Lampy zřejmě žádné z nich nevadily, tak je Elain nechala zapálené a posadila se na podlahu mezi postele. Světlo by ji mělo udržet vzhůru. Ne že by věděla, proč by vůbec měla zůstávat vzhůru. Udělala, co bylo v jejích silách, stejně jako Nyneiva. Bez přemýšlení se opřela o přední stěnu a brada jí pomalu klesla na hruď.
Sen to byl příjemný, byť zvláštní. Klečel před ní Rand a ona mu položila ruku na hlavu a spojila se s ním jako se strážcem. Stal se jedním z jejích strážců. Teď, s Birgitte, si bude muset vybrat zelené adžah. Byly tam i další ženy, tváře se každou chvíli měnily, podle toho, jak se na ně dívala. Nyneiva, Min, Moirain, Aviendha, Berelain, Amathera, Liandrin – a další, které vůbec neznala. Ať to byl kdo chtěl, Elain věděla, že se s nimi o něj musí podělit, protože v tomto snu si byla jistá, že právě tohle Min viděla. Nebyla si jistá, jaký z toho má pocit – některé z těch tváří chtěla rozdrásat na cáry – ale jestli to již bylo vzorem dáno, bude to tak muset být. Přesto ona bude mít jednu věc z něj, kterou žádná z ostatních nikdy nedokáže získat, spojení mezi strážcem a Aes Sedai.
„Kde je tohle místo?“ ptala se Berelain s vlasy havraní černě a tak krásná, že na ni Elain chtěla vycenit zuby. Ta ženská na sobě měla červené šaty s hlubokánským výstřihem, které Luca chtěl, aby nosila Nyneiva. Berelain se vždycky oblékala nápadně.
„Vzbuď se. Tohle není Tel’aran’rhiod.“
Elain se s trhnutím probudila a viděla, že se Birgitte naklání přes okraj postele a slabě jí tiskne paži. Tvář měla příliš bledou a zvlhlou potem, jako by dostala horečku, avšak modré oči měla jasné a upírala je Elain do tváře.
„Tohle není Tel’aran’rhiod.“ Nebyla to otázka, ale Elain přesto kývla, a Birgitte se s dlouhým povzdechem zase položila. „Pamatuji si naprosto všechno,“ zašeptala. „Jsem tady taková, jaká jsem, a vzpomínám si. Úplně všechno se změnilo. Někde tam venku je Gaidal, malé dítě nebo možná malý chlapec. Ale i kdybych ho našla, co si pomyslí o ženě víc než dost staré, aby mohla být jeho matka?“ Rozzlobeně si protřela oči a potom zamumlala: „Nepláču. Nikdy nebrečím. Na to si vzpomínám, Světlo mi pomoz. Nikdy nepláču.“
Elain si vedle její postele klekla. „Ty ho najdeš, Birgitte.“ Mluvila tiše. Nyneiva zřejmě stále spala hlubokým spánkem – tiše, drsně pochrupovala – ale potřebovala si odpočinout, ne všemu tomuhle čelit znovu. „Určitě ho nějak najdeš. A on se do tebe zamiluje. Já vím, že ano.“
„Myslíš, že na tomhle mi záleží? Dokázala bych přežít, kdyby mě nemiloval.“ Oči se jí zaleskly a odhalily tak lež. „On mě bude potřebovat, Elain, a já tam nebudu. On byl vždycky odvážnější, než pro něj bylo zdravé. Pořád jsem mu musela připomínat, že má být opatrný. Horší bude, že se bude toulat a hledat mě, aniž by věděl, co vlastně hledá, aniž by věděl, proč se vlastně cítí neúplný. Vždycky jsme spolu, Elain. Dvě poloviny jednoho celku.“ Vyhrkly jí slzy a stékaly jí po tváři. „Moghedien říkala, že mě přinutí k věčnému pláči, a...“ Náhle se jí tvář zkroutila, jako by jí z hrdla násilím rvali tiché vzlyky.
Elain vyšší ženu objala a říkala jí slova útěchy, o nichž věděla, že nejsou k ničemu. Jak by se cítila, kdyby jí takhle vyrvali Randa? Ta myšlenka málem stačila, aby si položila hlavu vedle Birgitte a taky se rozplakala.
Elain si nebyla jistá, jak dlouho Birgitte trvalo, než se vyplakala, ale nakonec ji druhá žena odstrčila, lehla si a prsty si otřela líce. „Tohle jsem nikdy nedělala, jen jako malá holka. Nikdy.“ Otočila hlavu a zamračila se na Nyneivu, která stále spala na druhé posteli. „Ublížila jí Moghedien moc? Ještě jsem neviděla někoho tak svázaného od doby, co Touragové dobyli Mareesh.“ Elain teď musela vypadat zmateně, protože Birgitte dodala: „V jiném věku. Je zraněná?“
„Ne vážně. Hlavně její pýcha. To, co jsi udělala, jí umožnilo uniknout, ale až po...“ Elain se nedokázala přimět to vyslovit. Příliš mnoho ran bylo ještě čerstvých. „Dává si to za vinu. Myslí si, že... všechno... je její vina, protože tě požádala o pomoc.“
„Kdyby mě nebyla požádala, Moghedien by ji teď učila žebrat. Je stejně málo opatrná jako Gaidal.“ Birgittin suchý tón zněl podivně vzhledem k tomu, jak měla zvlhlé tváře. „Ona mě do toho nezatáhla za vlasy. Jestli na sebe bere zodpovědnost za následky, tak na sebe bere zodpovědnost za moje činy.“ Pokud něco, tak mluvila rozzlobeně. „Jsem svobodná žena a rozhoduji se sama. Ona nerozhodla za mě.“
„Musím říci, že to bereš lépe než... bych to brala já.“ Nemohla říci „lépe než Nyneiva". To byla pravda, ale to druhé taky.
„Já vždycky říkám, když už musíš vylézt na šibenici, řekni davu vtip, dej katovi peníz a spadni s úsměvem na rtech.“ Birgitte se usmívala velmi ponuře. „Moghedien spustila padací dvířka, avšak mně vaz ještě nepraskl. Možná ji ještě překvapím, než tohle skončí.“ Pak její úsměv zmizel a ona se pozorně zadívala na Elain. „Já... tě cítím. Myslím, že bych mohla zavřít oči a ukázat na tebe, i kdybys byla míli daleko.“
Elain se nadechla velmi zhluboka. „Spojila jsem se s tebou jako se strážcem,“ vyhrkla. „Umírala jsi, léčení nezabíralo a...“ Žena na ni upírala oči. Už se nemračila, ale pohled měla znepokojivě pronikavý. „Nebyla jiná možnost, Birgitte. Jinak bys byla zemřela.“
„Strážce,“ pronesla Birgitte pomalu. „Myslím, že si vzpomínám na jeden příběh o ženě strážci, ale to bylo v životě tak dávném, že víc si už nepamatuji.“
Teď byl čas na druhé, velmi hluboké nadechnutí, a tentokrát ze sebe Elain musela slova vyrážet. „Je tu něco, co bys měla vědět. Dřív nebo později to zjistíš, a já jsem se rozhodla, že před lidmi, kteří mají právo to vědět, nebudu nic zatajovat, pokud to nebude naprosto nezbytné.“ Třetí nádech. „Já nejsem Aes Sedai. Jsem jenom přijatá novicka.“
Zlatovlasá žena na ni dlouho jen hleděla a pak pomalu zavrtěla hlavou. „Přijatá. Za trollockých válek jsem znala jednu přijatou, která se takhle spojila s mužem. Barashelle měla v několika dnech dělat zkoušky, aby mohla být pozvednuta na hotovou Aes Sedai, a zcela jistě by byla šátek dostala, ale ona se bála, že si ho vezme žena, která dělala zkoušky stejný den. Za trollockých válek se Věž z nutnosti snažila povyšovat ženy, jak nejrychleji to šlo.“
„Co se stalo?“ Elain si nemohla pomoci, aby se nezeptala. Barashelle? To jméno znělo povědomě.
Birgitte si propletla prsty na pokrývce na prsou, zvedla hlavu a nasadila posměšně soucitný výraz. „Není třeba říkat, že jakmile to objevily, nedovolily jí složit zkoušky. Nutnost nepřevážila takovou opovážlivost. Donutily ji předat pouto toho chlapíka jiné, a aby ji naučily trpělivosti, daly ji poté do kuchyně mezi kuchtičky a kuchyňské pomocnice. Slyšela jsem, že tam zůstala tři roky, a když konečně získala šátek, amyrlinin stolec sám jí vybral strážce, muže s tváří jako z vydělané kůže a umíněného jako kámen, jménem Anselan. Viděla jsem je o několik roků později, ale nepoznala jsem, kdo z nich dává rozkazy. A myslím, že Barashelle si tím taky nebyla jistá.“
„To není příjemné,“ zamumlala Elain. Tři roky v... Počkat. Barashelle a Anselan? To nemohla být stejná dvojice. Ten příběh neříkal nic o tom, že by Barashelle byla Aes Sedai. Ona však četla dvě verze a slyšela Toma vyprávět třetí, a ve všech Barashelle vykonávala nějakou dlouhou, úmornou službu, aby si vysloužila Anselanovu lásku. Dva tisíce let dokážou příběh hodně změnit.