I když již vyšli ze Samary a kráčeli po udusané vozové cestě s jejím řídkým provozem, ten hlásek se stále odmítal vzdát. Dělala si starosti kvůli Randově pýše, ale její vlastní pýcha přivedla ji i ostatní na pokraj pohromy. Například pro Birgitte to bylo víc než pohroma, i když Birgitte zůstala naživu. Nejlepší pro Nyneivu by bylo, kdyby se s nimi už nikdy nestřetla, ani s černými adžah, ani s Moghedien, dokud někdo, kdo ví, co dělá, nerozhodne, co by se mělo podniknout. Vzedmuly se v ní námitky, ale ona je zadupala stejně odhodlaně, jako to dělala s Tomovými a Juilinovými. Půjde do Salidaru a předá celou záležitost modrým. Tak to bude. Rozhodla se.
„Snědlas snad něco, co ti nedělá dobře?“ ozval se Ragan. „Máš pusu tak křivou, jako kdybys kousla do šťovíku.“
Nyneiva po něm vrhla pohled, po kterém okamžitě zavřel pusu, a rázovala si to dál. Oba Shienarci s ní udržovali krok.
Co s nimi bude dělat? Že by je měla nějak využít, o tom vůbec nebylo pochyb. Jejich příchod byl příliš šťastný, aby se dal jen tak zahodit. Například to znamenalo dva páry očí navíc – no, alespoň tři oči, bude se muset naučit dívat na ten klípec, aniž by vždycky polkla, i kdyby ji to mělo zabít – víc očí hledajících loď by nějakou mohlo najít dřív. Jestli Masema nebo Galad najdou vhodné plavidlo dřív, v pořádku, ale ona nechtěla, aby jeden anebo druhý věděl víc o tom, co dělá, než sama dovolí. Nedalo se určit, co který z nich provede.
„Jdete se mnou proto, že vám řekl Masema, abyste na mě dávali pozor,“ chtěla vědět, „nebo proto, že to řekl Galad?“
„Jakej prašivej rozdíl to proklatě znamená?“ zavrčel Uno. „Jestli tě pán Drak povolal, tak bys zatraceně měla –“ Odmlčel se a zamračil, když Nyneiva zvedla prst. Ragan si ho prohlížel, jako by to byla zbraň.
„Chcete mně a Elain pomoct v cestě za Randem?“
„Nemáme teď stejně nic lepšího na práci,“ ucedil Ragan suše. „A jak to zatím vypadá, neuvidíme Shienar dřív, než budem šediví a bezzubí. Klidně můžem jet s tebou do Tearu, nebo kde vlastně je.“
Tohle sice Nyneiva nezvážila, avšak dávalo to smysl. Dva další muži, aby pomohli Tomovi a Juilinovi s prací a stáli na stráži. Nebylo třeba jim vykládat, jak dlouho by to mohlo trvat ani kolik zastávek a odboček by mohlo na cestě ležet. Modré v Salidaru je nemusí nechat pokračovat v cestě. Jakmile dorazí k Aes Sedai, budou z nich zase jen přijaté novicky. Přestaň na to myslet! Ty to uděláš!
Davy čekající před Lucovým křiklavým znamením se očividně nijak neztenčily. Lidé stále proudili na louku, aby se připojili k zástupu, zatímco další lidé odcházeli a vykřikovali, co všechno viděli. Tu a tam byli vidět „kňouro-koně", zvedající se nad plátěnou ohradu, za vzdychání těch, kteří čekali, až se na ně dostane řada. Cerandin je znovu nechávala chodit. Seanchanka vždycky pečlivě dohlížela na to, aby si s’reditové řádně odpočinuli. Vždycky v tom byla neoblomná, ať už chtěl Luca cokoliv. Muži dělali, co se jim řeklo, když jste je nenechaly na pochybách, že nic jiného prostě nepřichází v úvahu. Obvykle to udělali.
Kousek před ušlapanou hnědou trávou se Nyneiva náhle zastavila a obrátila se k oběma Shienarcům. Tvář měla klidnou, ale oni se tvářili vhodně ostražitě, i když v Unově případě to naneštěstí znamenalo, že si dosti znepokojivým způsobem pohrával se svým klípcem. Lidé, mířící na představení či z něj, jim nevěnovali žádnou pozornost.
„Tak to nebude kvůli Masemovi ani Galadovi,“ řekla velmi důrazně. „Jestli se mnou pojedete, budete dělat jen to, co vám řeknu já, jinak si můžete jít po svých, protože já ani jednoho z vás nechci.“
Ovšemže si vyměnili pohledy, než přikývli na souhlas. „Jestli to tak, proklatě, musí bejt,“ zavrčel Uno, „tak dobrá. Jestli nebudeš mít někoho, kdo by se o tebe zatraceně postaral, tak se proklatě nikdy nedostaneš k pánu Drakovi. Nějakej mizernej sedlák si tě dá kvůli tomu tvýmu jazyku k snídani.“ Ragan po něm vrhl obezřetný pohled, který říkal, že s ním ve všem souhlasí, ale silně pochybuje o Unově moudrosti, že to vyslovil nahlas. Ragan v sobě zřejmě měl základ moudrého muže.
Pokud přijali její podmínky, tak v podstatě nezáleželo na tom, proč to udělali. Prozatím. Později bude spousta času, jak je srovnat do latě.
„Nepochybuju o tom, že ostatní budou taky souhlasit,“ připojil Ragan.
„Ostatní?“ podivila se Nyneiva mrkajíc. „Chceš říct, že je vás víc než jen vy dva? Kolik?“
„Teď je nás dohromady jenom patnáct. Nemyslím, že Bartu nebo Nengar půjdou s sebou.“
„Přičichli k tomu zatracenýmu prorokování.“ Uno otočil hlavu a výmluvně si odplivl. „Jenom patnáct. Sar spadl v horách z toho zatracenýho útesu a Mendao se musel dostat do jednoho proklatýho souboje se třema hledačema rohu a...“
Nyneiva byla příliš zaměstnaná tím, aby přestala zírat s otevřenou pusou, než aby poslouchala. Patnáct! Nemohla si pomoci, aby si v hlavě neobracela, kolik to asi bude stát nakrmit patnáct mužů. I když nebyli zvlášť hladoví, Tom s Juilinem snědli každý víc než ona a Elain dohromady. Světlo!
Na druhou stranu, s patnácti shienarskými vojáky nebylo třeba čekat na loď. Člun byl zajisté nejrychlejší způsob cestování – teď si vzpomněla, co slyšela o Salidaru. Město na řece, anebo hodně blízko u řeky. Člun je mohl dostat rovnou tam – ale se shienarským doprovodem by byl jejich vůz stejně bezpečný před bělokabátníky, bandity i prorokovými stoupenci. Avšak mnohem pomalejší. Osamělý vůz vyjíždějící ze Samary s takovým doprovodem by byl určitě nápadný. Jako maják pro Moghedien či černé adžah. Nechám modré, aby to s nimi vyřídily, a tím to končí!
„Co se děje?“ chtěl vědět Ragan a Uno omluvně dodaclass="underline" „Neměl jsem mluvit o tom, jak Sakaru umřel.“ Sakaru? To muselo přijít po tom, co přestala poslouchat. „Já netrávím moc času s pro – s urozenejma dámama. Zapomínám, že máš slabej... ehm, totiž jemnej žaludek.“ Jestli si nepřestane tahat za tu klapku přes oko, tak zjistí, jak jemný žaludek Nyneiva má.
Počet nic nezměnil. Jestli byli dva Shienarci dobří, tak patnáct bylo skvělých. Její vlastní soukromé vojsko. Nemusí si dělat starosti kvůli bělokabátníkům, lupičům ani nepokojům, nebo s tím, jestli snad s Galadem neudělala chybu. Kolik šunek může patnáct mužů sníst za den? Pevný hlas. „Tak dobrá. Každej večer hned po setmění sem jeden z vás – jeden, jasný? – přijde a zeptá se na Nanu. Pod tímhle jménem mě tu znají.“ Neměla důvod dávat takový rozkaz, jenom je prostě chtěla navyknout, aby dělali to, co jim řekne. „Elain se jmenuje Morelin, ale budete se ptát na Nanu. Jestli budete potřebovat peníze, přijdete za mnou, ne za Masemou.“ Musela potlačit škubnutí, když tato slova vypouštěla z úst. V pícce na voze bylo pořád zlato, ale Luca si ještě nevyžádal svých sto zlatých korun, což určitě udělá. V případě potřeby tu však ještě byly šperky. Musela si být jistá, že se od Masemy zcela odtrhli. „Kromě toho se ke mně ani ke zvěřinci nikdo z vás nepřiblíží.“ Bez toho by sem nejspíš postavili stráž nebo udělali nějakou podobnou pitomost. „Ne dokud nepřipluje nějakej člun. V tom případě sem okamžitě zaběhnete. Rozumíte?“
„Asi ne,“ zamumlal Uno. „Proč bychom se proklatě měli držet dál –?“ Trhl hlavou dozadu, jak mu výstražně mávla prstem pod nosem, až se ho dotkla.
„Vzpomínáš na to, co jsem ti říkala o tvým jazyku?“ Musela se přinutit na něj chladně podívat. Z toho zamračeného rudého oka jí naskakovala husí kůže. „Pokud si to nebudeš pamatovat, tak tě naučím, proč muži ve Dvouříčí mluví slušně.“