„Pochváleno budiž jméno pána Draka ve Světle.“ Znělo to jako mechanická odpověď. „Už to není prostě jen otázka zlata, můj pane proroku. Najít a přepravit potraviny v dostatečném –“
„Já nejsem pán,“ skočil jí znovu do řeči a teď se zlobil. Naklonil se k ženě, rty potřísněné slinami, a i když se její výraz nezměnil, ruce se jí škubaly, jako by chtěla sevřít šaty. „Není žádného pána kromě pána Draka, v němž dlí Světlo, a já jsem jen ubohý hlas pána Draka. Pamatuj si to! Ať urozený pán či kmán, rouhač si zaslouží zmrskat!“
„Odpusť mi,“ zamumlala napomenutá žena a roztáhla suknice v pukrleti vhodném i pro královnin dvůr. „Je to, jak říkáš, samozřejmě. Není žádného pána kromě pána Draka, a já jsem jen pokorná následovnice pána Draka – pochváleno budiž jméno pána Draka – jež si přichází vyslechnout moudrost a rady proroka.“
Masema si hřbetem ruky otřel rty a náhle vychladl. „Nosíš moc zlata. Nedovol, aby tě svedl pozemský mamon. Zlato je smetí, pán Drak je všechno.“
Ona si okamžitě začala stahovat prsteny z prstů, a než sundala druhý, ten hubeňour přiběhl až k ní a z kapsy kabátce vytáhl váček, který jí podržel otevřený. Prsteny následovaly i náramek a náhrdelník.
Nyneiva se podívala na Una a zvedla obočí.
„Každý měďák z toho jde na chudé,“ řekl jí tak tichým hlasem, že ho skoro neslyšela, „nebo je pro někoho, kdo ho moc potřebuje. Kdyby mu jedna obchodnice nedala svůj zatracenej dům, byl by teď v zatracený stáji nebo v jedný z těch chatrčí za městem.“
„Dokonce i jídlo přichází jako dar,“ dodával Ragan stejně tiše. „Nosívali mu pokrmy hodný pro krále, dokud nezjistili, že všechno prostě rozdá, až na kousek chleba a polívku nebo dušený maso. Teď už skoro ani nepije víno.“
Nyneiva potřásla hlavou. Usoudila, že je to jeden způsob, jak najít peníze pro chudé. Prostě obrat každého, kdo není chudý. Jistě, tak by nakonec byli všichni chudí, nějakou dobu to však mohlo fungovat. Napadlo ji, zda Uno a Ragan znají celou pravdu. Lidé, kteří tvrdí, že vybírají peníze, aby pomohli druhým, často mají způsob, jak si nechat velký kus koláče ve vlastní kapse, nebo mají rádi moc, jakou jim to dává, a mají ji rádi trochu příliš. Nyneivě byl milejší člověk, který dobrovolně vydá z vlastního měďák, než někdo, kdo někomu jinému vyrve zlatou korunu. A o nic větší náklonnost nechovala k hlupákům, kteří opustili pole a krámky, aby následovali tohoto... tohoto proroka, aniž měli tušení, odkud přijde jejich příští jídlo.
V místnosti žena předvedla Masemovi ještě hlubší pukrle než předtím, suknice roztáhla ještě víc a sklonila hlavu. „Dokud nebudu mít opět tu čest slyšet prorokova slova a jeho rady. Jméno pána Draka budiž pochváleno ve Světle.“
Masema ji nepřítomně propustil pokynem ruky a již na ni zpola zapomněl. Uviděl je všechny v chodbě a díval se na ně s tím nejpřívětivějším výrazem, jakého byl jeho zatrpklý obličej schopen.
Nebylo to moc podařené. Žena odkráčela z místnosti a Nyneivy ani dvojice mužů si zdánlivě vůbec nevšimla. Nyneiva si odfrkla, když vyzáblý chlapík v červeném kabátci nervózně zamával, aby šli dál. Na někoho, kdo se právě na rozkaz vzdal svých šperků, se té ženě dařilo vypadat vskutku královsky.
Hubeňour odběhl zpátky na své místo u dveří, zatímco si ostatní tři muži potřásli rukama podle pohraničního zvyku, tisknouce si předloktí.
„Mír provázej tvůj meč,“ popřál Uno a po něm to zopakoval také Ragan.
„Mír provázej pána Draka,“ zněla odpověď, „a jeho Světlo ať svítí na nás na všechny.“ Nyneivě se zadrhl dech. Význam těch slov byl nepochybný. Pán Drak byl zdrojem Světla. A on měl tu odvahu hovořit před ostatními o rouhání! „Přišli jste konečně ke Světlu?“
„My kráčíme ve Světle,“ odvětil Ragan opatrně. „Jako vždycky.“ Uno mlčel a tvářil se neutrálně.
Unavená trpělivost působila na Masemových zatrpklých rysech podivně. „Ke Světlu neexistuje jiná cesta než skrze pána Draka. Nakonec uvidíte cestu i pravdu, protože jste viděli pána Draka, a jedině ti, jejichž duše jsou pohlceny Stínem, můžou uvidět a neuvěřit. Vy takoví nejste. Vy uvěříte.“
Přes všechno to horko a vlněný šátek Nyneivě na pažích naskočila husí kůže. – V hlase toho muže se ozývala naprostá jistota, a takhle zblízka viděla lesk v jeho téměř černých očích, jenž hraničil se šílenstvím. Těma očima přelétl i přes ni a ona zpevnila kolena. Vedle něj vypadali i ti nejšílenější bělokabátníci, jaké kdy viděla, mírně. Ti muži v uličce byli jenom chabou nápodobou svého pána.
„Ty, ženo. Jsi připravena přijít ke Světlu pána Draka, odříci se hříchu a těla?“
„Já kráčím ve Světle, jak nejlíp umím.“ Podráždilo ji, že mluví stejně opatrně jako Ragan. Hřích? Kdo si myslí, že je?
„Příliš se zajímáš o tělo.“ Masema spalujícím pohledem přejel její červené šaty i šátek pevně ovinutý kolem těla.
„A co myslíš tímhle?“ Unovi se polekaně rozšířily oči a Ragan na ni nenápadně mával, aby zmlkla, ale ona by stejně dobře mohla létat jako se zastavit. „Copak si myslíš, že máš právo mi vykládat, jak se mám oblíkat?“ Než si plně uvědomila, co dělá, rozvázala šátek a přehodila si ho přes lokty. A stejně bylo příliš horko. „Žádnej muž takový právo nemá, ani nade mnou, ani nad žádnou jinou ženou! Kdybych se rozhodla chodit nahá, tak by tobě do toho nic nebylo!“
Masema chvíli zvažoval její poprsí – jeho zapadlé oči neosvítil ani náznak obdivu, jen trpké opovržení – a pak zvedl zrak k její tváři. Unovo skutečné i namalované oko se sobě dokonale podobaly, mračily se do prázdna, a Ragan sebou škubl a v duchu určitě klel.
Nyneiva ztěžka polkla. Tolik k dávání si pozor na jazyk. Možná poprvé ve svém životě skutečně litovala, že bez přemýšlení vyslovila, co měla na srdci. Jestli tenhle muž mohl nařídit usekávat lidem ruce, mohl nařídit věšení v podstatě jen s hloupou náhražkou soudu, tak čeho schopen nebyl? Napadlo ji, že je dost rozzlobená, aby mohla usměrňovat.
Ale kdyby to udělala.. Jestli byly Moghedien nebo černé sestry v Samaře... Ale jestli to neudělám...! Chtěla si znovu ovázat šátek kolem těla až k bradě. Ale ne, když na ni takhle civěl. Něco na ni křičelo, ať není úplně pitomá – jen muži dovolují, aby u nich zdravý rozum přemohla pýcha – nicméně Masemovu pohledu vzdorovala, i když se musela hlídat, aby znovu nepolkla.
Masema ohrnul ret. „Takové šaty se nosí, aby upoutaly muže, a z žádného jiného důvodu.“ Nechápala, jak může jeho hlas znít zároveň tak horečnatě i ledově. „Myšlenky na tělo odvádějí mysl od pána Draka a Světla. Zvažoval jsem, že zakážu oděvy, které přitahují mužské oči a mysl. Ať jsou ženy, které marní čas sváděním mužů, a muži, kteří svádějí ženy, mrskáni, dokud nepochopí, že pouze a jedině v rozjímání o pánu Drakovi a Světle lze najít radost.“ Už se na ni vlastně ani nedíval. Ten temný, planoucí pohled se upíral někam za ni, na něco v dálce. „Ať jsou zavřeny a do základů vypáleny taverny a místa, kde se prodává alkohol, i všechna místa, která odvádějí mysl lidí od dokonalého rozjímání. Za svých hříšných dní jsem sám často tato místa navštěvoval, ale teď upřímně lituji, jako by všichni měli litovat svých hříchů. Existuje jen pán Drak a Světlo! Všechno ostatní je iluze, léčka nachystaná Stínem!“