Nyneiva se dostala až ze schůdků, než se vztekle udeřila pěstí do stehna. Jak se ta ženská opovažuje? Copak si myslí, že může jen tak...? Myslí si, že Nyneiva snese...? Myslela jsem si, že ti může udělat všechno, co se jí zlíbí, zašeptal jí v hlavě tichý hlásek. Řekla jsem, že mě může zabít, prskla v odpověď, ne ponižovat! Za chvíli jí budou všichni vyhrožovat tou zatracenou Seanchankou!
Povozy stály opuštěné, jenom pár koňáků v hrubých kabátcích stálo na stráži poblíž vysoké a široké plátěné ohrady, v níž se odehrávalo Lucovo vystoupení. Odsud, z velké louky porostlé hnědou trávou zhruba půl míle od Samary, byly jasně vidět šedé kamenné hradby města s přisedlými věžemi nad bránou a pár vyšších domů s doškovými či taškovými střechami. Venku za hradbami na všech stranách jako houby po dešti vyrůstaly vesničky, chýše a hrubé přístřešky, plné prorokových stoupenců, a ti skáceli každý strom na míle daleko buď na domky, nebo jako palivové dříví.
Vstup na představení pro hosty byl na druhé straně, ale dva koňáci, se slušnými palicemi, stáli i na této straně, aby odstrašili každého, kdo nechtěl zaplatit vstupné. Nyneiva už byla skoro u nich, rázovala si to pěkně rychle a rozzlobeně si mumlala, když si díky jejich připitomělým úsměvům uvědomila, že má šátek až u loktů. Její pohled jim setřel úsměv. Teprve tehdy se slušně a pomalu zahalila. Nechtěla, aby si tihle hulváti mysleli, že ji můžou přimět skákat a křičet. Ten hubený, s nosem, který mu zabíral snad polovinu obličeje, jí odhrnul plachtu, a ona se sklonila a prošla do vřavy uvnitř.
Všude se tlačili lidé, tvořili velice hlučné, hemžící se hloučky mužů, žen i dětí, s klábosením přecházeli od jedné atrakce k druhé. Všichni účinkující, kromě s’reditů, vystupovali na vyvýšených dřevěných pódiích, které nechal Luca zbudovat. Kolem Cerandiných kňouro-koní se však mačkalo nejvíc lidí. Obrovská šedá zvířata skutečně balancovala na předních nohách, dokonce i mládě, a dlouhé čenichy měla hadovitě prohnutá nahoru, kdežto Clarinini pejsci měli nejmenší obecenstvo i přes všechna jejich salta nazad a přeskoky přes hřbety. Hodně lidí se zastavovalo a hledělo na lvy a chlupaté, prasatům podobné capary v klecích, jeleny se zvláštními parohy z Arafelu, Saldeie a Arad Domanu, na jasně zbarvené ptáky Světlo ví odkud a jakési kolébající se tvory s hnědou srstí, velkýma očima a kulatýma ušima, kteří klidně seděli a pojídali listí z větviček, jež si drželi v předních tlapkách. Lucovy povídačky o tom, odkud pocházejí, se lišily – Nyneiva usoudila, že to sám taky neví – a zatím pro ně nedokázal vymyslet jméno, které by se mu líbilo. Obrovský had z illianských močálů, čtyřikrát delší než člověk, si vysloužil téměř tolik obdivných vzdechů jako s'reditové, i když jenom ležel a zjevně spal. Nyneivu však potěšilo, že výstup Latelliných medvědů, kteří právě stáli na velkých červených dřevěných koulích, které nohama valili do kruhu, přitahoval ještě méně pozornosti než psi. Medvědy tihle lidé mohli vidět i doma v lese, i když tito měli bílé tlamy.
Latelle v odpoledním slunci jiskřila ve svých černých flitrech. Cerandin se třpytila skoro stejně v modrých a Clarin v zelených, i když ani jedna neměla tolik flitrů jako Latelle, ale jedny každé tyto šaty měly límec až pod bradu. Jistě, Petra a Chavanové vystupovali pouze v jasně modrých spodcích, ale to bylo proto, aby mohli ukazovat své svaly. Bylo to pochopitelné. Akrobaté stáli jeden druhému na ramenou, čtyři na sobě. Nedaleko od nich silák zvedl dlouhé břevno s velkými železnými koulemi na koncích – bylo třeba dvou mužů, aby mu tu věc mohli podat – a okamžitě s ním začal vířit ve svých silných rukách, dokonce s ním i otáčel kolem krku a přes záda.
Tom žongloval s ohněm a taky ho polykal. Osm hořících hůlek vytvářelo dokonalý kruh. Pak měl najednou po čtyřech v každé ruce, kdy jedna vždy vyčnívala nad ostatními. Obratně si postupně vsunul vyčnívající hořící konec do úst, na pohled polkl a vyndal hůlky zhašené a tvářil se, jako by spolkl nějakou pochoutku. Nyneiva si neuměla představit, jak to dokáže, že si nespálí kníry, natož krk. Tom otočil zápěstími a nezapálené hůlky zapadly mezi hořící, které se rozložily do vějíře. O chvíli později mu již nad hlavou vířily dva propletené kruhy. Měl na sobě ten samý hnědý kabátec jako vždy, i když mu Luca dal červený, pošitý flitry. Z toho, jak Tom zvedl huňaté obočí, když se kolem Nyneiva propochodovala, zjevně nepochopil, proč se na něj tak mračí. Jeho vlastní kabátec, to určitě!
Spěchala k velkému, netrpělivě bzučícímu davu, jenž stál kolem dvou vysokých tyčí, mezi nimiž bylo pevně napjaté lano. Musela použít loky, aby se dostala do první řady, ačkoliv dvě ženy se na ni zamračily a odtáhly si své muže stranou, když jí sklouzl šátek. Byla by se na ně taky zamračila, kdyby neměla plné ruce práce, aby se zase zahalila. Luca tam již byl a nervózně se mračil jako muž před porodní komůrkou, hned vedle silného chlapíka s hlavou až na prošedivělý pramen na temeni vyholenou. Nyneiva proklouzla k Lucovi z druhé strany. Muž s oholenou hlavou vypadal nebezpečně, levou tvář mu protínala dlouhá jizva a na klapce přes oko měl namalovanou rudě podmračenou náhradu. Jen málo z mužů, které zatím viděla, mělo víc zbraní než nůž za pasem, ale tenhle měl na zádech meč, jehož dlouhý jílec mu vyčníval nad pravým ramenem. Z nějakého důvodu jí připadal jaksi povědomý, ale ona se cele soustředila na visuté lano. Luca se zamračil na šátek, usmál se na ni a pokusil se jí dát ruku kolem pasu.
Zatímco on se ještě snažil popadnout dech, jak mu vrazila loket do břicha, a ona si ještě upravovala šátek, aby byla slušně zahalená, z davu na druhé straně se vypotácel Juilin, kuželovitý červený klobouk měl rozpustile nakloněný na stranu, kabátec jen přes jedno rameno a v pěsti dřevěný pohárek, z něhož vylíval obsah. Velmi opatrnými kroky člověka, který má v hlavě víc vína než mozku, přistoupil k provazovému žebříku vedoucímu na jednu plošinu a zadíval se na ni.
„Tak do toho!“ křikl kdosi. „Sraz si ten hloupej vaz!“ „Počkej, příteli,“ zavolal Luca a vyrazil dopředu, samý úsměv a víření pláštěnkou. „Tohle není místo pro někoho s břichem plným –“
Juilin postavil pohárek na zem, vyškrábal se nahoru a s kymácením se zastavil na plošině. Nyneiva zadržela dech. Ten muž výšky zvládal dobře a taky by měl poté, co celý život honil zloděje po střechách Tearu, ale přesto...
Juilin se otáčel, jako by se ztratil. Zřejmě byl příliš opilý, aby si všiml nebo vzpomněl na žebřík. Oči upíral na lano. Nesměle položil nohu na provaz a pak ji zase stáhl. Posunul si klobouk a poškrábal se na hlavě, prohlížel si napjaté lano a náhle se viditelně rozzářil. Pomalu si klekl a po čtyřech se kymácivě vydal na provaz. Luca na něj křikl, aby slezl dolů, a dav zařval smíchy.