„Ulice vepředu bude plná zatracenejch hlupáků, co se snažej zahlídnout Masemu v zatraceným okně.“ Unova poznámka byla očividně míněna jenom pro její uši. „Jedinej způsob, jak se dostat dovnitř, je zadem.“ Když se přiblížili na doslech k čekajícím mužům, odmlčel se.
Dva ze rváčů byli vojáci s ocelovými kapalíny a v šupinatých haubercích, s meči u boku a oštěpy v rukou, ale právě ostatní si tři nově příchozí prohlíželi nejpozorněji a sahali po zbraních. Měli také znepokojivý výraz v očích, příliš pátravý, skoro horečnatý. Pro jednou by Nyneivu potěšilo, kdyby viděla upřímný chlípný pohled. Těmhle mužům nezáleželo na tom, zda je žena či kobyla.
Uno s Raganem si beze slova odepjali meče a předali je spolu s dýkami muži s naducanými tvářemi, který, podle kabátce a spodků z dobrého modrého sukna, kdysi mohl být hostinským. Šaty bývaly dobré, i teď byly čisté, ale silně obnošené a pomačkané, jako by v nich měsíc spal. Shienarce očividně poznal, i když na ni se zamračil, zvláště na nůž za pasem. Pak jen mlčky kývl k malým dřevěným vrátkům v kamenné zdi. To bylo možná ze všeho nejvíc zarážející. Nikdo z nich nevydal ani hlásku.
Na druhé straně zdi byl malý dvorek, kde mezi dlažebními kostkami vyrážel plevel. Vysoký dům – tři široká poschodí ze světle šedého kamene s velkými okny a s meandry kolem okapů a na lomenici, se střechou z červených tašek – musel být jedním z nejlepších v Samaře. – Jakmile se za nimi zavřela vrátka, Ragan tiše promluvil. „Pokoušeli se proroka zabít.“
Nyneivě chvíli trvalo, než jí vůbec došlo, že jí vysvětluje, proč jim odebrali zbraně. „Ale vy jste jeho přátelé,“ namítla. „Následovali jste Randa do Falme společně.“ V žádném případě mu nehodlala říkat pán Drak.
„Proto nás taky zatraceně vůbec pustěj dovnitř,“ podotkl Uno suše. „Říkal jsem ti, že nevidíme všechno stejně... jako prorok.“ Kratičká odmlka a rychlé poohlédnutí k vrátkům, aby se ujistil, že nikdo neposlouchá, vydaly za celé knihy. Předtím to byl Masema. A Uno byl zcela jistě muž, který si na jazyk nedával pozor zrovna snadno.
„Hlavně si pro jednou dávej pozor na to, co říkáš,“ upozorňoval ji Ragan, „a nejspíš dostaneš pomoc, kterou chceš.“ Nyneiva kývla tak nejpovolněji, jak si jen kdo mohl přát – poznala rozumnou radu, když nějakou uslyšela, i když on neměl žádné právo jí radit – a Ragan s Unem si vyměnili pochybovačné pohledy. Nyneiva je v té chvíli chtěla nacpat do pytle s Tomem a Juilinem a vyplatit proutkem všechno, co by vyčnívalo.
Ačkoliv to byl zajisté nádherný dům, kuchyň byla plná prachu a prázdná až na kostnatou šedovlasou ženu, jejíž nevýrazné šedé šaty a bílá zástěra byly jediné čisté věci v dohledu. Když procházeli kolem, stařena pomlaskávala a skoro nevzhlédla od toho, jak míchala polévku v malém kotlíku nad plamínky v jednom ze širokých kamenných krbů. Na háčcích, kde bylo místo pro dvacet, visely dva otlučené hrnečky a na velkém stole stála na modře lakovaném podnose popraskaná hliněná miska.
Za kuchyní zdobily stěny celkem slušné závěsy. Nyneiva si za poslední rok vyvinula docela dobré oko na tyhle věci, a scény hostin a honů na jelena, medvěda a kance byly sice dobré, ale nijak výjimečné. V chodbách pak stála křesla, stoly a truhlice provedené v tmavém laku s červenými proužky, vykládané perletí. Závěsy i nábytek byly také zaprášené a červenobílým dlaždicím na podlaze se dostalo jen vlažného zacházení s koštětem. Rohy a lišty na vysokém štukovém stropě zdobily pavučiny.
Žádní další sluhové – ani nikdo jiný – nebyli na dohled, dokud nenarazili na vyzáblého chlapíka, sedícího na podlaze u otevřených dveří. Umazaný červený kabátec mu byl příliš velký a tloukl se se špinavou košilí a odřenými vlněnými spodky. V jedné poškozené botě měl v podrážce velkou díru, z druhé mu koukal palec. Zvedl ruku a zašeptaclass="underline" „Světlo na vás sviť a sláva jménu pána Draka?“ Vyslovil to jako otázku a hašteřivě svraštil obočí. Úzký obličej měl stejně špinavý jako košili, ale takhle mluvil pořád. „Prorok teď nesmí bejt rušenej? Má jistou práci? Musíte chvilku počkat?“ Uno trpělivě kývl a Ragan se opřel o zeď. Tímhle už prošli předtím.
Nyneiva nevěděla, co vlastně od proroka očekávala, dokonce ani teď, když již věděla, kdo to je, ale rozhodně to nebyla špína. Ta polévka byla cítit zelím a bramborami, určitě ne jako jídlo pro člověka, jemuž je k ruce celé město. A pouze dva sluhové, kteří oba mohli pocházet z nejubožejších chatrčí za městem.
Vyzáblý strážný, pokud jím byl – neměl žádnou zbraň, asi mu taky nevěřili – zřejmě neměl žádné námitky, když Nyneiva popošla, aby mohla nahlédnout do dveří. Muž a žena uvnitř se nemohli lišit víc. Masema si vyholil dokonce i uzel na temeni a kabátec měl z prosté hnědé vlny, silně pomačkaný, ale čistý, i když po kolena vysoké holínky měl odřené. Hluboko zapadlé oči měnily jeho stále zatrpklý výraz ve zlostné mračení a na snědé tváři měl světlou trojúhelníkovou jizvu, téměř zrcadlový odraz té Raganovy, jen vybledlejší stářím a o kousíček blíž oku. Ženě, v elegantním, krumplovaném modrém hedvábí, chybělo jen málo do středního věku a byla docela milá i přesto, že na vyloženou krásku měla maličko větší nos. Tmavé vlasy, které jí spadaly skoro do pasu, měla sebrané do prosté modré síťky, ale kolem krku měla široký náhrdelník ze zlata a ohnivých opálů a ladící náramek a pomalu na každém prstě měla prsten s drahokamem. Tam, kde Masema vypadal připravený vrhnout se do něčeho po hlavě s vyceněnými zuby, ona se nosila s majestátní odměřeností a půvabem.
„...tolik jich za tebou jde, kamkoliv se hneš,“ říkala, „že když někam dorazíš, pořádek letí přes plot. Lidé nejsou v bezpečí sami ani jejich majetek –“
„Pán Drak zlomil všechna pouta zákona, všechna pouta vytvořená smrtelnými muži a ženami.“ Masema mluvil ohnivě, ale důrazně, ne však rozzlobeně. „V proroctvích stojí, že pán Drak zláme všechny řetězy, které poutají, a tak to taky je. Záře pána Draka nás ochrání proti Stínu.“
„Tady nás neohrožuje Stín, ale lapkové, kapesní zloději a násilníci. Někteří z těch, co jdou za tebou – vlastně je jich docela dost – věří, že si můžou vzít, co se jim zachce, od kohokoliv bez placení nebo dovolení.“
„Spravedlnost přijde po smrti, až se znovu zrodíme. Dělat si starosti se světem vezdejším je k ničemu. Ale dobře. Jestli chceš pozemskou spravedlnost –“ rty se mu opovržlivě zkřivily – „ať se tak stane. Odteď bude muži, který něco ukradne, uťata pravá ruka. Muž, který se zaplete se ženou nebo urazí její čest či spáchá vraždu, bude pověšen. Žena, která pokrade nebo spáchá vraždu, bude zbičována. Pokud někdo vznese obvinění a najde si dvanáct lidí, kteří mu je potvrdí, bude to vyřízeno. Tak se staň.“
„Jak říkáš, samozřejmě,“ zamumlala žena. – Nadutá elegance jí ve tváři zůstala, ale mluvila otřeseně. Nyneiva nevěděla, jaké právo v Ghealdanu platí, ale nemyslela si, že by bylo tak nonšalantní. Žena se zhluboka nadechla. „Pořád je tu otázka jídla. Nakrmit tolik lidé začíná být obtížné.“
„Každý muž, žena i dítě, kteří přišli za pánem Drakem, musí mít plný břich. Musí to tak být! Kde se dá najít zlato, dá se najít i jídlo, a ve světě je až příliš mnoho zlata. Příliš mnoho zájmu o zlato.“ Masema rozzlobeně pohodil hlavou. Nezlobil se na ni, ale na svět všeobecně. Zdálo se, že pátrá po těch, kteří se příliš zajímají o zlato, aby na jejich hlavy mohl vypustit svůj hněv. „Pán Drak se znovu zrodil. Stín visí nad světem a jedině pán Drak nás může zachránit. Jedině víra v pána Draka, pokora a poslušnost světu pána Draka. Všechno ostatní je k ničemu, i když to není přímo rouhání.“