„Jednou jsem znal ženskou, co se takhle chovala,“ poznamenal Juilin s pohledem upřeným do ohně. „Probudila se a našla ve své ložnici lupiče. Bodla ho do srdce. Jenže když zapálila lampu, byl to její manžel. Jeho člun přistál dřív. Půl měsíce chodila jako Nyneiva.“ Stiskl rty. „Pak se oběsila.“
„Hrozně nerad ti to nakládám, holka,“ dodal Tom laskavě, „ale jestli se jí dá pomoct, tak ty jsi jediná z nás, kdo to dokáže. Vím, jak vytáhnout chlapa z bídy. Nakopnout ho nebo ho opít a najít mu hol –“ Hlasitě si odkašlal a snažil se, aby to vypadalo přirozeně. Taky si uhladil kníry. Jediná špatná věc na tom, že se na ni teď díval jako na dceru, byla v tom, že si zřejmě myslel, že jí je tak dvanáct. „A stejně, chci říct, že nevím, jak tohle províst. A i kdyby ji Juilin třeba byl ochotnej přehnout přes koleno, pochybuju, že by mu za to poděkovala.“
„Tak to bych radši ohnul přes koleno zubatku,“ zamumlal chytač zlodějů, ale ne tak drsně, jak by to znělo včera. Byl stejně ustaraný jako Tom, i když méně ochotný to přiznat.
„Udělám, co půjde,“ ujistila je a znovu obrátila šíp. Byli to dobří muži a ona jim jen nerada lhala nebo před nimi něco skrývala. Aspoň ne, pokud by to nebylo úplně nezbytné. Nyneiva tvrdila, že muže musíte vést pro jejich vlastní dobro, ale existovalo i něco takového, jako zajít příliš daleko. Nebylo správné zavést muže do nebezpečí, aniž by o tom věděl.
Tak jim to řekla. O Tel’aran’rhiodu a o tom, že se Zaprodanci osvobodili, i o Moghedien. Samozřejmě jim neřekla úplně všechno. Některé události v Tanchiku byly příliš zahanbující, takže na ně nechtěla ani pomyslet. Ohledně Birgittiny totožnosti slovo dodržela a zcela jistě nebylo nutné zacházet do podrobností při líčení toho, co Moghedien provedla Nyneivě. Sice to trochu ztížilo vysvětlování událostí dnešní noci, ale ona to zvládla. Pověděla jim všechno, o čem si myslela, že by to měli vědět, dost na to, aby si poprvé uvědomili, proti čemu vlastně stojí.
Nejenom proti černým adžah – už když tohle zjistili, začali jaksi zmateně šilhat – ale i proti Zaprodancům, z nichž jedna navíc nejspíš honila ji a Nyneivu. A dala jim zcela jasně najevo, že ony dvě zase půjdou po Moghedien a že každému v jejich blízkosti taky hrozí nebezpečí, že se dostane mezi lovce a kořist, ať tak nebo tak.
„Nyní, když to víte,“ zakončila, „se můžete sami rozhodnout, jestli zůstanete, nebo odejdete.“ Nechala to tak a dávala si pozor, aby se na Toma ani nepodívala. Zoufale doufala, že zůstane, ale nechtěla, aby si myslel, že ho o to žádá, dokonce ani pohledem ne.
„Nenaučil jsem tě ani půlku toho, co budeš potřebovat, pokud máš být aspoň z poloviny tak dobrá královna, jako je tvoje matka,“ řekl Tom a snažil se mluvit drsně, ale pokazil to tím, že jí pokrouceným prstem odhrnul z tváře pramen načerno obarvených vlasů. „Mě se jen tak snadno nezbavíš, dítě. Hodlám z tebe udělat mistra v daes dae’mar, i kdybych ti to musel hučet do ucha, dokud neohluchneš. Nenaučil jsem tě dokonce ani zacházet s nožem. Snažil jsem se to naučit tvou matku, ale ona vždycky tvrdila, že může někomu nařídit, aby použil nůž, když to bude potřeba. Je to hloupej názor.“
Elain se předklonila a políbila ho na vrásčitou tvář. Tom zamrkal, zvedl huňaté obočí a pak se usmál a znovu si strčil do pusy fajfku.
„Mě můžeš políbit rovněž,“ poznamenal suše Juilin. „Rand al’Thor může mít moje vnitřnosti jako návnadu na ryby, jestli mu tě nevrátím stejně zdravou, jako když tě naposledy viděl.“
Elain zvedla hrdě bradu. „Nedovolím, abys zůstával kvůli Randu al’Thorovi, Juiline.“ Vrátit mu ji? To určitě! „Zůstaneš, jenom jestli to chceš sám. A nezbavuji tě – ani tebe, Tome!" – zakřenil se při poznámce chytače zlodějů – „slibu, že uděláš, co se ti řekne.“ Tomův překvapený pohled ji docela potěšil. Obrátila se zpět k Juilinovi. „Půjdeš za mnou, a samozřejmě taky za Nyneivou, s tím, že budeš znát přesně, proti jakému nepříteli stojíme, nebo si můžeš zabalit věci a odjet na hřebci, kam se ti zlíbí. Já ti ho dám.“
Juilin se posadil rovně, jako by spolkl pravítko, a snědá tvář mu ještě víc potemněla. „V životě jsem neopustil ženu v nebezpečí.“ Ukázal na ni fajfkou jako zbraní. „Pošli mě pryč a já se ti budu držet za zadkem jako létavice v kýlové brázdě.“
Nebylo to tak přesně to, co chtěla, ale bude to stačit. „No dobře.“ Vstala, postavila se zpříma a stříbrný šíp držela u boku, a nasadila mírně mrazivý výraz. Myslela si, že si konečně uvědomili, kdo tu velí. „Do rána už moc času nezbývá.“ Skutečně měl Rand tu drzost říci Juilinovi, aby ji „vrátil zpět"? Tom prostě bude muset chvíli trpět spolu s druhým mužem – a dobře mu ta – za ten úšklebek. „Takže teď uhasíte oheň a půjdete spát. Hned. Žádné výmluvy, Tome. Když se nevyspíte, ráno nebudete k ničemu.“
Muži začali poslušně hrnout botami na plameny hlínu, ale když se dostala k prostým dřevěným schůdkům do vozu, zaslechla Toma říkat: „Občas mluví jako její matka.“
„Tak to jsem rád, že jsem tu ženskou nikdy nepotkal,“ zabručel v odpověď Juilin. „Hodíme si o první hlídku?“ Tom souhlasně zamručel.
Elain se skoro vrátila, ale místo toho se přistihla, že se usmívá. Muži! Tentokrát si to však v duchu řekla s láskou. Dobrá nálada jí vydržela, dokud nevstoupila dovnitř.
Nyneiva seděla na okraji postele – oběma rukama se vzpírala, aby seděla zpříma, a jak sledovala Birgitte, oči se jí zavíraly. Nohy měla pořád špinavé.
Elain strčila Birgittin šíp do skříňky za nějaké nadité pytlíky se suchým hráškem. Naštěstí se na ni druhá žena skoro ani nepodívala. Elain si nemyslela, že Nyneiva právě teď potřebuje uvidět ten stříbrný šíp. Ale co potřebovala?
„Nyneivo, už dávno sis měla umýt nohy a jít spát.“
Nyneiva se zakývala jejím směrem a ospale zamrkala. „Nohy? Co? Musím ji hlídat.“
Bude to muset jít hezky jedno po druhém. „Tvoje nohy, Nyneivo. Máš je špinavé. Umej si je.“
Nyneiva se zamračeně podívala na své umazané nohy a pak kývla. Když nahnula velký bílý džbánek nad umyvadlo, rozlila trochu vody, a další vybryndala, než se domyla a mohla se utřít, ale i pak se zase posadila na postel. „Musím hlídat. Pro případ... Pro případ... Jednou vykřikla. Volala Gaidala.“
Elain ji přitiskla na záda na slamník. „Potřebuješ se vyspat, Nyneivo. Neudržíš oči otevřené.“
„Udržím,“ zamumlala Nyneiva zatvrzele a snažila se posadit, přičemž se vzpírala, jak jí Elain tlačila na ramena. „Musím ji hlídat, Elain. Musím.“
Vedle Nyneivy vypadali ti dva muži venku rozumně a povolně. Dokonce i kdyby Elain chtěla, neexistoval způsob, jak ji opít a najít jí nějakého – předpokládala, že by to měl být nějaký hezký mladý muž. Takže zbýval kopanec. Soucit a zdravý rozum rozhodně žádný dojem neudělaly. „Už mám dost toho trucování a sebelítosti, Nyneivo,“ prohlásila důrazně. „Ty si půjdeš hned lehnout, a ráno neřekneš ani slovo o tom, jak ubohá jsi chudinka. Jestli se neumíš chovat jako rozumná žena, kterou jsi, požádám Cerandin, aby ti udělala dvě modřiny za tu, co jsem ti odstranila. Dokonce jsi mi za to ani nepoděkovala. Teď jdi spát!“
Nyneiva rozhořčeně vykulila oči – teď už aspoň nevypadala, že má pláč na krajíčku – ale Elain jí je rukou zavřela. Šlo to snadno, a přes tiše mumlané protesty začala Nyneiva brzy dýchat pomalu ve spánku.
Elain ji ještě poplácala po rameni, než se narovnala. Doufala, že druhá žena bude spát klidně, že se jí bude zdát o Lanovi, ale jakýkoliv spánek pro ni byl lepší než žádný. Potlačujíc zívání se sklonila, aby zkontrolovala Birgitte. Nepoznala, jestli se její barva nějak zlepšila. Dalo se jen čekat a doufat.