„Světlo ji spal!“ zavrčela Nyneiva a prudce usměrnila. „Světlo ji za tohle navěky spal!“ Elain poznala prameny splétané pro léčení, ale víc toho nezvládla. „Já ji najdu, Birgitte,“ zamumlala Nyneiva. Prameny ducha převažovaly, ale byla tam i voda a vzduch, dokonce i země a oheň. Vypadalo to stejně složitě jako vyšívání šatů oběma rukama zároveň a ještě i nohama. Poslepu. „Donutím ji zaplatit.“ Záře kolem Nyneivy sílila pořád dál, až přehlušila lampy, až z ní bolely oči, pokud se Elain nedívala s přimhouřenýma očima. „To přísahám! U Světla a mé naděje na spasení a znovuzrození, to udělám!“ Hněv v jejím hlase se změnil, pokud něco, tak zesílil. „Nefunguje to. Není na ní nic, co by se dalo vyléčit. Je tak zdravá, jak jen můžeš doufat. Ale umírá. Oh, Světlo, cítím, jak její duch odchází. Světlo spal Moghedien! Světlo ji spal! A mě spal s ní!“ Ale nevzdávala se. Spřádání pokračovalo, složité prameny se protkávaly v Birgittině těle. A ta žena tu ležela, zlatý cop jí visel z postele, a hruď se jí zvedala a klesala stále pomaleji.
„Můžu udělat něco, co by mohlo pomoct,“ podotkla Elain pomalu. Měly jste k tomu mít svolení, ale vždy to tak nefungovalo. Kdysi se to dělalo skoro stejně často se svolením, jako bez něj. Neexistoval důvod, proč by to nemělo fungovat na ženu. Až na to, že Elain ještě nikdy neslyšela, že by se to tak udělalo.
„Propojení?“ Nyneiva nespouštěla zrak ze ženy na posteli, ani se nepřestávala namáhat se sílou. „Ano. Budeš to muset udělat – nevím jak – ale nech mě vést. Zrovna teď ani nevím, co vlastně dělám, ale vím, že to dokážu. Ty nedokážeš vyléčit ani modřinu.“
Elain stiskla rty, ale nechala to plavat. „Ne propojení.“ Množství saidaru, které do sebe Nyneiva natáhla, bylo ohromující. Jestli nedokázala vyléčit Birgitte s tímhle, tak to, co by Elain mohla přidat, by neznamenalo žádný rozdíl. Společně by byly sice silnější než každá zvlášť, ale ne tak silné, jako kdyby se jejich síly prostě sečetly. Kromě toho si Elain nebyla jistá, že by je uměla propojit. Byla v propojení jen jednou, a tehdy to provedla Aes Sedai, aby jí ukázala, co to je, spíš než jak to udělat. „Přestaň, Nyneivo. Sama jsi říkala, že to nefunguje. Přestaň a nech to zkusit mě. Jestli to nezabere, můžeš...“ Co by mohla? Pokud léčení fungovalo, tak fungovalo. Když ne... Jestli to selže, nemělo smysl zkoušet to znovu.
„Zkusíš co?“ štěkla Nyneiva, přece jen však neohrabaně ustoupila a nechala přijít Elain blíž. Tkanivo léčení pohaslo, ale ne záře kolem druhé ženy.
Elain místo odpovědi položila Birgitte ruku na čelo. – Tělesný kontakt byl pro tohle nezbytný stejně jako pro léčení, a když to Elain dvakrát viděla ve Věži, Aes Sedai se také dotýkala mužova čela. Prameny ducha, které spletla, byly složité, i když ne tak propletené, jako je měla Nyneiva před chvílí. Elain část toho, co teď dělala, chápala jen tak tak, a část už vůbec ne, ale dávala ze své skrýše dobrý pozor, aby viděla, jak má tkanivo vypadat. Dívala se pozorně, protože si v hlavě utvořila zásobu příběhů a viděla hloupé romance tam, kde bývaly málokdy. Po chvíli se posadila na druhou postel a propustila saidar.
Nyneiva se na ni zamračila a pak se sklonila, aby prohlédla Birgitte. Bezvědomá žena měla možná maličko lepší barvu a dýchala trochu silněji. „Cos to vlastně udělala, Elain?“ Nyneiva nespouštěla oči z Birgitte, ale záře kolem ní pomalu pohasínala. „To nebylo léčení. Myslím, že bych to dokázala taky, ale nebylo to léčení.“
„Bude žít?“ zeptala se Elain slabým hláskem. Mezi ní a Birgitte nebylo žádné viditelné propojení, žádné prameny, ale cítila její slabost. Strašlivou slabost. Okamžitě by poznala, kdyby Birgitte zemřela, i ve spánku nebo kdyby byla stovky mil daleko.
„Já nevím. Už neslábne, ale nevím.“ Nyneiva mluvila z únavy tiše a z hlasu se jí ozývala bolest, jako by cítila Birgittino zranění. Trhla sebou, vstala, rozbalila pokrývku s červenými proužky a ženu s ní přikryla. „Co jsi udělala?“
Elain mlčela tak dlouho, než se k ní Nyneiva připojila, lehla si k ní neobratně na postel. „Spojení,“ řekla Elain nakonec. „Já... se s ní spojila. Jako se strážcem.“ Nevěřícný pohled druhé ženy ji přiměl vyhrknout. „To léčení nebylo k ničemu. Musela jsem něco udělat. Znáš dary, které strážce ze spojení získává. Jedním je síla, energie. Může jít dál, když už by se jiný muž zhroutil a zemřel, a přežije rány, které by každého jiného zabily. Byla to jediná věc, která mě napadla.“
Nyneiva se zhluboka nadechla. „No, funguje to aspoň líp než to, co jsem udělala já. Ženskej strážce. Ráda bych věděla, co by si o tom pomyslel Lan? Vlastně, proč by neměla být. Pokud by to měla být nějaká žena, tak ona.“ Trhla sebou, přitáhla si kolena pod bradu a zahleděla se na Birgitte. „Tohle si budeš muset nechat pro sebe. Jestli někdo zjistí, že se přijatá spojila se strážcem, bez ohledu na okolnosti...“
Elain se zachvěla. „Já vím,“ řekla prostě a dost důrazně. Nebyl to sice přestupek na utišení, ale každá Aes Sedai by ji nejspíš přinutila si přát, aby byla utišena. „Nyneivo, co se stalo?“
Dlouhou dobu si myslela, že druhá žena začne zase plakat, jak se jí třásla brada a pohybovaly rty. Když však promluvila, měla hlas jako ocel a její výraz byl směsicí vzteku a slz, které by za celý život nedokázala vyplakat. Vyprávěla příběh stroze, skoro útržkovitě, dokud se nedostala k tomu, jak se mezi vozy objevila Moghedien. Pak se pustila do bolestných podrobností.
„Měla bych mít od krku dolů modřiny,“ pronesla nakonec hořce a dotkla se své hladké bílé paže. I když modřiny neměla, přesto sebou škubla. „Nechápu, proč je nemám. Cítím to, avšak zasloužila bych si je, za tu hloupou, pitomou pýchu. Za to, že jsem se bála udělat to, co jsem měla. Zasloužila bych si viset jako šunka v udírně. Kdyby zde byla nějaká spravedlnost, tak bych tam ještě visela a Birgitte by neležela na posteli a my bychom se nebály, jestli to přežije. Kdybych toho jen znala víc. Kdybych jenom na pět minut věděla to, co Moghedien, mohla bych ji vyléčit. Jsem si tím jistá.“
„No, kdybys ještě někde visela,“ dodala Elain velice prakticky, „zakrátko už by ses vzbudila a odstínila mě. Nepochybuji o tom, že by Moghedien dohlédla na to, abys byla dost rozzlobená a mohla usměrňovat – zná nás až moc dobře, nezapomínej – a velice pochybuji, že bych měla nějaké podezření, dokud bys neskončila. Představa, jak mě přepravuješ k Moghedien, mě tedy nijak netěší, a nevěřím, že tebe ano.“ Druhá žena se na ni nepodívala. „Muselo to být propojení, Nyneivo, jako a’dam. Tak jsi mohla cítit bolest, aniž bys byla poznačená.“ Nyneiva tam pořád seděla a mrzutě se mračila. „Nyneivo, Birgitte žije. Udělala jsi pro ni všechno, co se dalo, a dá-li Světlo, přežije. Tohle jí udělala Moghedien, ne ty. Voják, který si dává vinu za své druhy, již padli v bitvě, je hlupák. My dvě jsme vojáky v bitvě, ale ty nejsi žádná hlupačka, tak se tak přestaň chovat.“
Tehdy se na ni Nyneiva podívala a mračila se jen do chvíle, než úplně odvrátila hlavu. – „Ty to nechápeš.“ Mluvila téměř šeptem. „Ona... byla... jedním z hrdinů připoutaných ke kolu času, jejím osudem bylo se rodit stále znovu a znovu a tvořit báje. Tentokrát se nenarodila, Elain. Byla z Tel’aran’rhiodu vytržená tak, jak byla. Je pořád ještě připoutaná ke kolu? Nebo byla vytržená i z toho? Vytržená z toho, co si vysloužila svou odvahou, protože já byla tak pyšná, tak pitomě umíněná jako chlap, že jsem ji přinutila hledat Moghedien?“