Dívala se na něho, jak si to převrací v hlavě. Nevěděl, jaké má spojení s Bílou věží, jenom že nějaké existuje. Mohla být agentkou Věže nebo se ve Věži cvičit. Nebo být dokonce Aes Sedai, i když tam nemohla být dost dlouho, aby získala šátek. A ta hrozba byla natolik nejasná, aby si to mohl vyložit vlastním nejhorším způsobem. Tuhle techniku Nyneiva znala už dávno předtím, než ji Juilin vysvětlil Elain.
Když se zdálo, že se ta představa ujala – a než se mohl na cokoliv zeptat – dala ruku dolů. „Budete se držet stranou ze stejnýho důvodu jako Galad. Aby žádnej z vás nepřitahoval pozornost. Co se zbytku týče, uděláte to, protože to říkám. Jestli vám budu muset vysvětlovat každý svý rozhodnutí, tak už nebudu mít na nic jinýho čas, tak se tvařte mile.“
Tahle poznámka by se hodila i pro Aes Sedai. Kromě toho neměli na vybranou, jestli jí skutečně chtěli pomoci dostat se k Randovi, jak si mysleli, což znamenalo, že nemají na vybranou. Když je odháněla zpátky k Samaře a kráčela kolem čekajících davů do vchodu se znamením se jménem Valana Lucy, cítila se vcelku sama se sebou spokojená.
K jejímu překvapení získalo představení doplněk. – Na novém pódiu kousek od vchodu stála na hlavě žena v průsvitných žlutých kalhotách s rozpaženýma rukama a na každé ruce jí seděly dvě bílé holubice. Ne, ta žena nestála na hlavě, držela v zubech nějaký dřevěný stojánek a balancovala na něm. Zatímco se Nyneiva šokované dívala, zvláštní akrobatka dala ruce na chvilku na pódium a zkroutila se tak, až se zdálo, že si sedí na hlavě. Ani to však nestačilo. Žena zkroutila nohy dolů před sebe a pak nemožně dozadu pod rukama, přičemž přesunula holubičky na vzhůru obrácené podrážky bot, což teď byla nejvyšší část zkroucené koule, do níž se složila. Diváci lapali po dechu a tleskali, ale Nyneiva se při tom pohledu zachvěla. Byla to až příliš jasná připomínka toho, co jí udělala Moghedien.
Ale to není důvod, proč chci tu záležitost předat modrým, říkala si. Prostě jen nechci zase způsobit pohromu. To byla pravda, ale také se bála, že příště nevyvázne tak snadno ani tak lacino. Živé duši by to ale nepřiznala. I sama sobě to přiznávala jen velmi nerada.
Vrhla po akrobatce poslední zmatený pohled – nedokázala přijít na to, do čeho se ta žena zkroutila tentokrát – a odvrátila se. A vytřeštila oči, neboť se před ní náhle z hemžícího se davu vynořily Elain a Birgitte. Elain měla pláštěm slušně zahalený bílý kabátec i spodky. Birgitte se málem předváděla v tom rudém šatu s hlubokým výstřihem. Ne, tady nebylo žádné „málem". Stála ještě vzpřímeněji než obvykle a černý cop si přehodila na záda, čímž odstranila i to poslední, co její poprsí zakrývalo. Nyneiva přejela prstem uzel na šátku, který měla v pase, a přála si, aby jí každý pohled na Birgitte nepřipomínal, kolik toho sama bude ukazovat, až sundá tu šedou vlnu. Drahá žena měla u pasu zavěšený toulec a držela luk, který pro ni našel Luca. Den už určitě příliš pokročil, aby ještě střílela.
Pohled na oblohu Nyneivě prozradil, že se zmýlila. Přes všechno, co se stalo, bylo slunce ještě hodně vysoko nad obzorem. Stíny se dloužily, ale Nyneiva vytušila, že nejsou dost dlouhé, aby odradily Birgitte.
Při pokusu zakrýt to, že kontroluje slunce, kývla směrem k ženě v průsvitných kalhotách, jež se nyní začala kroutit do něčeho, o čem Nyneiva věděla, že je holá nemožnost. A mezitím pořád balancovala na zubech. „Odkud přišla?“
„Luca ji najal,“ odpověděla Birgitte klidně. „Koupil taky nějaké leopardy. Jmenuje se Muelin.“
Byla-li Birgitte ztělesněný sebevědomý chlad, Elain se zase téměř třásla vzrušením. „‚Odkud přišla?'“ vyhrkla. „Přišla z cirkusu, který dav skoro zničil!“
„Slyšela jsem o tom,“ řekla Nyneiva, „ale to není důležitý. Já –"
„Není důležité!“ Elain zvedla oči k nebi, jako by hledala vedení. „Slyšela jsi taky proč? Nevím, jestli to byli bělokabátníci nebo ten prorok, ale někdo dav poštval, protože si myslel...“ Bez zpomalení se rozhlédla kolem a ztišila hlas. Nikdo z kolemjdoucích se nezastavil, ale všichni civěli na dvě zřejmé účinkující, které tu jen tak stály, „...že jedna žena u nich by mohla nosit šátek!“ Poslední slovo významně zdůraznila. „Hlupáci, když si myslí, že by byla u kočovného zvěřince, ale my dvě tu jsme. A ty si vyrazíš do města a nikomu neřekneš ani slovo. Slyšely jsme všechno možné od toho, že tě na rameni odnesl nějaký plešatý muž, až po to, že ses líbala s jakýmsi Shienarcem a odešli jste spolu ruku v ruce.“
Nyneiva pořád ještě zírala s otevřenými ústy, když Birgitte dodala: „Luca byl rozčilený, ať už slyšel cokoliv. Říkal...“ Odkašlala si a promluvila hlubším hlasem. „‚Takže ona má ráda drsný chlapy, jo? No, já umím být tvrdej jako zimní mráz!‘ A rychle odkráčel se dvěma mládenci, co měli ramena jako s’Gandinští lamači kamene, aby tě dovedl zpátky. Tom Merrilin a Juilin Sandar odešli taky, a náladu neměli o moc lepší. Lucovi to taky náladu nespravilo, ale oni byli tak rozčilení taky kvůli tomu, že jsi jim nedala možnost zlobit se na sebe navzájem.“
Nyneiva na ně chvíli jen zmateně hleděla. Ona že má ráda drsné muže? Co mohl myslet tím...? Pomalu jí to došlo a ona zasténala. „Oh, zrovna tohle teda potřebuju.“ A Tom a Juilin pobíhají po Samaře. Světlo ví, do jakých potíží se tam můžou dostat.
„Pořád chci vědět, co sis myslela, že děláš,“ řekla Elain, „ale tady marníme čas.“
Nyneiva jim dovolila, aby ji doprovodily skrze dav. Šly vedle ní, každá z jedné strany, ale i se zprávami o Lucovi a ostatních byla s tím, co za tento den vykonala, spokojená. „Za den dva bychom odsud měly být pryč. Jestli nám loď nenajde Galad, udělá to Masema. Ukázalo se, že on je ten prorok. Pamatuješ si na Masemu, Elain. Ten zatrpklej Shienarec, co jsme potkaly –“ Uvědomila si, že se Elain zastavila, a tak počkala, než ji dožene.
„Galad?“ vyhrkla mladší žena nevěřícně, zapomínajíc držet si plášť kolem těla. „Tys viděla – tys mluvila s Galadem? A prorokem? Musela jsi, proč by se nám jinak snažili najít plavidlo? Dala sis s nimi čaj, nebo ses s nimi prostě sešla v šenku? Kam tě bezpochyby odnesl ten plešatý pán. Možná tam byl i král Ghealdanu, ne? Mohla bys mě, prosím, přesvědčit, že sním, abych se mohla probudit?“
„Seber se,“ řekla jí Nyneiva důrazně. „Je to královna, a ne král, a ano, byla tam. A on nebyl plešatej. Měl uzel na temeni. Totiž ten Shienarec. Ne prorok. Ten je tedy plešatej jako –“ Mračila se na Birgitte tak dlouho, až se přestala hihňat. Když si Nyneiva vzpomněla, na koho že se to mračí, mrak na jejím čele trochu povolil, ale kdyby se ta žena nezatvářila vážně, mohly ještě zjistit, jestli se dokáže přinutit vrazit Birgitte políček, až by z toho začala šilhat. Znovu vykročily a Nyneiva co nejvyrovnaněji řekla: „Tohle se stalo. Uviděla jsem Una, jednoho z těch Shienarců, co byli ve Falme, jak se kouká na tebe, Elain, jak chodíš po provaze. Mimochodem, o tom, jak dědička Andoru takhle ukazuje nohy, si nemyslel nic lepšího než já. V každým případě, Moirain je sem poslala po Falme, ale...“
Rychle jim všechno vylíčila, zatímco se proplétaly mezi lidmi, bezohledně potlačila všechny Elaininy stále ohromenější výkřiky a co nejstručněji odpovídala na otázky. Přes krátký zájem o změny na ghealdanském trůnu se Elain soustředila na to, co přesně Galad řekl a proč byla Nyneiva tak hloupá a chodila za prorokem – ať už to byl kdokoliv. To slovo – „hloupá" – se objevilo tolikrát, až se Nyneiva musela ze všech sil držet na uzdě. Sice nevěděla jistě, jestli by dokázala uštědřit Birgitte facku, ale Elain žádnou takovou ochranu neměla, dědička nedědička. Ještě to několikrát zopakuje, a zjistí to na vlastní kůži. Birgitte víc zajímaly Masemovy záměry na jedné a záměry Shienarců na druhé straně. Zřejmě se ve svých předchozích životech s Hraničáři setkala, i když jejich státy znala pod jinými jmény, a většinou o nich měla dobré mínění. Vlastně toho moc nenamluvila, ale očividně schvalovala to, že se přidají k Shienarcům.