„Nehoda na lovu!“ skočil mu do řeči s opovržlivým úšklebkem Uno. Prodavačka, která se náhodou dívala na něj, upustila tác se špendlíky a jehlami. „Ledaže by nepoznal jeden zatracenej konec proklatýho oštěpu na kance od druhýho. Proklatý jižani a ta jejich proklatá hra rodů!“
„Po něm nastoupila Ellizelle,“ promluvil znovu Ragan. „Nechala lidi rozhánět vojskem, až nakonec došlo k bitvě – a rozehnaný skončilo vojsko.“
„Zatracená ubohá náhražka za vojáky,“ zamumlal Uno. Nyneiva si s ním bude muset znovu promluvit o jazyce.
Ragan souhlasně kývl, ale dál pokračoval v tom, co vykládal. „Povídá se, že si pak Ellizelle vzala jed, ale ať už umřela jakkoliv, nahradila ji Teresie, která vydržela celejch deset dní po korunovaci, do chvíle, kdy měla příležitost poslat dva tisíce vojáků proti desetitisícovýmu davu lidí, co přišli za Masemou před Jehannahem. Když její vojáky vyhnali, vzdala se trůnu a provdala se za bohatýho kupce.“ Nyneiva na něj nevěřícně zírala a Uno prskl. „Tak se to aspoň povídá,“ trval na svém mladší muž. „Jistě, v týhle zemi znamená svatba s obyčejným člověkem to, že se navždy zříkáš trůnu, a ať už si Beron Goraed myslí cokoliv o tom, že má hezkou mladou ženu z královský krve, slyšel jsem, že ho pár tuctů Alliandřinejch družiníků vytáhlo z postele a dovleklo do paláce Jheda na svatbu někdy nad ránem. Teresie odešla na manželovo nový venkovský panství a korunovaná byla Alliandra, a to všechno před východem slunce. Nová královna si pak zavolala Masemu do paláce, aby mu řekla, že už nebude mít žádný potíže. Do dvou týdnů se vona doprošovala jeho. Nevím, jestli skutečně věří tomu, co káže, ale vím, že přebrala trůn země na pokraji občanský války, s bělokabátníkama připravenýma vyrazit, a zarazila to jediným způsobem, kterým mohla. To je moudrá královna, a chlap může bejt jenom pyšnej, že jí může sloužit, i když je to jižanka.“
Nyneiva otevřela ústa a zapomněla, co chtěla říci, když ledabylým tónem podotkl Uno: „Jeden proklatej bělokabátník nás sleduje. Neohlížej se, ženská. Máš přece víc zatracenýho zdravýho rozumu.“
Nyneivu bolelo za krkem, jak se snažila dívat před sebe, a zježily se jí vlasy. „Příští zaboč, Uno.“
„Tak se dostanem od hlavních ulic a proklatý brány. Můžem ho proklatě ztratit v davu.“
„Zaboč!“ Pomalu se nadechla a přinutila se mluvit méně ostře. „Potřebuju se na něj kouknout.“
Uno se zamračil tak divoce, že jim lidé ustupovali z cesty na deset kroků dopředu, ale oni zahnuli do nejbližší uličky. Když zahýbali za roh, pootočila hlavu právě dost na to, aby viděla koutkem oka, než jí výhled odřízla malá kamenná taverna. Sněhobílý plášť byl v jasném slunci mezi prořídlým davem jasně vidět. Tu krásnou tvář nebylo možné si s ničím splést, a navíc to byla tvář, o které si myslela, že ji uvidí. Žádný jiný bělokabátník kromě Galada nemohl mít důvod ji sledovat, a už vůbec žádný neměl důvod sledovat Una nebo Ragana.
40
Kolo tká
Jakmile Galada zakrylo stavení, Nyneiva přelétla ulici před sebou. Bublal v ní vztek – na sebe stejně jako na Galadedrida Damodreda. Ty huso pitomá, hlavo dubová! Ulička byla stejně úzká jako ty ostatní – dlážděná kulatými kameny a lemovaná nevýraznými krámky, domy a tavernami, s prořídlým odpoledním davem. Kdybys nepřišla do města, nikdy by tě nenašel! Bylo tu příliš málo lidí, aby se mohla schovat. Muselas jít navštívit proroka! Musela ses přesvědčit, že prorok tě dostane pryč dřív, než sem dorazí Moghedien! Kdy už se poučíš, že se nemůžeš spoléhat na nikoho jiného kromě sebe? Vmžiku se rozhodla. Když Galad zahne za roh a neuvidí je, začne nahlížet do krámků a možná i do krčem.
„Tudy.“ Zvedla si suknice a vrhla se do nejbližšího průchodu mezi domy, kde se přitiskla zády ke stěně. Nikdo se po ní nepodíval dvakrát, i když se chovala tak tajuplně, a ona nechtěla ani pomyslet na to, co tenhle nezájem prozrazuje o tom, jak to v Samaře chodí. Uno a Ragan byli vedle ní, než se rozkročila, a tlačili ji dál prašným průchodem, kolem staré rozbité putýnky a sudu na dešťovku vyschlého tak, že se dužina v obručích málem rozsypávala. Alespoň že dělali to, co chtěla. Jistým způsobem. Připravené ruce měli zdvižené k jílcům, jež se jim zvedaly nad ramena, a byli připraveni ji chránit, ať už to chtěla či nikoliv. Nech je, ty huso! Copak si myslíš, že se dokážeš ochránit sama?
Rozhodně byla dost rozzlobená. Galad, ze všech lidí! Nikdy neměla opustit zvěřinec! Hloupý rozmar, který by však mohl všechno zničit. Nemohla tu usměrňovat o nic víc než proti Masemovi. Čistě jen možnost, že Moghedien nebo černé sestry jsou v Samaře, měla za následek to, že její bezpečí zcela záviselo na obou mužích. Stačilo to, aby její hněv ještě zesílil. Málem prohryzala díru do kamenné zdi za sebou. Věděla, proč mají Aes Sedai strážce – tedy všechny až na červené. V duchu to věděla. V srdci se jí z toho však chtělo jen vztekle vrčet.
Galad se objevil, pomalu se proplétal mezi lidmi na ulici a pátravě se rozhlížel. Normálně by měl jít dál – měl by – avšak on se skoro okamžitě podíval k průchodu. Na ně. Neměl dokonce ani tu slušnost zatvářit se potěšeně nebo překvapeně.
Uno a Ragan vykročili společně, když Galad zahnul do průchodu. Jednooký muž měl vmžiku venku meč a Ragan nebyl o moc pomalejší, jen Nyneivu strčil hlouběji do úzkého průchodu. Postavili se za sebe. Kdyby se Galad dostal přes Una, ještě by se musel vypořádat s Raganem.
Nyneiva zaskřípala zuby. Mohla zařídit, že všechny tyhle meče by byly k ničemu, bezcenné. Cítila pravý zdroj jako světlo za ramenem, čekající na její objetí. Mohla to udělat. Kdyby se opovážila.
Galad se zastavil v ústí průchodu, potom odhodil plášť dozadu a jednou rukou nonšalantně spočinul na jílci meče, obrázek půvabu stlačené ocelové pružiny. Až na ten leštěný osníř mohl být na bále.
„Nechci zabít ani jednoho z vás, Shienarče,“ řekl Unovi klidně. Nyneiva slyšela Elain a Gawyna vyprávět o Galadově šermířském umění, ale poprvé si uvědomila, že by skutečně mohl být tak dobrý, jak tvrdili. Aspoň on si myslel, že je. Dva zkušení válečníci s obnaženými čepelemi, a on se na ně díval, jako by se vlkodav díval na párek vesnických voříšků, nevyhledával boj, byl však přesvědčen, že je oba naprosto hravě zvládne. Aniž úplně odhlédl od obou mužů, promluvil Galad k ní. „Někdo jiný by mohl vběhnout do krámu nebo do krčmy, ale ty nikdy neuděláš to, co se dá čekat. Dovolíš mi promluvit si s tebou? Není třeba mě nutit zabít ty dva muže.“
Žádný z kolemjdoucích se nezastavil, ale i přesto, že jí tři muži blokovali výhled, viděla, že se hlavy otáčejí, aby lidé zjistili, co bělokabátníka tolik zaujalo. A meče jejich pozornosti určitě také neunikly. Ve všech těch hlavách se budou líhnout představy, které vzlétnou na křídlech, proti nimž by rorýsi vypadali pomalí.
„Nechte ho,“ nařídila Shienarcům. Když se Uno ani Ragan nepohnuli, zopakovala příkaz ještě mnohem důrazněji. Pak konečně ustoupili stranou, avšak pomalu, kolik jenom úzký průchod dovoloval, a přestože ani jeden neřekl jediné slovo, vypadali oba, jako by si mručeli pod vousy. Galad prošel zcela hladce – zdánlivě na oba Shienarče zapomněl. Nyneiva vytušila, že věřit tomu by byla velká chyba. Oba muži s vyholenými hlavami tomu očividně neuvěřili.