V půli cesty se Juilin zastavil, neohrabaně se zakýval a ohlédl se zpátky. Oči se mu přisály na pohárek, který nechal na zemi. Bylo zřejmé, že zvažuje, jak se dostat zpátky k němu. Pomalu, s přehnanou opatrností, se postavil, obrátil se směrem, kterým přišel, a kymácel se ze strany na stranu. Lidé zalapali po dechu, když mu uklouzla noha a on začal padat, ale nějak se mu podařilo zachytit rukou a kolenem se zahákl za lano. Luca chytil jeho klobouk, který spadl, a křičel, že ten muž zešílel a cokoliv se stane, nebude to jeho vina. Nyneiva si přitiskla ruce na břicho. Uměla si představit, jak je tam nahoře, a dokonce i to stačilo, aby se jí udělalo špatně. Ten muž byl hlupák. Naprostý tupec a blb!
Se zjevnou námahou se Juilinovi podařilo chytit lano i druhou rukou a přeručkoval na konec. Na druhou plošinu. Kymáceje se ze strany na stranu si uhladil kabátec, jak se ho snažil srovnat, ale podařilo se mu jen to, že mu teď dolů visel z druhého ramene – a zahlédl svůj pohárek u paty druhé tyče. Vesele na něj ukázal a znovu vykročil na lano.
Tentokrát na něj polovina diváků volala, aby se vrátil, křičeli, že má za sebou žebřík. Ostatní se hlučně řehtali a nepochybně čekali, až si srazí vaz. Juilin hladce přešel, sjel ze žebříku, aniž by použil příčlí, a popadl dřevěný pohárek, z něhož si zhluboka přihnul. Teprve když mu Luca nasadil červený klobouk na hlavu a oba se uklonili – Luca mával pláštěnkou tak, že Juilina polovinu času zakrývala – si diváci uvědomili, že to všechno bylo součástí vystoupení. Chvilka ticha, a pak vybuchli v jásot a potlesk a smích. Nyneivu napadlo, že by se mohli rozzlobit poté, co byli podvedeni. Chlapík s uzlem na temeni vypadal ohavně, i když se smál.
Luca nechal Juilina stát u žebříků a vrátil se mezi Nyneivu a muže s culíkem. „Myslel jsem, že to vyjde.“ Mluvil neuvěřitelně spokojeně a jen tak lehce se klaněl lidem, jako by nahoře na laně byl on.
Nyneiva se na něj kysele zamračila, ale neměla čas prohodit jedovatou poznámku, kterou měla na jazyku, protože se davem protlačila Elain a s pozdviženýma rukama a ohnutým kolenem se postavila vedle Juilina.
Nyneiva pevně stiskla rty a podrážděně si upravila šátek. Ať už si o těch červených šatech myslela cokoliv, zjistila, že je má na sobě, aniž by si vzpomínala, jak se do nich dostala, a nebyla si jistá, jestli Elainin kostým není ještě horší. Dědička Andoru byla ve sněhobílé, na krátkém kabátku a přiléhavých spodcích měla roztroušené třpytivé bílé flitry. Nyneiva nevěřila, že se Elain v těchhle šatech skutečně objeví na veřejnosti, jenže měla příliš mnoho vlastních starostí se svým úborem, než aby jí sdělila svůj názor. Kabátek a spodky jí připomněly Min. Nikdy neschvalovala, že Min nosí chlapecký oděv, ale tohle bylo díky barvě a třpytkám ještě – nápadnější.
Juilin Elain přidržel provazový žebřík, aby mohla vylézt nahoru, i když to nebylo nutné. Dívka se nahoru vyšplhala stejně obratně, jako to dokázal on. Juilin zmizel v davu, jakmile se dostala až nahoru, kde se znovu ukázala a z hromového potlesku se celá rozzářila, jako by přijímala ovace svých poddaných. Když vykročila na lano – to vypadalo jaksi tenčí, než když na něm byl Juilin – Nyneiva málem přestala dýchat a úplně přestala myslet na Elaininy šaty, i na své vlastní.
S rozpaženýma rukama Elain vykročila na lano a vůbec neusměrňovala plošinu ze vzduchu. Pomalu přešla na druhou stranu, kladla hezky nohu před nohu a ani neškobrtla, přičemž ji podpíral jen provaz. Usměrňování by bylo mnohem nebezpečnější, pokud měla Moghedien stopu, kde tak asi mohou být. V Samaře mohla být Zaprodankyně nebo černé sestry, a ty by tkanivo dokázaly vycítit. A jestli tu ještě nebyly, mohly by sem brzy dorazit. Na druhé plošině se Elain zastavila za výrazně většího potlesku, než si vysloužil Juilin – Nyneiva to nechápala – a vyrazila zpátky. Skoro na konci udělala hladkou otočku, zpola se vrátila a znovu se otočila. A klopýtla, jen tak tak se narovnala. Nyneiva měla pocit, jako by jí hrdlo tiskla cizí ruka. Pomalým, vyrovnaným krokem se Elain vrátila na plošinu a znovu se poklonila za hromového křiku a tleskání.
Nyneiva spolkla srdce, které vyskočilo až do krku, a znovu se nadechla, roztřeseně, ale věděla, že to ještě neskončilo.
Elain zvedla ruce nad hlavu a náhle udělala nad provazem salto. Černé kudrny jí zavlály a nohy v bílém se jí zaleskly ve slunci. Nyneiva vyjekla a sevřela Lucovi paži, zatímco dívka se dostala na druhou plošinu, přistála dalším kozelcem a jen tak tak zabránila tomu, aby nepřepadla přes okraj.
„Co se děje?“ zamumlal Luca do užaslých výkřiků diváků. „Vidělas ji tohle dělat každej večer od Siendy. A taky na spoustě jinejch míst, řekl bych."
„Ovšem,“ řekla slabým hláskem Nyneiva. Oči upírala na Elain a skoro si nevšimla, že jí Luca položil ruku kolem ramen, tedy rozhodně si toho nevšimla natolik, aby s tím něco podnikla. Snažila se Elain umluvit, aby předstírala zlomený kotník, ale ona trvala na tom, že po tak dlouhém cvičení s jedinou silou ji teď již nepotřebuje. Juilin možná ne – očividně ne – ale Elain se nikdy po nocích neškrábala po střechách.
Salta zpátky vyšla dokonale, i přistání, ale Nyneiva od Elain neodtrhla zrak, ani se nepustila Lucova rukávce. Po tom, co Elain považovala za nevyhnutelnou přestávku na potlesk, se vrátila na provaz a provedla další otočky, přičemž zvedla jednu nohu a hmitala jí tak rychle, až to vypadalo, že ji má celou dobu nataženou, a potom pomalu provedla stojku, kdy stála rovně jako svíčka a špičkami v bílých střevíčcích ukazovala k obloze. A salto nazad, kdy přiměla dav zalapat po dechu a ona sama se zakymácela ze strany na stranu a jen tak tak chytila rovnováhu. Tohle ji naučil Tom Merrilin, i tu stojku.
Nyneiva koutkem oka zachytila Toma o kousek dál. Ten měl oči jen pro Elain, stál úplně na špičkách. Tvářil se pyšně jako páv. Vypadal, že je připravený vrhnout se dopředu a chytit ji, kdyby spadla. Pokud by spadla, byla by to aspoň částečně jeho chyba. Vůbec ji tyhle věc neměl učit!
Ještě poslední sada salt a bílé nohy se zaleskly a zatřpytily ve slunci rychleji než předtím. O tomhle se před Nyneivou nikdy nezmínila! Nyneiva by Lucovi pěkně vyčinila, kdyby ten rozzlobeně nezamručel, že Elain přidává jen kvůli potlesku a je na dobré cestě srazit si vaz. Ještě poslední zastávka pro potlesk a Elain konečně slezla dolů.
Lidé se jí vrhli s křikem vstříc. Kolem ní se jakoby jedinou silou objevil Luca a čtyři koňáci s palicemi v rukou, ale Tom je i tak předběhl, přes všechno své kulhání.
Nyneiva vyskočila, jak nejvýš dokázala, a jen tak tak se jí přes hlavy ostatních podařilo Elain zahlédnout. Ta holka vůbec nevypadala vyděšená, dokonce ani zmatená všema těma mávajícíma rukama, které se jí snažily dotknout, natahujíce se mezi kruhem strážných. Držela hlavu vysoko, byla zruměnělá námahou a přesto, když ji odváděli, se jí podařilo nasadit chladný, vznešený půvab. Jak to dokázala v tom odění, to si Nyneiva prostě neuměla představit.
„Má tvář jako zatracená královna,“ zamumlal ten jednooký pro sebe. On neutekl s ostatními, nechal je prostě projít kolem. Oděný v prostém kabátci z tmavošedého sukna, rozhodně vypadal dost pevný, aby se nemusel bát, že ho srazí na zem a udupou. Vypadal taky, že umí použít svůj meč. „Ať shořím jako zbabělej sedlák, ale ona je proklatě dost odvážná i na zatracenou královnu.“
Nyneiva na něj zírala s otevřenou pusou, jak se protlačil davem, a nebylo to kvůli jeho jazyku. Nebo spíš, částečně bylo. Teď si vzpomněla, kde ho viděla, jednookého muže s uzlem na temeni, který nedokázal říct dvě věty bez nejhorších nadávek.