Zapomněla na Elain – ta tedy byla určitě v pořádku – a začala se tlačit davem, který se za ním zase srážel.
38
Starý známý
Díky všem těm lidem Nyneivě chvíli trvalo, než ho dohonila, a pokaždé, když do ní vrazil nějaký vyjevený mužský, který vyvaloval oči na všechno kolem sebe, nebo žena vlekoucí v každé ruce dítě, kdy děti se obvykle snažily táhnout ji ke dvěma různým atrakcím, rozzlobeně si mumlala. Jednooký se skoro nezastavoval, jen se podíval na velkého hada a lvy, dokud nedošel ke kňouro-koním. Musel je vidět už dřív, neboť byli umístění poblíž vchodu pro diváky. Pokaždé, když se s’reditové postavili na zadní nohy, jako to dělali právě teď, byly jejich velké hlavy s kly vidět i přes plátěnou ohradu a snaha lidí dostat se dovnitř trochu zesílila.
Pod dost širokým červeným znamením, kde z obou stran stálo VALAN LUCA ozdobným zlatým písmem, dva koňáci vybírali vstupné od lidí, sehnaných mezi dva silné provazy, do dvou džbánů z čirého foukaného skla – sklo však bylo tlusté a s kazy, Luca by nikdy nevydal peníz za lepší – aby bylo vidět, že peníze jsou v pořádku, aniž by se jich museli dotknout. Ze džbánků vysypávali mince do otvoru ve víku železem obité truhly tolik omotané řetězy, že ji Petra musel postavit na místo dřív, než dovnitř vpadl první stříbrný grošík. Další dva koňáci – se silnými rameny, zpřelámanými nosy a zapadlými klouby pouličních rváčů – stáli opodál s palicemi, aby bylo jisté, že dav zůstane v klidu. A taky aby dohlédli na muže vybírající peníze, usoudila Nyneiva. Luca nebyl zrovna důvěřivý muž, zvlášť když přišlo na peníze. Vlastně byl pěkný skrblík. Nyneiva ještě nepotkala někoho tak lakomého.
Teď se pomalu s pomocí loktů propracovávala blíž k muži s prošedivělým uzlem. On samozřejmě neměl nejmenší potíže dostat se do přední řady před s’redity. Jeho jizva a pomalovaný klípec by to zařídily, i kdyby neměl na zádech meč. V této chvíli s úsměvem a něčím, co Nyneiva považovala za údiv pod jeho kamenným výrazem, pozoroval šedé obry.
„Uno?“ Myslela si, že je to správné jméno.
On se otočil a zadíval se na ni. Když měla šátek zase zpátky, zvedl oči k její tváři, ale v tmavém oku mu žádné poznání nezasvitlo. Jeho druhé oko, namalované červeně a zamračené, ji trochu vyvádělo z míry.
Cerandin mávla bodcem a vykřikla něco tak šišlavě, že jí nebylo vůbec rozumět, a s’reditové se obrátili. Sanit položila nohy na Merova široká oblá záda, zatímco on zůstal zcela vzpřímeně. Nerin, mládě, položil nohy na záda Sanit.
„Viděla jsem tě ve Fal Daře,“ řekla Nyneiva. „A pak krátce na Tomově Hlavě. Po Falme. Byl jsi s...“ Nevěděla, kolik toho může říci, když se všude kolem ní mačkali lidé. Povídačky o Draku Znovuzrozeném obíhaly po celé Amadicii a některé dokonce uváděly jeho jméno správně. „S Randem.“
Uno přimhouřil zdravé oko – Nyneiva se snažila nevnímat to druhé – a po chvíli kývl. „Vzpomínám si na obličej. Proklatě hezkou tvářičku jsem ještě nikdá nezapomněl. Ale vlasy byly zatraceně jiný. Nyna?“
„Nyneiva,“ vyjela na něj ostře.
Uno potřásl hlavou a prohlížel si ji od hlavy k patě, a než stačila říci další slovo, popadl ji za loket a málem ji vlekl mezi lidmi ke vchodu. Koňáci u vchodu ji samozřejmě poznali a chlapíci se zlomenými nosy vyrazili kupředu, potěžkávajíce palice. Nyneiva na ně zuřivě zamávala a zároveň se snažila vyškubnout ruku z Unova sevření. Potřebovala na to tři pokusy, a přesto to byla spíš otázka toho, že ji muž prostě pustil. Měl ruku jako ze železa. Muži s palicemi zaváhali, ale pak, když viděli, že ji Uno pustil, se vrátili na svá místa. Zřejmě věděli, co by Valan Luca chtěl, aby strážili jako první.
„Co si myslíš, že děláš?“ chtěla vědět, ale Uno jen kývl, aby ho následovala, a pouze maličko zpomalil krok mezi lidmi, čekajícími, až na ně přijde řada, aby se ujistil, že poslechla. Měl nohy trochu do o a pohyboval se jako člověk, který víc přivykl koňskému hřbetu než vlastním nohám. Nyneiva si pro sebe něco vrčela, vykasala si suknice a kráčela za ním směrem k městu.
Za hnědými plátěnými stěnami opodál byly postaveny dva další zvěřince a za nimi byly mezi přecpanými, ubohými vesničkami roztroušené další. Žádný však nebyl příliš blízko městských hradeb. Guvernérka, jak nazývali ženu, kterou by Nyneiva pojmenovala starostkou – i když o ženě spravující město ještě nikdy neslyšela – zjevně ustanovila vzdálenost půl míle, aby chránila město v případě, že by zvířata utekla.
Na znamení nad vchodem do nejbližšího spektáklu stálo MAIRIN GOME v rozevlátém zlatozeleném vyvedení. Nad znamením byly jasně vidět dvě ženy, držící se provazu, který visel z vysoké konstrukce z tyčí, která tu nebyla, když Luca stavěl plátěný plot. Zřejmě to, že se kňouro-koně mohli zvednout tak, aby byli vidět i zvenčí, mělo značný vliv. Ženy se zkroutily do pozic, které Nyneivě nepříjemně připomněly, co jí udělala Moghedien, a nějak se jim podařilo udržet se ve vodorovné stojce naproti sobě. Dav čekající netrpělivě před znamením paní Gome byl skoro stejně velký jako ten před Lucovým. Žádný jiný zvěřinec neměl nic, co by bylo vidět, a davy kolem nich byly mnohem menší.
Uno odmítl odpovídat na její otázky, neřekl ani slovo, jen se na ni temně mračil, dokud nebyli venku z té lidské tlačenky. Konečně se ocitli na vozové stezce z udusané hlíny. „Co se tu proklatě snažím udělat,“ zavrčel tehdy „je vzít tě někam, kde si můžem zatraceně promluvit bez toho, aby tě ty prokletý lidi neroztrhali na zatracený kousky, jak by se ti snažili políbit ten tvůj proklatej lem šatů, kdyby zjistili, že zatraceně znáš pána Draka.“ Na třicet kroků kolem nich nikdo nebyl, ale on se přesto rozhlížel kolem, jestli je snad někdo nemůže slyšet. „Krev a zatracenej popel, ženská! Copak nevíš, jaký jsou tyhle proklatý kozí hlavy? Půlka z nich si myslí, že se s ním Stvořitel baví každej večír u zatracený večeře, a druhá půlka si myslí, že je zatracenej Stvořitel!“
„Poděkuju ti, když umírníš svůj jazyk, mistře Uno. A poděkuju ti taky, když zpomalíš. Neběžíme tu žádnej závod. Kam to vůbec jdeš a proč bych měla s tebou udělat ještě jeden krok?“
Uno po ní stočil oko a suše se uchechtl. „Oh, já si na tebe vzpomínám. Ty jseš ta s tou zatra... hubou. Ragan si myslel, že bys jazykem dokázala stáhnout a rozbourat prokl... bejka na deset kroků. Chaena a Nangu byly přesvědčený, že na padesát.“ Aspoň že zpomalil krok.
Nyneiva se na místě zastavila. „Kam a proč?“
„Do města.“ Nezastavil se. Prostě šel rovnou dál a jen mávl rukou, aby ho následovala. Pokračoval, jako by celou dobu šla vedle něj. „Tohle není žádný zatracený – žádný místo pro tebe. Myslím, že můžu vyškrábat dost prokl... ááách! – dost peněz, abych tě dostal do Tearu. Povídá se, že tam právě pán Drak je.“ Znovu se kolem sebe ostražitě rozhlédl. „Leda bys chtěla místo toho na ostrov.“ Musel tím myslet Tar Valon. „O něm tady taky poletují zatr... moc divný řeči. Mír, jestli ne!“ Uno pocházel ze země, která nepoznala mír po tři tisíce let. Shienarci to slovo používali jak jako talisman, tak jako kletbu. „Povídá se, že starou amyrlin sesadily. Možná popravily. Některý lidi tvrdí, že bojovaly a spálily celý...“ Odmlčel se, pak se zhluboka nadechl a hrozně se zašklebil, „...celý město.“