„To není,“ souhlasila Birgitte a náhle měla v bledé tváři příliš velké a nevinné oči. „Předpokládám, že jelikož budeš chtít udržet své strašné tajemství, nebudeš mě dřít tak tvrdě, jako některé Aes Sedai honí své strážce. Nebylo by dobré donutit mě, abych to prozradila, jen abych se ti dostala ze spárů.“
Elain okamžitě instinktivně zvedla bradu. „To zní skoro jako výhrůžka. Ty já neberu zrovna nejlépe, od tebe, ani od nikoho jiného. Jestli si myslíš –“
Ležící žena ji chytila za ruku a omluvně ji zarazila. Její stisk byl znatelně silnější. „Prosím. Tak jsem to nemyslela. Gaidal tvrdí, že mám smysl pro humor jako kámen hozený do kruhu shoja.“ Při zaznění Gaidalova jména jí po tváři přeletěl mrak, ale hned zmizel. „Zachránila jsi mi život, dědičko Andoru. Zachovám tvé tajemství a budu ti sloužit jako strážce. A budu tvá přítelkyně, pokud budeš chtít.“
„Budu hrdá, že tě můžu mít za přítelkyni.“ Kruh shoja? Na to se zeptá jindy. Birgitte možná byla silnější, ale nepochybně si potřebovala odpočinout. „A za strážce.“ Vypadalo to, že si opravdu vybere zelené adžah. Kromě všeho ostatního to byla jediná cesta, jak se mohla spojit s Randem. Stále se ji hlavou honil ten sen a ona ho hodlala přesvědčit, aby přijal, tak nebo tak. „Třeba bys mohla zkusit... pozměnit... svůj smysl pro humor?“
„Zkusím to.“ Birgitte mluvila, jako by říkala, že se pokusí zvednout horu. „Ale jestli mám být tvůj strážce, i potajmu, tak budu strážcem. Skoro neudržíš oči otevřené. Je čas, aby ses vyspala.“ Elain zvedla obočí i bradu, avšak ta žena jí nedala příležitost promluvit. „Mezi jinými věcmi je strážcovou povinností říct své Aes Sedai, kdy to přehání. Taky dodává dávku opatrnosti, když si ona myslí, že může vstoupit i do Jámy smrti. A udržuje ji naživu, aby mohla dodělat to, co musí. Já pro tebe budu tohle dělat. Když budu nablízku, Elain, nemusíš si hlídat záda.“
Asi se potřebovala vyspat, ale Birgitte to potřebovala víc. Elain ztlumila lampy a ženu uložila ke spánku, avšak teprve tehdy, když ta dohlédla na to, aby si Elain vedle její postele rozložila pokrývky a polštář. Došlo k nějaké menší půtce o to, která bude spát na podlaze, ale Birgitte byla stále dost slabá, takže Elain neměla potíže ji udržet v posteli. No, alespoň ne žádné větší potíže. Ještě že Nyneiva nepřestávala tiše pochrupovat.
Elain sama nešla hned spát i přes to, co navykládala Birgitte. Ta žena nemohla vystrčit nos z vozu, dokud nebude mít co na sebe, a byla o dost vyšší než Elain či Nyneiva. Elain, sedíc mezi postelemi, začala povolovat lem na svých jezdeckých šatech z tmavého hedvábí. Ráno bude mít jen málo času rychle upravit střih a nastehovat nový lem. Spánek ji přemohl ani ne v polovině párání.
Znovu se jí zdálo o spojení s Randem, a nejen jednou. Občas poklekl dobrovolně, občas to musela udělat stejně, jako to provedla s Birgitte, dokonce mu i vlézt do postele, když spal. Birgitte teď byla jediná další žena. To Elain zase tolik nevadilo. Ona ne – ani Min, Egwain, Aviendha nebo Nyneiva, i když si neuměla představit, že by k tomu Lan nic neřekl. Ale ty ostatní... Právě nařídila Birgitte, v měňavém plášti strážce, aby odtáhla Berelain a Elaidu na tři roky do kuchyní, když ji ty dvě ženy náhle začaly bušit pěstmi. Probudila se a zjistila, že po ní šlape Nyneiva, aby se dostala k Birgitte a mohla ji zkontrolovat. V okýnkách se ukazovalo šedavé světlo těsně před svítáním.
Birgitte se probudila s tvrzením, že je silnější než kdy předtím, a kromě toho umírá hlady. Elain si nebyla jistá, jestli už Nyneiva dokončila záchvat sebeobviňování. Nelomila sice rukama a nemluvila o tom, ale zatímco si Elain oplachovala obličej a ruce a vysvětlovala, jak je to s tím zvěřincem a proč tu ještě chvíli musejí zůstat, Nyneiva spěšně oloupala a vykrájela červené hrušky a žlutá jablka, nakrájela sýr, a to všechno podala Birgitte na talíři spolu s pohárem ředěného vína s medem a kořením. Kdyby ji Birgitte nechala, byla by ji Nyneiva snad nakrmila. Pak ale vlastnoručně umyla Birgitte vlasy slepičím pepřem, dokud je neměla černé jako Elain – Elain si vlasy umyla samozřejmě sama – a věnovala jí své nejlepší punčochy a spodničku a zatvářila se zklamaně, když jí Elaininy střevíčky padly lépe. Jakmile měla Birgitte vlasy vysušené a znovu zapletené, trvala Nyneiva na tom, že jí pomůže do šedého hedvábí – u boků a přes prsa potřebovaly trochu popustit, ale to mohlo počkat – a dokonce chtěla sama přišít lem, až ji Elainin nevěřícný výraz přiměl stáhnout se a věnovat se vlastní očistě. – Když si drhla obličej, bručela si pro sebe, že umí šít jako každá jiná. Když chce.
Když konečně vyšly ven, nad vrcholky stromů na východě vykukoval první zlatý kousek slunečního kotouče. Na tuto kratičkou chvíli byl den klamně příjemný. Na obloze nebylo vidět ani mráček a v poledne bude vzduch horký a suchý.
Tom a Juilin připřahali spřežení k vozu a celý tábor kypěl přípravou na cestu. Číhal byl již nasedlán a Elain si v duchu poznamenala, že se dnes musí ozvat kvůli jízdě na koni, než se sedla zmocní některý z mužů. Ale i kdyby se tam Tom anebo Juilin dostali první, nebyla by příliš zklamaná. Vždyť právě dnes odpoledne bude poprvé chodit po provaze před lidmi. Kostým, který jí Luca ukázal, ji trošičku znervózňoval, ale aspoň kvůli tomu nebědovala tolik jako Nyneiva.
Luca sám se přihnal z druhé strany tábora, až za ním červená pláštěnka vlála, všechny sekýroval a vykřikoval jakési nepotřebné příkazy. „Latelle, probuď ty zatracený medvědy! Chci je na nohou a bručící, až pojedem přes Samaru. Clarin, tentokrát si hlídej ty psiska. Jestli jeden z nich zase uteče za kočkou... Brughu, nezapomeň, budete s bratry metat kozelce těsně před mým vozem. Těsně před ním. Tohle má být velkolepej průvod, ne soutěž o to, kterej z vás umí skákat rychleji! Cerandin, drž ty kňouro-koně u huby. Chci, aby lidi lapali po dechu údivem, ne v hrůze utíkali!“
Zastavil se u jejich vozu, zamračil se na Nyneivu i na ni stejně, jen si trošku schoval pro Birgitte. „Je od vás laskavý, že jste se rozhodly připojit se k nám, paní Nano, má paní Morelin. Myslel jsem, že hodláte spát až do poledne.“ Kývl směrem k Birgitte. „Povídaly jste si s někým z druhýho břehu, co? No, na návštěvy nemáme čas. Chci to postavit a v poledne vystupovat.“
Nyneiva byla tím útokem zřejmě zaskočená, ale ke konci jeho druhé věty Lucův rozzlobený pohled opětovala stejně rozzlobeně. Ačkoliv se s Birgitte necítila dobře, zřejmě to nijak neztlumilo její výbušnou povahu, kde se to týkalo ostatních. „Budeme připravený stejně jako ostatní, a ty to víš, Valane Luco. Kromě toho, hodina dvě stejně nebude znamenat rozdíl. Na druhým břehu řeky je dost lidí, že i kdyby ti na představení přišla stovka, bude to víc, než se ti kdy snilo. Jestli se rozhodnem v klidu posnídat, můžeš si třeba točit palcema a počkáš. Jestli nás necháš tady, nedostaneš to, co chceš.“
To byla zatím její nejostřejší připomínka těch slíbených sto zlatých, ale jeho to pro jednou nezpomalilo. „Dost lidí? Dost lidí! Lidi musíš přilákat, ženská. Chin Akima je na místě už tři dny a má chlapíka, co žongluje s mečema a sekerama. A devět akrobatů. Devět! Nějaká ženská, o který jsem v životě neslyšel, má dvě akrobatky, co provádějí na visutým laně takový věci, že by Chavanům vypadly oči z důlků. Nevěřila bys, kolik je tam lidí. Sillia Cerano má muže s tvářema namalovanýma jako dvorní šašci, co se polívaj vodou a mlátěj se po hlavách prasečíma měchýřema, a lidi platí každej stříbrnej groš navíc, aby se na to mohli koukat!“ Najednou přimhouřil oči a podíval se na Birgitte. „Nebyla bys ochotná namalovat si obličej? Sillia nemá mezi svýma šaškama ženskou. Některej z těch koňáků to udělá. A dostat po hlavě nafouknutým měchýřem tak moc nebolí, a já ti zaplatím...“ Odmlčel se a přemýšlel – s větším obnosem se dělil asi stejně rád jako Nyneiva – a do nastalého ticha promluvila Birgitte.