Kromě jednoho ze Zaprodanců si Nyneiva neuměla představit muže, kterého by v téhle chvíli viděla méně ráda, ale s tou tváří přímo před sebou si až příliš jasně uvědomovala svůj vlastní dech, tlukot vlastního srdce. Bylo to směšné. – Proč ten muž nemohl být ošklivý? Nebo aspoň obyčejný.
„Věděls, že vím, že nás sleduješ.“ V hlase se jí zřetelně ozývalo obvinění, i když si sama nebyla jistá, z čeho jej vlastně obviňuje. Že nedělal to, co čekala a chtěla, usoudila lítostivě.
„To mě napadlo ve chvíli, kdy jsem tě poznal, Nyneivo. Vzpomínám si, že obvykle vidíš víc, než dáváš znát.“
Nedovolí, aby ji svedl ze směru poklonami. Vida, kam ji to dostalo s Valanem Lucou. „Co děláš v Ghealdanu? Myslela jsem, že jseš na cestě do Altary.“
Chvíli na ni jen upíral ty tmavé, nádherné oči, a pak se náhle zasmál. „Ze všech lidí na světě, Nyneivo, se mě jen ty zeptáš na něco, na co bych se já měl ptát tebe. No dobře. Odpovím ti, přestože by to mělo být obráceně. Měl jsem rozkazy jet do Salidaru v Altaře, ale všechny rozkazy byly změněny, když tenhle prorok... Co na tom záleží? Není ti dobře?“
Nyneiva se přinutila zatvářit klidně. „Ovšemže je,“ odsekla podrážděně. „Jsem docela zdravá, děkuju pěkně.“ Salidar! No jistě! To jméno způsobilo, jako kdyby jí v hlavě škrtla jedna z Aludřiných ohnivých tyček. Všechna ta snaha vzpomenout si, a Galad jí ledabyle předhodil to, co sama nedokázala vykutat. Teď kdyby jen Masema našel rychle loď. Kdyby jen dokázala zajistit, aby je Galad nezradil. Aniž by samozřejmě nechala Una a Ragana, aby ho zabili. Ať už Elain tvrdila cokoliv, Nyneiva nedokázala uvěřit, že by byla ráda, kdyby jejího bratra zabili. Byla jen malá naděje, že Galad uvěří, že Elain není s ní. „Jenom se nemůžu vzpamatovat z toho leknutí, že tě vidím.“
„To není zdaleka tolik, jako jsem se polekal já, když jsem zjistil, že jste vyklouzly ze Siendy.“ Vážnost té krásné tváři slušela až nešťastně moc, ale tón jeho hlasu to kazil. Jen trošku. Mohl poučovat malou holčičku, která vyklouzla z domu, když už měla být v postýlce, aby mohla šplhat po stromech. „Skoro jsem z toho měl smrt, jak jsem se bál. Co, pod Světlem, vás to popadlo? Copak nemáte tušení, jak riskujete? A přijít právě sem. Elain vždycky sedlala koně ve cvalu, když mohla, ale myslel jsem, že aspoň ty máš víc rozumu. Tenhle takzvaný prorok –“ Zarazil se a zadíval se na oba muže. Uno opřel meč špičkou o zem a zjizvené ruce měl zkřížené na jílci. Ragan se tvářil, že si prohlíží ostří a nic jiného nevnímá.
„Slyšel jsem řeči,“ pokračoval Galad pomalu, „že je to Shienarec. Přece nemůžeš být tak pitomá, aby ses zapletla s ním.“ Na její vkus to nechávalo až příliš velký prostor pro pochyby.
„Ani jeden z nich není prorok, Galade,“ odtušila suše. „Oba je už nějakou dobu znám a můžu tě ujistit, že to tak je. Uno, Ragane, jestli si nechcete ořezat nehty na nohou, tak to dejte pryč. No?“ Zaváhali, než udělali, co jim řekla, a Uno si cosi brumlal a zlobně se mračil, ale oba nakonec poslechli. Muži obvykle reagovali na pevný hlas. Většina ano. Přinejmenším občas.
„Já si to ani nemyslel, Nyneivo.“ Galadův tón, ještě sušší než její, způsobil, že se naježila, ale on pokračoval a mluvil spíš podrážděně než nadřazeně. A ustaraně. Z čehož se, samozřejmě, načepýřila ještě víc. On způsobil, že se jí málem zastavilo srdce, a on měl tu drzost být ustaraný. „Nevím, do čeho jste se s Elain dostaly tady, a je mi to jedno, pokud vás z toho dokážu dostat, než si ublížíte. Obchod po řece se zpomalil, ale nějaký vhodný člun by měl v příštích pár dnech připlout. Dejte mi vědět, kde vás najdu, a já zabezpečím vaši cestu někam do Altary. Odtamtud se můžete dostat do Caemlynu.“
Proti své vůli Nyneiva zalapala po dechu. „Ty nám chceš najít loď?“
„To je vše, co teď mohu udělat.“ Mluvil omluvně a potřásal hlavou, jako by se přel sám se sebou. „Nemohu vás však doprovodit do bezpečí, mám povinnosti tady.“
„My tě určitě nechceme odvádět od tvých povinností,“ vyhrkla trochu bez dechu. Jestli si to bude chtít vyložit jinak, ať si. Nejvíc, v co Nyneiva doufala, bylo, že je nechá napokoji.
Galad zřejmě cítil potřebu se bránit. „Těžko je bezpečné poslat vás pryč samotné, ale člun vás odveze dřív, než celá hranice vybuchne. Což se stane, dříve nebo později. Stačí jediná jiskra, a prorok ji určitě vykřísne, když už nikdo jiný. Musíte se dostat do Caemlynu, ty i Elain. Žádám jenom tvůj slib, že půjdete tam. Věž není místo ani pro jednu z vás. Ani pro –“ Zavřel ústa tak rychle, až mu cvakly zuby, ale klidně mohl pokračovat a jmenovat Egwain.
Nemohlo uškodit, když se i Galad poohlédne po člunu. Když dokázal Masema zapomenout, že hodlá zavřít taverny, mohl docela dobře zapomenout, že má někomu najít člun. Zvlášť když si myslel, že vhodný záchvat zapomnětlivosti by ji mohl udržet tady, aby podpořila jeho vlastní plány. Nemohlo uškodit – pokud se Galadovi dalo věřit. Pokud ne, tak bude muset doufat, že s mečem není tak dobrý, jak si myslí. Nepříjemná představa. Ale ne tak nepříjemná jako to, co by se mohlo stát – co se stane – jestli se ukáže, že není důvěryhodný.
„Jsem, co jsem, Galade, a Elain je stejná.“ Jak uhýbala kolem Masemy, zanechalo jí to pachuť na jazyku. Tenhle opis Bílé věže byl tak blízko, kam až mohla zajít. „A ty jsi to, co jsi teď.“ Zvedla výmluvně obočí a pohlédla na jeho bílý plášť. „Tahle banda Věž nenávidí a nenávidí i ženy, co můžou usměrňovat. Teď, když jsi jeden z nich, proč bych si neměla myslet, že vás po mně do hodiny půjde padesát? Že se mě nepokusíte střelit šípem do zad, když už mě nedokážete odtáhnout do žaláře? Mě i Elain?“
Galad podrážděně škubl hlavou. Nebo se ho to možná dotklo. „Kolikrát ti to mám povídat? Nikdy bych nedovolil, aby se mé sestře něco stalo. Ani tobě.“
Bylo vskutku mrzuté, že si uvědomila svou rozmrzelost nad odmlkou, která jasně naznačovala, že na ni si vzpomněl jen jako na přívažek. Nebyla nějaká hloupá holka, aby ztrácela rozum, protože nějaký muž má oči, které nějak dokázaly být zároveň zjihlé i neuvěřitelně pronikavé. „Když to říkáš,“ odtušila a on znovu pohodil hlavou.
„Pověz mi, kde jste ubytované, a já vám dám vědět, nebo někoho pošlu, jakmile naleznu vhodné plavidlo.“
Jestli měla Elain pravdu, tak nemohl lhát o nic víc než Aes Sedai, jež složila tři přísahy, ale ona přesto zaváhala. Kdyby teď udělala chybu, mohla být docela dobře poslední. Měla právo riskovat sama za sebe, ale tady do toho byla zapletena i Elain. A Tom a Juilin, když už byla v tom. Byla za ně zodpovědná, ať už si oni chtěli myslet cokoliv. Jenže ona byla tady a rozhodnout musela sama. Pravda, ne že by tomu jindy bylo jinak.
„Světlo, ženská, co ode mě ještě chceš?“ zavrčel Galad a zpola zvedl ruce, aby ji popadl za ramena. Unova čepel se ocitla mezi nimi v záblesku jasné oceli, ale Elainin bratr ji jenom odstrčil stranou jako klacek a pozornosti jí nevěnoval víc. „Nechci ti ublížit, ani teď, ani v budoucnu. Přísahám při mátině jméně. Říkáš, že jsi to, co jsi. Já vím, co jsi. A co nejsi. Možná polovina důvodu, proč nosím tohle,“ dotkl se okraje sněhobílého pláště, „je to, že vás Věž poslala pryč – tebe, Elain i Egwain – ze Světlo ví jakého důvodu, když jste jen to, co jste. Bylo to jako poslat chlapce, který se právě naučil jak uchopit meč, do bitvy, a já jim to nikdy neodpustím. Ještě je pořád čas, abyste se vrátily. Nemusíte ten meč nést. Věž je pro tebe i pro mou sestru příliš nebezpečná, zvláště nyní. Půlka světa pro vás začíná být nebezpečná! Dovol mi pomoci vám do bezpečí.“ Napětí se mu z hlasu vytratilo, i když ten teď získal řezavé ostří. „Prosím, Nyneivo. Kdyby se Elain něco stalo... Skoro si přeji, aby byla Egwain s vámi, takže bych mohl...“ Prohrábl si vlasy a rozhlédl se na obě strany, jak hledal něco, čím by ji přesvědčil. Uno a Ragan drželi čepele připravené, aby mu je mohli prohnat tělem, ale on si jich zřejmě nevšímal. „Ve jménu Světla, Nyneivo, prosím, dovol mi udělat, co půjde.“