Nyneiva, kráčející po jeho boku, ho užasle pozorovala. Neviděla ho skoro rok a nikdy s ním nepromluvila víc než dvě slova, a přesto... Proč si muži vždycky myslí, že žena potřebuje muže, aby ji opatroval? Muži si nedokážou ani zavázat tkanice u košile bez ženské k ruce! „Vede se nám zatím docela dobře, děkuju. Pokud ovšem nevíš, kdy přistane nějaký kupec, co chce obchodovat po proudu.“
„My? Je ta modrá ženská s tebou? Nebo ta hnědá?“ To musely být Moirain a Verin. Rozhodně si dával pozor na jazyk.
„Ne. Vzpomínáš si na Elain?“ Uno stroze kývl a Nyneiva podlehla poťouchlému popudu. Toho muže zřejmě nic nevyvádělo z míry a očividně očekával, že se prostě ujme starosti o její dobré bydlo. „Právě jsi ji viděl. Řekls, že má –“ změnila hlas, aby napodobila jeho drsnou mluvu – „tvář jako zatracená královna.“
Uno klopýtl velmi uspokojivým způsobem a zamračil se na okolí tak zuřivě, že dokonce dva bělokabátníci, kteří projížděli kolem, ho objeli širokým obloukem, i když se samozřejmě snažili předstírat, že on s tím nemá nic společného. „Ona?“ zavrčel nevěřícně. „Ale ty její zatracený vlasy byly černý jako havraní...“ Podíval se na Nyneivinu kštici a vzápětí už si to zase rázoval po vozové stezce a zpola pro sebe mručel. „Ta prokletá ženská je dcera královny. Zatracená královna! Takhle ukazovat zatracený nohy.“ Nyneiva kývla na souhlas. Dokud nedodaclass="underline" „Vy zatracení jižani jste proklatě divný! Vůbec žádná zatracená slušnost!“ On tedy měl co povídat. Shienarci se možná oblékali vhodně, avšak ona se pořád ještě červenala při vzpomínce na to, jak se v Shienaru muži i ženy koupali společně stejně často jako zvlášť, a mysleli si o tom asi to stejné jako o společném jídle.
„Copak tě tvoje máma nikdy nenaučila mluvit slušně, člověče?“ Jeho skutečné oko se na ni mračilo skoro stejně jako to namalované. Jen pokrčil rameny. Ve Fal Daře se k ní on i všichni ostatní chovali jako k urozené paní, nebo skoro urozené. Jistě, bylo těžké vydávat se v těchhle šatech za vznešenou dámu, navíc s vlasy v barvě, jakou příroda nikdy nestvořila. Nyneiva si upravila šátek a zkřížila ruce, aby ho udržela na místě. Šedá vlna byla v suchém vedru velmi nepříjemná a ona sama vůbec nebyla suchá. Ještě nikdy sice neslyšela o tom, že by někdo umřel na přepocení, ale myslela si, že by sama mohla docela dobře být prvním případem. „Co tady vlastně děláš, Uno?“
Než odpověděl, rozhlédl se kolem. Ne že by to bylo potřeba, na cestě bylo jen málo lidí – občas tudy projel voly tažený žebřiňák, prošlo tudy pár lidí ve venkovských i otrhaných šatech, tu a tam projel muž na koni – a nikdo se zřejmě nechtěl k Unovi dobrovolně přiblížit víc, než bylo zapotřebí. Vypadal jako někdo, kdo může člověku pro zábavu podříznout krk. „Ta modrá ženská nám dala jméno v Jehannahu a říkala, že tam máme počkat, dokud nepošle příkazy, ale ta ženská v Jehannahu byla mrtvá a pochovaná, když jsme dorazili. Byla stará. Umřela ve spánku a žádnej z jejích příbuznejch v životě jméno tý modrý ženský neslyšel. Pak začal Masema mluvit k lidem a... No, nemělo smysl čekat tam na rozkazy, co bychom stejně nedostali, ani kdyby přišly. Držíme se Masemy, protože nám dává dost, aby to stačilo na živobytí, i když nikdo kromě Bartua a Nengara ty jeho bláboly neposlouchá.“ Prošedivělý uzel se zakýval, jak podrážděně pohodil hlavou.
Náhle si Nyneiva uvědomila, že neřekl jediné neslušné slovo. Vypadal, jako by si měl spolknout jazyk. „Možná bys mohl občas zaklít.“ Povzdechla si. „Třeba v každé druhé větě?“ Muž se na ni usmál tak vděčně, že se jí chtělo rozhodit rozčileně rukama. „Jak to, že Masema má peníze, když vy ostatní nemáte nic?“ Vzpomínala si na Masemu, ponurého, zatrpklého muže, který neměl rád nikoho a nic.
„No, on je přece ten zatracenej prorok, co si ho sem všichni přišli poslechnout. Chtěla by ses s ním setkat?“ Působil dojmem, že si počítá věty. „Moh by vám najít ten prokletej člun, jestli nějakej chcete. V Ghealdanu to, co chce prorok, taky prorok obvykle dostane. Ne, on to nakonec vždycky proklatě dostane, tak nebo tak. Ten muž byl dobrej voják, ale kdo by si kdy pomyslel, že takhle vobrátí?“ Zamračeným pohledem obsáhl všechny hrubé vesnice a lidi, dokonce i zvěřince a město před nimi.
Nyneiva poněkud zaváhala. Ten hrozný prorok, burcující lůzu a povzbuzující nepokoje, že je Masema? Ale on kázal o příchodu Draka Znovuzrozeného. Byli už skoro u městské brány a ona měla ještě chvíli čas, než se bude muset postavit na pódium a nechat Birgitte, aby po ní střílela šípy. Luca byl víc než zklamaný, když žena trvala na tom, aby jí říkali Maerion. Kdyby jim Masema dokázal najít člun mířící k ústí řeky... Možná dnes. Na druhé straně, byly tady nepokoje. Jestli je řeči nafoukly desetkrát, tak ve městečkách a městech dál na severu zemřely jen stovky lidí. Jenom stovky.
„Hlavně mu nepřipomínej, že máš něco společnýho s tím zatraceným ostrovem,“ pokračoval Uno a zamyšleně si ji prohlížel. Teď, když se nad tím Nyneiva zamyslela, uvědomila si, že Uno nejspíš neví, jaké skutečné spojení s Tar Valonem má. Ženy tam, koneckonců, chodily i bez toho, aby se staly Aes Sedai, hledaly tam pomoc či radu. Uno věděl, že byla s Věží nějak ve spojení, ale nic víc. „K ženskejm odtamtud není nakloněnej o nic víc než bělokabátníci. Když budeš prostě držet tu svou zatracenou pusu zavřenou, ani o tom necekni, a on to nejspíš přejde. Pro někoho, kdo pochází ze stejný vesnice jako pán Drak, Masema nejspíš nechá ten proklatej člun postavit."
Davy byly v městské bráně, obklopené přisedlými šedými věžemi, větší, muži a ženy proudili dovnitř i ven, pěšky i koňmo, ve všech možných druzích oděvů, od hader po vyšívané hedvábné kabátce a šaty. Brána samotná, z pevného dřeva obitého železem, stála otevřená pod dohledem tuctu oštěpníků v šupinatých haubercích a ocelových kapalínech. Vlastně stráže věnovaly větší pozornost půl tuctu bělokabátníků, kteří se povalovali opodál, než čemukoliv jinému. A právě tito muži ve sněhobílých kabátcích a leštěné zbroji sledovali proudění lidu.
„Vyvolávají bělokabátníci mnoho potíží?“ zeptala se Nyneiva tiše.
Uno našpulil rty, jako by si chtěl odplivnout, mrkl na Nyneivu a neudělal to. „Kde zatraceně ne? S jedním z těch putovních zvěřinců přijela ženská, co předváděla triky a kouzla. Před čtyřmi dny proklatej dav mizernejch, zbabělejch kozích hlav roztrhal cirkus na kusy.“ O tomhle se tedy Valan Luca rozhodně nezmínil! „Mír! Oni chtěli tu ženskou. Tvrdili, že je,“ zamračil se na lidi spěchající kolem a ztišil hlas, „Aes Sedai. A temná družka. Zlomili jí ten její zatracenej krk, když se ji snažili navlíct do oprátky, jak jsem slyšel, ale její tělo stejně pověsili. Masema nechal vůdce tý lůzy setnout, jenže právě bělokabátníci ten zatracenej dav vybičovali.“ Jeho zamračení přesně odpovídalo rudému oku namalovanému na klípci. „Bylo tu už moc proklatejch věšení a popravování vůbec, jestli chceš zatraceně slyšet můj názor. Zatracenej Masema je stejně špatnej jako ty zatracený bělokabátníci, když přijde na to najít pod každým proklatým kamenem temnýho druha.“
„V každý druhý větě,“ zamumlala Nyneiva a Uno se skutečně začervenal.
„Nevím, na co myslím,“ zabručel. „Nemůžu tě tam vzít. Je to z jedný půlky slavnost a z druhý vzbouření, na každým třetím kroku je kapesní zloděj a ženská venku po setmění není v bezpečí.“ To poslední ho asi rozhořčilo mnohem víc než to ostatní. V Shienaru byla žena v bezpečí kdekoliv a vždycky – tedy samozřejmě ne před trolloky a myrddraaly – a každý muž by tam zemřel, aby to zajistil. „Není to bezpečný. Vezmu tě zpátky. Až najdu cestu, tak si pro tebe přijdu.“