Velice opatrně, aby se na sebe ani nepodívala, se zabalila do prostého tmavošedého šátku, obrátila se a trhla sebou, neboť ve dveřích stála Birgitte. Ta žena jela během průvodu ve voze s Clarin a Petrou, kdy pro ni Clarin upravovala náhradní červené šaty, které podle Lucových příkazů vyráběla pro Nyneivu. – Luca dal Clarin příkazy ještě předtím, než Nyneiva svolila. Birgitte je teď měla na sobě a načerno obarvený cop měla přehozený přes rameno tak, že jí spočíval mezi ňadry, aniž by si uvědomovala hluboký čtvercový výstřih. Už jenom při pohledu na něj si Nyneiva přitáhla šátek poněkud úžeji k tělu. Birgitte už nemohla ukázat ani coul světlého poprsí, aby si zachovala aspoň zdání slušnosti. I takhle se o nějaké slušnosti nedalo moc mluvit, spíš to bylo docela k smíchu. Při pohledu na ni se Nyneivě stáhl žaludek, ale ne kvůli šatům či pleti.
„Když už máš na sobě tyhle šaty, tak proč se zahalovat?“ Birgitte vstoupila a zavřela za sebou dveře. „Jsi žena. Tak proč na to nebýt pyšná?“
„Jestli myslíš, že bych neměla,“ odvětila Nyneiva váhavě a pomalu nechala šátek sklouznout až k loktům, čímž odhalila dvojče šatů, které měla na sobě druhá žena. Cítila se skoro nahá. „Jenom jsem myslela... myslela jsem...“ Sevřela pevně hedvábné suknice, aby udržela ruce u boků, a podívala se druhé ženě do očí. I když věděla, že má na sobě úplně to stejné, bylo to tak přece jen o něco snazší.
Birgitte se zamračila. „A kdybych chtěla, aby sis ještě o coul zvětšila výstřih?“
Nyneiva otevřela ústa a ve tváři dostala stejně šarlatovou barvu, jako měly i šaty, ale chvíli ze sebe nedostala ani hlásku. Když konečně našla hlas, znělo to, jako by ji někdo škrtil. „Ten už se nedá zvětšit. Koukni na sebe. Nedá se zvětšit ani o desetinu coulu!“
Tři rychlé, se zamračeným obličejem provedené kroky a Birgitte se lehce skláněla, aby Nyneivě viděla přímo do očí. „A kdybych řekla, že chci, aby sis ten výstřih zvětšila?“ prskla a ukázala zuby. „Co kdybych chtěla, aby sis namalovala obličej, aby měl Luca toho svýho šaška? Co kdybych tě z toho vysvlíkla a natřela tě od hlavy k patě? To bys byla skvělý cíl. Každý muž na padesát mil daleko by se přišel podívat.“
Nyneiva pohybovala ústy, ale tentokrát z nich nevyšel žádný zvuk. Velmi chtěla zavřít oči. Třeba až by je zase otevřela, nic z toho by se nedělo.
Birgitte znechuceně potřásla hlavou, sedla si na postel, loktem se opřela o koleno a v modrých očích měla pronikavý pohled. – „Tohle musí přestat. Když se na tebe podívám, škubneš sebou. Pobíháš kolem, abys mi mohla posluhovat. Když se podívám na stoličku, doneseš mi ji. Když si olíznu rty, ty mi vrazíš do ruky pohár vína dřív, než si uvědomím, že mám žízeň. Umývala bys mi záda a nazoufala střevíce, kdybych ti to dovolila. Nejsem ani obluda, ani mrzák nebo dítě, Nyneivo.“
„Já se jenom snažím srovnat –“ začala pokorně a nadskočila, když druhá žena zařvala.
„Srovnat? Ty se mě snažíš ponížit!“
„Ne. Ne, tak to není, vážně. Je to moje vina –“
„Bereš na sebe zodpovědnost za moje činy,“ přerušila ji ohnivě Birgitte. „Já jsem se rozhodla s tebou promluvit v Tel’aran’rhiodu. Já jsem se rozhodla ti pomoct. Já jsem se rozhodla stopovat Moghedien. A já se taky rozhodla, že tě za ní vezmu. Já! Ne ty, Nyneivo, já! Nebyla jsem tvoje loutka, tvůj lovecký pes tehdy, a nebudu tím teď.“
Nyneiva ztěžka polkla a pevněji stiskla suknice. Neměla právo se na tuto ženu zlobit. Vůbec žádné právo. Ale Birgitte právo měla. „Udělala jsi, oč jsem tě požádala. Je to moje chyba, že jsi... že jsi tady. Je to všecko moje chyba!“
„Copak jsem mluvila o chybě? Žádnou nevidím. Jenom muži a přihlouplý holky na sebe berou vinu tam, kde žádná není, a ty nejsi ani jedno.“
„To díky tý mý hloupý pýše jsem si myslela, že ji dokážu znovu přeprat, a díky mý zbabělosti jsem ji nechala... jsem ji nechala... Kdybych se tak nebála, že jsem si ani odplivnout nedokázala, mohla jsem něco udělat včas.“
„Zbabělec?“ Birgitte vykulila oči, nevěřícně je vyvalila, a do hlasu se jí vloudilo opovržení. „Ty? Myslela jsem, že máš víc zdravýho rozumu, než že si budeš plíst strach se zbabělostí. Když tě Moghedien pustila, mohla jsi z Tel’aran’rhiodu utýct, ale tys zůstala a bojovala. Nebyla to tvoje chyba ani vina, že jsi nemohla.“ Zhluboka se nadechla a chvíli si třela čelo, pak se však znovu napjatě předklonila. „Poslouchej mě dobře, Nyneivo. Já se ani trochu neviním za to, co se ti stalo. Viděla jsem to, ale nemohla jsem se ani pohnout. Kdyby tě Moghedien svázala do uzlu nebo tě rozkrojila jako jablko, ani pak bych si to nedávala za vinu. Udělala jsem, co bylo v mých silách, když to bylo v mých silách. A tys udělala to samý.“
„Nebylo to to samý.“ Nyneiva se pokoušela dostat z hlasu vášeň. „Byla to moje chyba, žes tam byla. Moje chyba, že jsi tady. Kdybys...“ Zarazila se a znovu polkla. „Kdybys... minula... až na mě budeš dneska střílet, tak chci, abys věděla, že to pochopím.“
„Když namířím, vždycky zasáhnu cíl,“ prohodila Birgitte suše, „a když namířím, nebude to na tebe.“ Začala sbírat věci z jedné skříňky a dávat je na stolek. Zpola dokončené šípy, vyřezané dříky, ocelové hlavice, kamennou nádobku s lepidlem, tenký provázek a šedé husí peří na opeření. Prohlašovala, že si vyrobí taky vlastní luk, hned, jak to půjde. Lucův nazývala posměšně „sukovatou větví ulomenou o půlnoci ze stromu s příčnými vlákny slepým hňupem". – „Líbila ses mi, Nyneivo,“ poznamenala, když si všechno rozložila. „Trny, bradavice a všechno to ostatní. Ale teď už ne, dokud budeš taková...“
„Nemáš teď důvod mít mě ráda,“ řekla Nyneiva ublíženě, ale druhá žena pokračovala, aniž vzhlédla.
„...a nedovolím, abys mě ponižovala, abys snížila moje rozhodnutí tím, že si je budeš připisovat. Měla jsem pár přítelkyň, ale většinou měly povahu jako sněžný duch.“
„Kéž bys mohla být zase moje přítelkyně.“ Co pod Světlem je sněžný duch? Nepochybně něco z jiného věku. „Já bych tě nikdy nechtěla ponížit, Birgitte. Já jenom –“
Birgitte jí nevěnovala pozornost, jenom zesílila hlas. Pozornost zjevně cele věnovala svým šípům. „Chtěla bych tě mít znovu ráda, ať to ty budeš opětovat nebo ne, ale nemůžu, dokud ty nezačneš zase mít ráda sama sebe. Dokázala bych s tebou žít, žít s ukňouranou, roztřesenou chudinkou, kdybys taková byla od přírody. Beru lidi takové, jací jsou, ne jaké bych je chtěla mít, jinak odejdu. Ale ty tohle nejsi, a já nepřijmu důvody, proč si na to hraješ. Tak. Clarin mi řekla o tom tvém střetnutí s Cerandin. Teď vím, co udělám příště, až zase začneš tvrdit, že moje rozhodnutí bylo tvoje vlastní.“ Důrazně švihla jasanovou tyčkou. „Jsem si jistá, že mi Latelle ještě ráda opatří proutek.“
Nyneiva se přinutila rozevřít čelisti, přinutila se mluvit co nejklidněji. „Máš úplný právo udělat se mnou, co se ti zlíbí.“ Pěsti na sukních se jí třásly víc než hlas.
„Takže se přece jen ukazuje náznak hněvu? Jenom na okraji?“ Birgitte se na ni zazubila, pobaveně a zároveň i překvapivě divoce. „Jak dlouho potrvá, než se rozhoří plamenem? Jsem ochotná zničit libovolný počet proutků, když to bude potřeba.“ Úsměv se vytratil. „Donutím tě uvidět to, co je správný, nebo tě zaženu. Jiná možnost není. Nemůžu – a nechci – opustit Elain. To pouto je mi ctí a já budu ctít je i ji. A nedovolím ti myslet si, že rozhoduješ za mě, nebo jsi rozhodovala. Já jsem sama sebou, ne tvůj přívažek. Nyní odejdi. Jestli mám mít aspoň pár střel, co poletí rovně, tak musím dodělat tyhle šípy. Nechci tě zabít a nedovolím, aby se to stalo náhodou.“ Otevřela nádobku s lepidlem a naklonila se nad stůl. „A nezapomeň udělat pukrle jako hodná holčička, až půjdeš pryč.“