Elain doufala, že tyhle otázky Nyneivě ještě nedošly, ne dokud nebude mít chvilku, aby se vzpamatovala. – „Víš, jak vážně byla Moghedien zraněná? Třeba je mrtvá.“
„Doufám, že ne,“ druhá žena skoro vrčela. „Chci, aby zaplatila...“ Zhluboka se nadechla, ale místo aby ji to posílilo, spíš sklesla. „Nepočítala bych s tím, že umřela. Birgittin šíp minul srdce. Je div, že se jí vůbec podařilo tu ženskou zasáhnout, jak se tak potácela. Já bych se postavit nedokázala, kdyby mě někdo hodil tak daleko a tak tvrdě, jak se ona odrazila. Po tom, co Moghedien udělala mně, jsem se ani nedokázala postavit na nohy. Ne, ona je živá, a my bychom měly věřit, že si tu ránu nechala vyléčit a ráno po nás půjde.“
„Přesto si bude potřebovat chvíli odpočinout, Nyneivo. To víš. Copak ví, kde vůbec jsme? Z toho, co jsi říkala, neměla čas na víc, než si všimnout, že je to zvěřinec.“
„Co jestli viděla víc?“ Nyneiva vypadala, jako by jí přemýšlení dělalo potíže. „Co jestli ví přesně, kde jsme? Mohla by na nás poslat temný druhy. Nebo poslat zprávu temnejm druhům v Samaře.“
„Luca zuří, protože kolem města je už jedenáct zvěřinců a tři další čekají za mostem. Nyneivo, bude jí trvat celé dny, než po takovém zranění získá dost síly, i jestli najde nějakou černou sestru, která ji vyléčí, nebo dokonce někoho ze Zaprodanců. A dalších pár dní, než prohledá patnáct zvěřinců. A to jestli nejsou další za námi na cestě nebo nepřijíždějí z Altary. Jestli po nás půjde nebo pošle temné druhy, to nebo to, my jsme dostaly varování a máme pár dní na to, abychom si našly člun, který nás přepraví po řece.“ Na chvíli se zamyšleně odmlčela. „Máš něco v tom pytlíku s bylinkami, aby sis mohla přebarvit vlasy? Vsadím se, že jsi měla v Tel’aran’rhiodu vlasy spletené do copu. Já tam mám vždycky svou pravou barvu. Když si rozpustíš vlasy, jak je máš teď, a změníš barvu, tak nás bude mnohem těžší najít.“
„Všude jsou jen bělokabátníci,“ povzdechla si Nyneiva. „Galad. Prorok. Žádný čluny. Všechno se proti nám spiklo, aby nás tu zadrželo pro Moghedien. Jsem tak unavená, Elain. Unavená z toho, jak se bojím, kdo by mohl být za dalším rohem. Unavená z toho, jak se bojím Moghedien. Zřejmě nedokážu ani vymyslet, co udělat dál. Moje vlasy? Nemám nic, co by mohlo změnit tu barvu, co mám.“
„Potřebuješ se dobře vyspat,“ prohlásila Elain pevně. „Ovšem bez prstenu. Dej ho sem.“ Druhá žena zaváhala, ale Elain jen čekala s nataženou rukou, až Nyneiva nakonec vylovila skvrnitý kamenný prsten a sundala ho ze šňůrky, co měla kolem krku. Elain si ho nacpala do váčku a pokračovala. „Teď si tady lehni a já pohlídám Birgitte.“
Nyneiva se na chvíli zadívala na ženu nataženou na druhé posteli a pak zavrtěla hlavou. „Nemůžu spát. Já... potřebuju být sama. Projít se.“ Vstala tak ztuhle, jako by skutečně dostala řádný výprask, sundala z kolíčku svůj tmavý plášť a přehodila si ho přes spodničku. U dveří se zarazila. „Jestli mě bude chtít zabít,“ řekla bezútěšně, „tak nevím, jestli jí v tom budu chtít zabránit.“ A bosky, se smutnou tváří, vyšla do noci.
Elain zaváhala, neboť si nebyla jistá, která žena ji potřebuje víc, ale pak se zase posadila na postel. Nic, co by řekla, nemohlo Nyneivě ulehčit, ale Elain věřila v její odolnost. Chvíle o samotě, aby si to v duchu přebrala, a pochopí, že je to vina Moghedien, ne její. Musí.
36
Nové jméno
Elain tam dlouho jen seděla a pozorovala spící Birgitte. Vypadalo to, že spí. Jednou se zavrtěla a zoufale zašeptala: „Počkej na mě, Gaidale. Počkej. Už jdu, Gaidale. Počkej na...“ Slova se vytratila a ona opět jen pomalu dýchala. Dýchala silněji? Ta žena pořád vypadala na smrt nemocná. Lépe než předtím, ale pořád byla bledá a strhaná.
Asi po hodině se vrátila Nyneiva se špinavýma nohama. Na tvářích se jí leskly nové slzy. „Nemohla jsem zůstat pryč,“ řekla a pověsila plášť zpátky na kolíček. „Vyspi se. Já ji pohlídám. Musím ji pohlídat.“
Elain pomalu vstala a uhladila si suknice. Třeba když bude hlídat Birgitte, bude mít Nyneiva čas si to v hlavě přebrat. „Zatím se mi taky nechce spát.“ Byla vyčerpaná, ale už ne ospalá. „Myslím, že se taky projdu.“ Nyneiva jenom kývla a zaujala místo na Elainině posteli. Zaprášené nohy jí visely přes postranici a oči měla upřené na Birgitte.
K Elaininu překvapení Tom a Juilin rovněž nespali. Zapálili si u vozu ohýnek a seděli u něj naproti sobě, na zemi, se zkříženýma očima, a bafali z fajfek s dlouhou troubelí. Tom si zastrkal košili do kalhot a Juilin si natáhl kabátec, i když byl pořád bez košile a manžety měl ohrnuté. Než se k nim Elain připojila, rozhlédla se kolem sebe. V táboře se nic nehýbalo a až na světlo tohoto jediného ohně a záře lamp linoucí se z oken jejich vozu byla všude tma.
Oba muži mlčeli, než si Elain upravila suknice. Poté se Juilin podíval na Toma, jenž kývl, a chytač zlodějů zvedl něco ze země a podal jí to. „Našel jsem to tam, co ležela,“ řekl snědý muž. „Jako kdyby jí to vypadlo z ruky.“
Elain pomalu vzala stříbrný šíp. Dokonce i opeření bylo zřejmě stříbrné.
„Příznačný,“ prohodil Tom konverzačním tónem přes svou fajfku. „A ten cop k tomu... V každým příběhu se z nějakýho důvodu zmiňuje ten cop. I když jsem jich objevil pár, ve kterejch, myslím, vystupuje pod jiným jménem, a o copu se v nich nemluví. A některý s jiným jménem a s copem.“
„Mně na příbězích nezáleží,“ přisadil si Juilin. Nemluvil o nic vzrušeněji než Tom. Ale ono to taky chtělo hodně, aby se některý z nich rozčílil. „Je to ona? Už tak by to bylo dost špatné, i kdyby nebyla. Žena, co se takhle z ničeho nic objeví a nahá, ale... Do čeho jste nás to s N... Nanou dostaly?“ Byl ustaraný. Juilin nedělal chyby a nikdy mu nic neuklouzlo. Tom jen bafal z fajfky a čekal.
Elain obracela šíp v rukou a předstírala, že si ho prohlíží. „Je to přítelkyně,“ prohlásila nakonec. Dokud – pokud – ji Birgitte toho slibu nezbaví, tak její slovo bude platit. „Ona není Aes Sedai, ale pomáhala nám.“ Oba muži se na ni podívali a čekali, až řekne víc. „Proč jste to nedali Nyneivě?“
Zase si vyměnili ty svoje pohledy – muži zřejmě dokázali pohledy vést celé rozhovory, alespoň pokud se žen týkalo – kterými jasně říkali, jako kdyby to vyslovili nahlas, co si myslí o tom, jak má pořád nějaké tajnosti. Zvlášť když to už věděli skoro jistě. Ale ona dala slovo.
„Vypadala rozčilená,“ utrousil Juilin a uvážlivě zatahal z fajfky. Tom si tu svou vyndal z úst a foukl si do bílých knírů.
„Rozčilená? Ta ženská vyběhla jenom v košili, vypadala ztracená, a když jsem se jí zeptal, jestli jí nemůžu pomoct, tak se mi ani nepokusila utrhnout hlavu. Brečela mi na rameni!“ Zatahal se za svou lněnou košili a mumlal si cosi, že je mokrá. „Elain, ona se mi omluvila za každý křivý slovo, co mi kdy řekla, což z její pusy bylo skoro každý druhý. Říkala, že by potřebovala spráskat nebo že snad dostala výprask. Půlku doby mluvila nesmysly. Říkala, že je zbabělá a umíněná husa. Nevím, co se to s ní děje, ale byla úplně mimo."