Tím to pro ni bylo jasné. Nyneiva vytáhla ruku dřív, než ji mohl sevřít pevněji, a zrychlila krok směrem k bráně. „Tak pojď, Uno, a neokouněj. Jestli budeš stále okounět, nechám tě tady.“ Dohonil ji a cosi si mumlal o paličatých ženských. Jakmile Nyneiva pochopila, o čem mluví, a že si zjevně nemyslí, že by její zákaz klení platil, když mluví sám k sobě, tak ho přestala poslouchat.
39
Setkání v Samaře
Bělokabátníci v bráně Unovi a Nyneivě nevěnovali o nic větší pozornost než komukoliv jinému v pravidelném proudu, což znamenalo podezíravý pohled, pátravý, ale rychlý. Příliš velké množství lidí znemožňovalo cokoliv víc, a možná k tomu přispěly i stráže v šupinaté zbroji. Ne že by k tomu byl nějaký důvod, kromě toho, co si namlouvala. Prsten s Velkým hadem i Lanův těžký zlatý odpočívaly v jejím váčku – hluboký výstřih šatů znemožňoval, aby je měla na šňůrce kolem krku – ale ona nějak čekala, že děti Světla dokážou vyhmátnout ve Věži cvičenou ženu instinktem. Když ji ty ledové, necitelné oči přejely, její úleva byla téměř hmatatelná.
Vojáci jim věnovali stejně málo pozornosti – jakmile si znovu upravila šátek, Unův zamračený pohled možná dokonce pomohl, že se zase začali věnovat bělokabátníkům, ale ten muž hlavně neměl žádné právo se mračit. Byla to její věc.
Ještě jednou si ovinula poskládaný šátek kolem těla a konce si zavázala kolem pasu. Šátek zdůrazňoval její poprsí víc, než chtěla, a navíc jí byla pořád vidět prohlubeň mezi ňadry, ale samotné šaty to značně vylepšilo. Aspoň si nemusela dělat starosti, že jí šátek zase sklouzne. Kdyby jen v té věci nebylo takové horko. Počasí by se opravdu mělo brzy změnit. Tak daleko na jih od Dvouříčí zase nebyli.
Uno pro změnu trpělivě počkal na ni. Nyneiva si nebyla jistá, zda to byla prostá zdvořilost – jeho zjizvený obličej vypadal trošku moc trpělivě – ale nakonec společně vkročili do Samary. Do chaosu.
Nade vším se vznášel hluk hovoru, žádný zvuk se nedal jasně rozlišit. Lidé se tlačili v ulicích dlážděných hrubým kamenem, téměř tělo na tělo, od krčem s břidlicovými střechami po stáje pokryté došky, od chlípných hospod s jednoduše malovanými znameními jako U modrého býka či U tančící husy po krámky, kde na znameních nebyla žádná slova, jen nůž a nůžky tady, štůček látky támhle, zlatnické vážky či lazebnická břitva, miska, lampa nebo bota. Nyneiva zahlédla tváře bledé jako z Andoru i tmavé jako někoho z Mořského národa, některé čisté, jiné špinavé, kabátce s vysokým límcem, s nízkým límcem i bez límce, nevýrazné barvy i křiklavé, prosté i s výšivkou, ošuntělé i nové, střihů zvláštních stejně jako známých. Jeden chlapík s tmavou rozdělenou bradkou měl na hrudi jednoduchého modrého kabátce stříbrný řetěz a dva měli vlasy spletené do copů – muži, s černými copy za ušima, které jim spadaly až pod ramena – a na rukávech červených kabátců našité maličké mosazné rolničky a manžety do půli stehen vysokých holínek měli ohrnuté. Ať už pocházeli z kterékoliv země, nebyli to šašci. Tmavé oči měli tvrdé a pátravé jako Uno a na zádech nesli zakřivené meče. Jeden muž s nahou hrudí a jasně žlutou šerpou měl pleť o odstín tmavší než staré dřevo a na rukou složité tetování, takže musel pocházet z Mořského národa, i když neměl ani náušnice, ani nánosnice.
Ženy byly stejně rozličné, s vlasy od barvy havraní černi po plavé tak světlé, až byly skoro bílé, v copech či drdolech nebo volně visící, zastřižené nakrátko, po ramena i do pasu, v šatech z odřeného sukna, čistého plátna či měňavého aksamitu, s límci otírajícími se jim o bradu, s krajkami či výšivkou a výstřihy stejně hlubokými, jako byl ten, který ona zakrývala. Zahlédla dokonce jednu Domanku s měděnou pletí v lehce průsvitné červené róbě, která ji halila až ke krku, ale nic nezakrývala! Nyneivu napadlo, jak bezpečná asi bude tato žena po setmění. Vlastně i v jasném denním světle.
Občas se v té hemžící mase objevil bělokabátník či voják, ale dav je zcela pohltil, a oni se museli drát kupředu stejně jako ostatní. Volské povozy i koňská spřežení se plahočily náhodně se křižujícími ulicemi, nosiči se mezi lidmi strkali s nosítky a tu a tam se tudy namáhavě prodíral i lakovaný kočár se čtyř či šestispřežím s vlajícími chocholy, olivrejovaným lokajem a strážemi v kapalínech, které se marně snažily vyčistit cestu. Hudebníci s flétnami, vihuelami či citarami hráli snad na každém rohu, pokud tam nebyl žongléř nebo akrobat – jejich schopnosti ale rozhodně nemusely dělat Tomovi nebo Chavanům starosti – vždycky s dalším mužem či ženou, kteří drželi čapku na peníze. A mezi tím vším se proplétali otrhaní žebráci, tahali lidi za rukávy a nastrkovali umazané ruce, a pouliční obchodníci spěchali s podnosy, na nichž nabízeli všechno od špendlíků přes stužky po hrušky, ale jejich křik se ve všem tom hluku ztrácel.
Když ji Uno zatáhl do užší uličky, kde nebylo tolik lidí, byť jen ve srovnání s hlavní třídou, Nyneivě se již točila hlava. Zastavila se, aby si urovnala šaty, celé v nepořádku po tom, jak se tlačila mezi lidmi, než se zase vydala za ním. Byl tu taky malinko větší klid. Žádní pouliční baviči, i méně obchodníků a žebráků. Žebráci se drželi od Una dál i poté, co hodil hrst měďáků smečce ostražitých malých uličníků, a Nyneiva se jim vůbec nedivila. Ten muž prostě nevypadal... lidumilně.
Městské domy se nad těmito úzkými uličkami tyčily dost vysoko i přesto, že měly jen dvě tři poschodí, takže ulice byly ve stínu. Obloha však byla stále jasná, do soumraku ještě zbývalo dost hodin. Nyneiva pořád měla dost času vrátit se na vystoupení. Pokud bude muset. S trochou štěstí by při západu slunce mohli nasedat na člun.
Když se k nim znenadání připojil další Shienarec, s mečem na zádech a s hlubokou bílou trojúhelníkovou jizvou na snědé tváři, Nyneiva sebou trhla. I když se usmíval, vypadal jeho obličej tvrdě. Nyneiva ještě nepotkala měkkého Shienarce. Měkcí muži na hranici s Mornou nepřežili, vlastně ani měkké ženy ne. „Vzpomínám si na tebe. Mělas jiný vlasy, ne? To je jedno. Neboj se. Dopravíme tě bezpečně za Masemou i tam, kam půjdeš pak. Hlavně se před ním určitě nezmiňuj o Tar Valonu.“ Nikdo se na ně nepodíval dvakrát, ale muž stejně snížil hlas. „Masema si myslí, že se Věž pokusí ovládnout pána Draka.“
Nyneiva potřásla hlavou. Další hloupý muž, který se o ni bude chtít starat. Aspoň že se ji nesnažil zatáhnout do hovoru. V náladě, v jaké byla, by mu dala co proto, i kdyby se jen zmínil o vedru. Cítila, že má zvlhlou tvář, a nebylo divu, když v takovém počasí musela nosit ten šátek. Náhle si vzpomněla, co jednooký muž říkal o Raganově názoru na její vyřídilku. Myslela si, že se na něj jenom krátce podívala, ale Ragan přešel na druhou stranu k Unovi, jako by se chtěl chránit, a ostražitě ji sledoval. Muži!
Ulice byly stále užší, a i když kamenné budovy, které je lemovaly, se nijak zvlášť nezmenšily, často viděli zadní trakty domů a hrubé šedé zdi, které mohly zakrývat jen malé dvorečky. Nakonec zabočili do uličky tak úzké, že tamtudy jen tak tak prošli všichni tři vedle sebe. Na druhém konci stál lakovaný a zlacený kočár obklopený muži v šupinové zbroji. A blíž, mezi ní a kočárem, se po obou stranách uličky líně povalovala spousta chlapíků. Ve strakatých kabátcích, většina svírala palice, oštěpy či meče stejně různorodé, jako bylo jejich odění. Mohla to být banda pouličních rváčů, ale ani jeden Shienarec nezpomalil, takže ona také ne.