„Tohle je Nyneiva z al’Mearů,“ řekl Uno rychle do první odmlky pro nádech. – „Z Emondovy Role ve Dvouříčí, odkud pochází pán Drak.“ Masema pomalu otočil hlavu k jednookému válečníkovi a Nyneiva rychle využila příležitosti upravit si šátek tak, jak ho měla předtím. „Byla ve Fal Daře s pánem Drakem, i ve Falme. Pán Drak ji ve Falme zachránil. Pánu Drakovi na ní záleží jako na vlastní matce."
Jindy by mu řekla několik vybraných slov a možná by mu i dala jednu za ucho. Rand ji nezachránil – aspoň ne tak úplně – a ona byla jenom o pár roků starší než on. Matka, to určitě! Masema se obrátil zpátky k ní. To horlivé světlo, které mu hořelo v očích předtím, nebylo nic ve srovnání s tím, jak to vypadalo teď. Oči mu skoro svítily.
„Nyneiva. Ano.“ Zrychlil řeč. „Ovšem! Vzpomínám si na tvoje jméno a také na tvůj obličej. Požehnaná jsi mezi ženami, Nyneivo z al’Mearů, víc než všechny ostatní, až na požehnanou matku pána Draka samotnou, protože jsi viděla pána Draka vyrůstat. Ty jsi sloužila pánu Drakovi, když byl dítě.“ Popadl ji za paže a tvrdé prsty jí dost bolestivě zaryl do masa, ale zřejmě si to neuvědomoval. „Ty promluvíš k davům o dětství pána Draka, o jeho prvních moudrých slovech, o zázracích, které ho provázely. Světlo tě sem poslalo sloužit pánu Drakovi.“
Nyneiva si nebyla jistá, co má vlastně říci. Kolem Randa se nikdy neudály žádné zázraky, které by ona viděla. O pár věcech v Tearu slyšela, ale těžko můžete nazývat to, co způsobí ta’veren, zázrakem. Ne tak docela. Dokonce i pro to, co se stalo ve Falme, existovalo rozumné vysvětlení. – Jakés takés. A co se moudrých slov týkalo, první, která od něj slyšela, byl zanícený slib, že už nikdy po nikom nebude házet kamení, který složil poté, co mu za to naplácala na jeho mladý zadek. Nemyslela si, že by od té doby od něj slyšela jiné slovo, které by mohla nazvat moudrým. V každém případě, i kdyby Rand dával moudré rady z kolíbky, i kdyby se za noci objevily nějaké komety či zjevení na obloze za dne, stejně by s tímhle šílencem nezůstala.
„Musím se dostat po řece,“ řekla opatrně. „Abych se mohla připojit k němu. K pánu Drakovi.“ To jméno jí zkroutilo jazyk, tak brzy po tom, co v duchu učinila slib, ale Rand u proroka očividně nebyl nikdy něco tak prostého jako „on". Jsem jenom rozumná. To je všechno. „Muž je dub a žena vrba,“ znělo pořekadlo. Dub bojuje proti větru a je zlomen, kdežto vrba se ohne, když musí, a přežije.
To ovšem neznamenalo, že se Nyneiva ohýbala ráda. „On... pán Drak... je v Tearu. Pán Drak mě tam povolal.“
„Tear.“ Masema z ní sundal ruce a ona si pokradmu mnula předloktí. Ale nesnažila se to zase nějak zvlášť zakrýt. On opět hleděl na něco, co nebylo prostým okem vidět. „Ano, slyšel jsem.“ A taky mluvil k něčemu, co nebylo vidět, nebo snad k sobě. „Když teď Amadicie přistoupila k pánu Drakovi, jako to udělal Ghealdan, povedu lid do Tearu, aby se hřál v záři pána Draka. Pošlu učedníky, aby šířili zprávu o pánu Drakovi po Tarabonu a Arad Domanu, aby ji zanesli až do Saldeie a Kandoru a Hraničních států, až do Andoru, a povedu lidi, aby poklekli u nohou pána Draka.“
„Moudrý plán... ehm... ó proroku pána Draka.“ Pěkně hloupý plán, jestli někdy nějaký slyšela. Nemluvě o tom, že to nebude fungovat. Hloupé plány z nějakého důvodu často selhávaly, když se je muži snažili provést. Randovi by se možná líbilo, kdyby před ním všichni tihle lidé poklekli, jestli byl aspoň z poloviny tak nadutý, jak tvrdila Egwain. „Ale my... já nemůžu čekat. Byla jsem povolána, a když pán Drak zavolá, obyčejní smrtelníci musejí poslechnout.“ Jednoho dne určitě dostane příležitost dát Randovi pár facek za to, že musela udělat něco takového! „Musím najít člun, co pluje po řece.“
Masema na ni zíral tak dlouho, že znejistěla. Po zádech a mezi ňadry jí čůrkem stékal pot, a jen částečně to bylo horkem. Z toho pohledu by se zapotila i Moghedien.
Nakonec však kývl a ohnivá horlivost se vytratila, takže zůstalo jen jeho obvykle zatrpklé mračení. „Ano,“ povzdechl si. „Jestli jsi byla povolána, musíš jistě jít. Jdi se Světlem a ve Světle. Oblékej se vhodněji – ti, kteří byli pánu Drakovi nablízku, musejí být počestní nade všechny ostatní – a přemýšlej o pánu Drakovi a jeho Světle.“
„Člun?“ naléhala Nyneiva. „Musíš vědět, když nějaký člun přistane v Samaře nebo nějaké vesnici po řece. Kdybys mi jen mohl říct, kde bych nějaký našla, byla by moje cesta mnohem... rychlejší.“ Chtěla říci „snazší", ale nemyslela, že snadnost u Masemy něco znamená.
„Mě takové věci nezajímají,“ odtušil nedůtklivě. „Ale máš pravdu. Když pán Drak nařídí, musíš okamžitě přijít. Zeptám se. Jestli se dá nějaké plavidlo najít, někdo mi to nakonec poví.“ Přenesl pohled na oba muže. „Musíte zařídit, aby byla do té doby v bezpečí. Jestli bude trvat na tom, že se dál bude oblékat tímhle způsobem, bude přitahovat muže s hnusnými myšlenkami. Musí být chráněna jako zbloudilé děcko, dokud se znovu nepřipojí k pánu Drakovi.“
Nyneiva se kousla do jazyka. Vrba, ne dub, když byla vrba potřeba. Podařilo se jí zakrýt podráždění úsměvem, který musel vyjadřovat všechnu vděčnost, kterou si ten hlupák mohl přát. Byl to však nebezpečný hlupák. Nesmí na to zapomínat.
Uno a Ragan se rychle rozloučili, znovu si stiskli zápěstí s Masemou a vyhnali ji ven, každý ji držel za jednu ruku, jako by považovali za nutné dostat ji od Masemy z nějakého důvodu co nejrychleji pryč. Masema na ně zřejmě zapomněl dřív, než došli ke dveřím. Už se mračil na hubeného chlapíka, čekajícího vedle sedláka s otevřeně upřímnou tváří, ve vesnickém kabátci, který v rukách drtil čapku a na širokém obličeji se mu docela jasně zračila úcta a strach.
Nyneiva neřekla ani slovo, když se vraceli stejnou cestou, kterou přišli, do kuchyně, kde si šedovlasá žena pomlaskávala a míchala polévku, jako by se mezitím ani nepohnula. Nyneiva mlčela, i když si muži brali své zbraně, a mlčela, dokud nebyli hodně daleko od uličky v nepoměrně širší ulici. Pak se na ně obrátila a střídavě jim šermovala prstem pod nosem. „Jak se mě opovažujete takhle odvlíct!“ Lidé procházející kolem se zubili – muži lítostivě, ženy vděčně – i když nikdo neměl tušení, proč jim spílá. „Ještě pět minut a byla bych ho donutila, aby mi ten člun našel už dneska! Jestli na mě ještě někdy vztáhnete ruku –“ Uno si odfrkl tak hlasitě, že se Nyneiva s trhnutím zarazila.
„Ještě pět zatracenejch minut a Masema by položil ty svý zatracený ruce na tebe. Nebo spíš, bejval by řek, že to má někdo udělat, a pak by to někdo proklatě taky udělal! Když von řekne, že se má něco udělat, tak tam je vždycky padesát proklatejch ruk, nebo stovka nebo zatracená tisícovka, když je to potřeba, aby to udělaly!“ Vyrazil pak dolů ulicí s Raganem po boku a ona buď mohla jít s nimi, nebo tu zůstat. Uno si to rázoval, jako by věděl, že půjde za nimi. Nyneiva skoro vyrazila opačným směrem, jen aby mu dokázala, že se mýlí. Ale to, že nakonec šla za nimi, nemělo nic společného s tím, že by se bála, že se v králičím doupěti městských ulic ztratí. Cestu ven by si dokázala najít. Nakonec. „Nechal jednoho proklatýho urozenýho pána z korunní velkorady zbičovat – zbičovat! – za to, že mluvil jenom způlky tak ostře jako ty,“ zavrčel jednooký muž. „Pohrdání slovem pána Draka, tak to nazval. Mír! Chtít vědět, jaký zatracený právo má k tomu, aby měl připomínky k tvejm prokletejm šatům! Pár minut sis vedla docela dobře, ale já viděl tvůj obličej ke konci. Bylas připravená ho zatraceně zase zpucovat. Jediná horší věc, kterou bys mohla udělat, by bylo otřít se o zatracený jméno pána Draka. To von nazývá rouháním. To bys klidně mohla pojmenovat proklatýho Temnýho.“