„Já nejsem šašek a šaškem nebudu. Jsem lučištnice.“
„Lučištnice,“ zamumlal a pak si prohlížel složitě splétaný, lesklý cop, který měla přehozený přes levé rameno. „A asi by sis mohla říkat Birgitte. Co jsi zač? Jedna z těch pitomců, co se honí za Valerským rohem? I kdyby ta věc existovala, jakou máš šanci, že ho najdeš právě ty? Byl jsem v Illianu, když hledači skládali přísahu, a na Tammazově velkým náměstí jich byly tisíce. Ale co se slávy, kterou dokážeš získat, týče, nic nemůže zastínit potlesk –“
„Já jsem lučištnice, hezounku,“ skočila mu Birgitte do řeči odhodlaně. „Sežeň mi luk a já přestřílím každého, koho si řekneš, sto zlatých korun proti jediné tvé.“ Elain čekala, že Nyneiva začne vyvádět – to ony by musely zaplatit sázku, pokud by Birgitte prohrála, a ať už tvrdila cokoliv, Elain si nemyslela, že se Birgitte již zcela vzpamatovala – ta však jenom zavřela na chvíli oči a dlouze, zhluboka se nadechla.
„Ženský!“ zavrčel Luca. Tom a Juilin se taky nemuseli tvářit, jako by souhlasili. „Skvěle se hodíš k urozené paní Morelin a Naně, ať už se jmenují, jak chtějí.“ Divoce zamával pláštěnkou a ukázal na kolem panující ruch a shon mužů a koní. „Možná to uniklo tvýmu bystrýmu očku, Birgitte, ale já se musím postarat o představení, a moji rivalové už vybírají v Samaře peníze jako kapesní zloději, což taky jsou.“
Birgitte se usmála, rty se jí lehce zvlnily. „Bojíš se, hezounku? Můžeme to změnit na stříbrňák z tvé strany.“
Elain dostala z toho, jaká barva se Lucovi objevila v obličeji, strach, že ho raní mrtvice. Jako by měl náhle krk na límec příliš velký. „Donesu ti svůj luk,“ skoro syčel. „Můžeš si těch sto marek odpracovat s namalovaným obličejem nebo čištěním klecí, mně je to fuk!“
„Určitě jsi už v pořádku?“ zeptala se Birgitte Elain, když Luca s mumláním odešel. Jediné slovo, které z toho zachytila, bylo několikrát opakované „ženské!“ Nyneiva se na ženu s copem dívala, jako by si přála, aby se otevřela země a pohltila ji. Ji, ne Birgitte. – Několik koňáků se z nějakého důvodu shromáždilo kolem Toma a Juilina.
„Má hezké nohy,“ prohodila Birgitte, „ale vysocí muži se mi nikdy nelíbili. Přidej k tomu hezkou tvář a jsou vždy nesnesitelní.“
Ke skupince mužů se připojil Petra, jenž byl dvakrát širší než ostatní. Něco řekl a potřásl si rukou s Tomem. Chavanové tam byli taky. A Latelle, vážně rozmlouvala s Tomem a zatím temně pokukovala po Nyneivě a ženách s ní. Než se vrátil Luca s nenapjatým lukem a toulcem se šípy, nikdo už se na cestu nepřipravoval.
Povozy, koně a klece – dokonce i připoutaní kňouro-koně – tu stáli zapomenutí a všichni lidé se tlačili kolem Toma a chytače zlodějů. Když se Luca vydal kousek za tábor, všichni ho následovali.
„Považují mě za slušnýho střelce,“ utrousil Luca a vyřezal do kmene vysokého dubu bílý kříž ve výši svých prsou. Trocha jeho furiantství se mu vrátila a on pyšným krokem odstoupil padesát kroků. „Budu střílet první, abys věděla, proti čemu stojíš.“
Birgitte mu sebrala luk z ruky a odešla dalších padesát kroků, zatímco on za ní civěl. Potřásla nad lukem hlavou, ale zapřela si ho o nohu ve střevíčku a jediným plavným pohybem ho napjala, než se k ní Luca s Elain a Nyneivou stačili připojit. Birgitte vytáhla z toulce, který Luca držel, šíp, chvíli si ho prohlížela a pak ho odhodila jako smetí. Luca se zamračil a otevřel ústa, ale ona už zahazovala druhou střelu. Další tři taky skončily na listím pokryté zemi, než jeden zapíchla hrotem do hlíny vedle sebe. – Z jedenadvaceti si nechala jen čtyři.
„Ona to zvládne,“ šeptla Elain a snažila se mluvit sebejistě. Nyneiva zachmuřeně kývla. Jestli budou muset zaplatit sto zlatých korun, brzy budou muset prodat šperky, jež jim věnovala Amathera. Pověřovací dopisy teď byly naprosto k ničemu, jak vysvětlila Nyneivě. Kdyby je použily, nakonec by Elaidě ukázaly prstem na místo, kde byly, pokud ne, kde jsou. Kdybych jen byla včas promluvila, mohla jsem to zastavit. Jako můj strážce musí udělat, co jí řeknu. Nebo ne? Podle toho, co zatím viděla, nebyla poslušnost součástí pouta. Přiměly snad ty Aes Sedai, které špehovala, složit přísahu i muže? Teď, když na to myslela, tak měla dojem, že jedna určitě ano.
Birgitte nasadila šíp na tětivu, zvedla luk a vystřelila, zdánlivě aniž se zastavila a zamířila. Elain sebou trhla, ale ocelový hrot se zarazil přímo doprostřed vyřezaného bílého kříže. Než se přestal chvět, druhý šíp se zarazil těsně vedle něj. Birgitte pak chvíli počkala, ale jen aby se šípy mohly přestat chvět. Přihlížející zalapali po dechu, když třetí šíp rozštípl ten první, jenže to nebylo nic proti naprostému tichu, které zavládlo, když poslední šíp rozštípl ten druhý právě tak hladce. Jednou to mohla být náhoda. Dvakrát...
Luca se tvářil, že mu snad vážně vypadnou oči z důlků. Ústa měl otevřená a zíral na strom, na Birgitte, na strom a zase na Birgitte. Ona mu nabídla luk, ale on slabě zavrtěl hlavou.
Náhle toulec zahodil a s nadšeným výkřikem rozhodil rukama. „Ne nože! Šípy! Na sto kroků!“
Nyneiva se sesula na Elain, když začal vysvětlovat, co chce, ale ani slovíčkem se nevzepřela. Tom a Juilin vybírali peníze. Většina lidí jim odevzdávala mince s povzdechem či smíchem, ale Latelle musel Juilin chytit za ruku, když se snažila vyklouznout, a něco jí rozzlobeně povídal, než z váčku vylovila mince. Tak tohle měli za lubem. Bude si s nimi muset důrazně promluvit. Ale až později. „Nano, tohle nemusíš dělat.“ Nyneiva jenom divoce třeštila oči na Birgitte.
„Naše sázka?“ řekla Birgitte, když Lucovi došel dech. Luca se ošklíbl, ale pak zalovil ve váčku a peníz jí hodil. Elain zachytila záblesk zlata ve slunci, když si ho Birgitte prohlížela a pak hodila zpátky. „Sázka zněla stříbrňák na tebe.“
Lucovi se poplašeně rozšířily oči, ale vzápětí už se smál a tiskl jí zlatou korunu do ruky. „Ty stojíš za každej měďák. Co říkáš? No, královna Ghealdanu by sama mohla zavítat na takový vystoupení, jaký děláš ty. Birgitte a její šípy. Namalujem je na stříbrno, a luk taky!“
Elain zoufale toužila po tom, aby se na ni Birgitte podívala. – Stejně tak mohly vyvěsit znamení pro Moghedien, jako udělat, co ten chlap navrhoval.
Ale Birgitte jenom vyhodila minci do vzduchu, chytila ji a zazubila se. „Barva zničí už tak šupácký luk,“ prohodila nakonec. „A říkej mi Maerion. Kdysi jsem si tak říkala.“ Opřela se o luk a usmála se ještě víc. „Můžu mít taky červené šaty?“
Elain si vydechla vášnivou úlevou. Nyneiva vypadala, že snad bude zvracet.
37
Vystoupení v Samaře
Nyneiva snad posté zvedla pramen vlasů, podívala se na něj a povzdechla si. Přes stěny vozu se dovnitř neslo tiché mumlání, hovor a smích ze stovek, pokud ne tisíců hrdel, vzdálená hudba, kterou hlasy téměř utopily. V žádném případě jí nevadilo, že tráví slavnostní průvod ulicemi Samary ve voze s Elain – když občas vyhlédla okýnkem, přesvědčila se, že venku v tom natěsnaném davu křičících lidí, co skoro neuhnuli, aby mohly projet vozy, by rozhodně být nechtěla – ale pokaždé, když se podívala na měděnou barvu svých vlasů, přála si, aby dělala raději salta s Chavany, než si barvila lokny.