Nyneiva čekala, že je zprávy o Salidaru překvapí nebo vzruší nebo cokoliv, kromě toho, co se stalo. Birgitte to vzala zcela samozřejmě, jako kdyby Nyneiva řekla, že dnes povečeří s Tomem a Juilinem. Prostě hodlala jít tam, kam půjde Elain, a na ostatním příliš nezáleželo. Elain se tvářila poněkud pochybovačně. Pochybovačně!
„Jsi si jistá? Snažila ses tak moc, aby sis vzpomněla, a... No, vypadá to jako příliš velká šťastná náhoda, že se o tom Galad před tebou jen tak zmínil.“
Nyneiva zuřila. „Jasně že si jsem jistá. Shody náhod se stávají. Kolo tká, jak si kolo přeje, jak jsi už možná slyšela. Vzpomínám si teď i na to, že se o tom zmínil v Siendě, ale tam jsem měla tolik starostí kvůli tobě, že sis ty dělala starosti s ním, že jsem ne –“ Zarazila se.
Dorazily k dlouhému úzkému prostranství u severní části plátěné ohrady, ohraženému provazy. Na jednom konci stálo něco jako kus dřevěného plotu, dva kroky široký a dva vysoký. Lidé kolem provazu stáli v řadách čtyři za sebou a vepředu se tlačily děti a držely se otců za nohy a matek za sukně. Jakmile se objevila trojice žen, ozvalo se bzučení hlasů. Nyneiva ztuhla na místě, ale Birgitte ji popadla za ruku a bylo to buď jít sama, nebo být vlečena.
„Myslela jsem, že jdeme k vozu,“ vyjekla. Jak tak byla zabraná do vyprávění, nedávala moc pozor, kam jdou.
„Ne pokud nechceš, abych střílela potmě,“ odpověděla Birgitte. Mluvila, jako by až příliš dychtila to zkusit.
Nyneiva si velice přála, aby ze sebe dostala nějakou vhodnou poznámku, ne jenom vykvíknutí. Jak procházely mezi provazy, zorné pole jí cele zabíral ten kus plotu, diváků si již téměř nevšímala. Dokonce i jejich sílící mumlání slyšela jako z dálky. Vypadalo to, že plot je aspoň míli od místa, kde bude stát Birgitte.
„Jsi si jistá, že říkal, že přísahal na... naši máti?“ dožadovala se Elain kysele. Uznat Galada za svého bratra i jen takhle pro ni bylo velmi nepříjemné.
„Cože? Ano. Říkala jsem to, ne? Poslyš. Jestli je Luca ve městě, tak se nedozví, jestli jsme to udělaly nebo ne, dokud nebude moc pozdě na...“ Nyneiva věděla, že blábolí, ale nějak se nedokázala zarazit. Jaksi si nikdy neuvědomila, jak velká dálka ve skutečnosti je sto kroků. Ve Dvouříčí dospělí muži vždycky stříleli na cíl dvakrát tak daleko. Ale ten cíl nikdy nebyla ona. „Totiž, už tak je moc pozdě. Stíny... Světlo... Vážně bychom to měly nechat na ráno. Když je světlo –“
„Jestli přísahal na ni,“ přerušila ji Elain, jako by ji vůbec neposlouchala, „tak to dodrží bez ohledu na cokoliv. On by raději porušil přísahu na svou naději na spasení a znovuzrození než tuhle. Myslím... ne, já vím, že mu můžeme věřit.“ Nemluvila však, jako by se jí to nějak zvlášť líbilo.
„Světlo je úplně v pořádku,“ řekla Birgitte a do klidného hlasu se jí vloudil náznak pobavení. „Mohla bych to zkusit se zavázanýma očima. Tahle banda, myslím, bude chtít, aby to vypadalo těžký.“
Nyneiva otevřela ústa, ale nic z nich nevyšlo. Tentokrát by se spokojila i jen s vykvíknutím. Birgitte udělala jen špatný vtip. Musela jen žertovat.
Postavily ji zády k drsnému dřevěnému plotu a Elain jí začala rozvazovat uzel na šátku, zatímco se Birgitte obrátila a vydala se směrem, kterým přišly, přičemž z toulce vytáhla šíp.
„Tentokrát jsi udělala opravdu pěknou hloupost,“ podotkla tiše Elain. „Galadově přísaze můžeme věřit, tím jsem si zcela jistá, ale tys dopředu nemohla vědět, co by mohl udělat. A jít za tím prorokem!“ Prudce Nyneivě strhla šátek z ramen. „Nemohla jsi mít žádnou představu, co by mohl udělat. Všichni z tebe mají plnou hlavu starostí a navíc jsi všechno uvrhla v nebezpečí!“
„Já vím,“ vypravila ze sebe Nyneiva. – Slunce jí svítilo do očí. Teď už Birgitte vůbec neviděla. Ale Birgitte viděla ji. Ovšemže ji viděla. To bylo důležité.
Elain po ní vrhla podezíravý pohled. „Ty to víš?“
„Vím, že jsem všechno ohrozila. Měla jsem si s tebou promluvit, zeptat se tě. Vím, že jsem se zachovala hloupě. Neměli by mě pouštět ven bez chůvy.“ Všechno to z ní vyletělo v bezdechém chvatu. Birgitte ji musí dobře vidět.
Z podezření se staly obavy. „Jsi v pořádku? Jestli to opravdu nechceš udělat...“
Ta žena si myslela, že se Nyneiva bojí. To Nyneiva nemohla, nehodlala dopustit. Nuceně se usmála a doufala, že nemá moc vytřeštěné oči. „Ovšemže chci. Vlastně se na to úplně těším.“
Elain se pochybovačně zamračila, ale nakonec kývla. „Jsi si tím Salidarem jistá?“
Nečekala na odpověď a se šátkem odspěchala stranou. Nyneiva se nad tou otázkou nějak neuměla přimět správně pohoršit, ani nad tím, že Elain nepočkala. Dýchala tak rychle, že si matně uvědomovala, že by mohla z hlubokého výstřihu vypadnout, ale ani tahle myšlenka se nedokázala uchytit. Zorné pole ji zaplňovalo slunce. Kdyby přimhouřila oči, mohla by Birgitte trochu rozeznat, ale její oči měly vlastní vůli a stále se jí rozšiřovaly. Teď už nemohla udělat vůbec nic. Byl to trest za to, že hloupě riskovala. Zmohla se jen na nepatrné podráždění, že je trestána i poté, co všechno tak skvěle zařídila. A Elain jí dokonce ani nevěřila ten Salidar! Bude to muset brát stoicky. Bude –
Zdánlivě odnikud přiletěl šíp a zarazil se do dřeva, chvěl se jí vedle pravého zápěstí a stoické odhodlání se zlomilo v tichém zakvílení. Měla co dělat, aby se jí nepodlomila kolena. Druhý šíp se jí otřel o druhé zápěstí a způsobil, že vyjekla o něco pronikavěji. Stejně tak mohla zastavit Birgittiny šípy, jako se přinutit mlčet. Šíp za šípem, a ona vždycky vyjekla hlasitěji. Skoro měla dojem, že dav nad jejím křikem jásá. Čím hlasitěji ječela, tím hlasitěji oni jásali a tleskali. Když byla olemována šípy od kolen k hlavě, potlesk byl přímo hromový. Popravdě řečeno byla Nyneiva trochu podrážděná, když to skončilo, když lidé odbíhali k Birgitte a mačkali se kolem ní, kdežto ona zůstala stát, zírajíc na opeření kolem sebe. Některé šípy se ještě chvěly. Ona se ještě chvěla.
Odstrčila se od dřeva a spěchala k vozům tak rychle, jak jenom mohla, než si někdo všimne, jak se jí třesou nohy. Ne že by jí někdo věnoval pozornost. Ona udělala jenom to, že tam stála a modlila se, aby Birgitte nekýchla nebo ji něco nezačalo lechtat. A zítra tím bude muset projít znovu. To, nebo Elain – a co hůř, Birgitte – prozradit, že tomu nedokáže čelit.
Když té noci přišel Uno a ptal se po Naně, řekla mu zcela jasně, ať Masemu uhání, nakolik se jen odváží, a aby našel Galada a řekl mu, že musí rychle najít člun, ať to stojí co to stojí. Pak si šla bez večeře lehnout a snažila se sama sobě namluvit, že by mohla Elain a Birgitte přesvědčit, že je moc nemocná, aby se postavila k tomu plotu. Jenže si byla až příliš jistá, že ony by věděly přesně, jakou že to má nemoc. To, že by i Birgitte byla samý soucit, věci ještě zhoršovalo. Jeden z těch hloupých mužů přece musí najít nějaký člun!