden a’dam. Stříbro nebyl jediný kov, který se na to hodil, ale musela by roztavit mince, aby ho získala dost. Druhou ženu by zrovna moc nepotěšilo, kdyby našla druhý a’dam. Kdyby byla Nyneiva ochotná prozradit tohle Tomovi a Juilinovi, aspoň by si Elain mohla pozvat Toma a povídat si s ním.
Skutečně si spolu nádherně popovídali. Jako když otec předává své znalosti dceři. Nikdy si neuvědomila, že hra rodů zapustila v Andoru tak hluboké kořeny, byť naštěstí ne tak hluboké, jako v některých jiných státech. Jen Hraniční státy tomu plně unikly, aspoň podle Toma. S Mornou na severní hranici a každodenně hrozícími nájezdy trolloků neměli lidé čas na manévrování a intrikování. Nádherně si s Tomem popovídali, když si teď byl kejklíř jistý, že se mu nesnaží vklouznout na klín. Tváře jí při té vzpomínce zahořely. Vlastně ji to jednou či dvakrát napadlo, a milosrdně to nezkusila doopravdy.
„‚I královna si ukopne palec, ale moudrá žena si dává pozor na cestu,‘“ ocitovala tiše. Lini byla moudrá žena. Elain si nemyslela, že by právě tuhle chybu udělala ještě jednou. Věděla, že jich dělá hodně, ale zřídka nějakou chybu zopakovala. Jednou, možná, jich bude dělat tak málo, že bude hodna nastoupit po máti na trůn.
Náhle se posadila. Nyneivě ze zavřených očí proudily slzy, stékaly jí po straně do vlasů. To, co Elain považovala za lehké chrápání – Nyneiva chrápala, ať už tvrdila cokoliv – byly tiché, kňučivé vzlyky hluboko v hrdle. To nebylo správné. Kdyby byla nějak zraněná, bylo by to vidět, i když by to ucítila teprve až po probuzení.
Možná bych ji měla vzbudit. Ale s rukou nataženou k druhé ženě ještě trochu zaváhala. Probudit někoho z Tel’aran’rhiodu zdaleka nebylo tak snadné – a Nyneivu by nepotěšilo, kdyby ji probudila drsněji po tom výprasku, který jí uštědřila Cerandin. Ráda bych věděla, co se doopravdy stalo. Budu se muset zeptat Cerandin. Ať už se dělo cokoliv, Nyneiva by měla být schopná vystoupit ze sna, kdykoliv se jí zachce. Pokud však... Egwain tvrdila, že moudré dokážou člověka udržet v Tel’aran’rhiodu i proti jeho vůli, i když pokud ji ten trik naučily, tak jim ho neprozradila. Pokud teď někdo držel Nyneivu a ubližoval jí, nemohla to být Birgitte ani moudré. No, moudré snad, kdyby ji chytily, jak se potuluje někde, kde by podle nich neměla. Ale jestli to nebyly ony, tak zbývali jenom...
Popadla Nyneivu za ramena, aby s ní zatřásla – když to nezabere, tak zmrazí džbán vody na stole nebo jí vrazí pořádnou facku – a Nyneiva prudce otevřela oči.
Okamžitě začala plakat nahlas, a byl to ten nejzoufalejší zvuk, jaký kdy Elain slyšela. „Já ji zabila. Oh, Elain, já jsem ji zabila svou hloupou pýchou. Myslela jsem si, že bych mohla...“ Slova se vytratila do hlasitého vzlykání.
„Koho jsi zabila?“ Nemohla to být Moghedien. Smrt té ženy by takový žal určitě nevyvolala. Už chtěla Nyneivu obejmout a utěšit ji, když se ozvalo zabušení na dveře.
„Pošli je pryč,“ zamumlala Nyneiva a schoulila se na posteli do roztřeseného klubíčka.
Elain si povzdechla, došla ke dveřim a otevřela je, ale než se vzmohla na slovo, protlačil se kolem ní ze tmy Tom, v pomačkané košili vylézající mu ze spodků, a nesl v náručí cosi zabaleného do pláště. Byly vidět jen bosé ženské nohy.
„Prostě tam byla,“ vykládal za ním Juilin, jako by nevěřil, že mu z úst vycházejí slova. Oba muži byli naboso a Juilin navíc bez košile, takže byla vidět jeho nahá hruď bez chlupů. „Na chvíli jsem se probudil a ona tam najedou stála, nahá jako v den, kdy se narodila, a zhroutila se, jako když přestřihneš provázky.“
„Je živá,“ dodával Tom a položil zabalenou postavu na Elaininu postel, „ale jen tak tak. Skoro jsem neslyšel, jak jí tluče srdce.“
Elain se zamračila a odhrnula kapuci pláště – a dívala se na tvář Birgitte, bledou a sinalou.
Nyneiva se ztuhle vyškrábala z postele a poklekla vedle bezvědomé ženy. Tvář se jí leskla slzami, ale plakat přestala. „Je živá,“ vydechla. „Ona je živá.“ Náhle si zřejmě uvědomila, že je před muži pouze ve spodničce, ale skoro se na ně nepodívala a řekla jen: „Vyveď je ven, Elain. Když tady tak čumí jako telata, nemůžu nic dělat.“
Když na ně Elain zamávala, aby odešli, Tom a Juilin se na sebe podívali, zvedli oči a lehce potřásli hlavami, ale bez odmlouvání vycouvali ke dveřím. „Ona je... přítelkyně,“ řekla jim Elain. Měla pocit, jako by se pohybovala ve snu, obklopená prázdnotou, bez pocitů. Jak je tohle možné? „My se o ni postaráme.“ Jak se to vůbec mohlo stát? „Hlavně nikomu ani slovo.“ Při pohledech, které jí věnovali, když zavírala dveře, se málem začervenala. Jenomže mužům bylo občas potřeba připomínat i ty úplně nejzřejmější věci, dokonce i Tomovi. „Nyneivo, jak pod Světlem,“ začala obracejíc se a odmlčela se, když klečící ženu obklopila záře saidaru.