41
Řemeslo Kina Tovereho
S jednou rukou na jílci meče, v druhé kus seanchanského oštěpu se zelenobílými střapci, si Rand zprvu nevšímal ostatních lidí na kopci řídce porostlém stromy a chvíli si prohlížel tři tábory rozložené dole v záři dopoledního slunce. Tři odlišné tábory, a to byla ta potíž. Byly to všechny cairhienské a tairenské oddíly, které měl k ruce. Všichni ostatní muži, kteří dokázali vzít do ruky meč či oštěp, byli uzavření ve městě či Světlo ví kde.
Aielové mezi Jangaiským průsmykem a městem sbírali uprchlíky po celých hordách. Někteří dokonce přišli sami, buď přilákáni řečmi, že přinejmenším tihle Aielové nezabíjejí každého v dohledu, či již byli natolik zlhostejnělí, že jim nezáleželo na ničem, pokud před smrtí dostanou najíst. Příliš mnoho z nich bylo přesvědčeno, že zemřou buď rukama Aielů nebo Draka Znovuzrozeného, nebo v Poslední bitvě, o níž si zřejmě mysleli, že přijde s každým dnem. Dohromady to byla dost velká síla, ale hlavní voj tvořili řemeslníci a kupčíci. Někteří uměli používat luk či prak k lovení králíků, nebyl však mezi nimi jediný voják, a nebyl čas je učit. Město Cairhien samotné leželo asi pět mil na západ, a nad lesem, který rostl mezi táborem a městem, byly dokonce vidět některé ze slavných „nedokončených cairhienských věží". Rozkládalo se na kopcích u řeky Alguenye, v obležení Couladinových Shaidů a těch, kteří se k němu připojili.
V jednom shluku náhodně rozložených stanů a táborových ohňů v protáhlém mělkém údolí pod Randem bylo asi osm set Tairenů, ozbrojených mužů. Skoro polovina obránců Kamene v leštěných kyrysech a kapalínech, s černozlatými pruhy na bohatě nabíraných rukávcích. Zbytek byli odvedenci asi tuctu urozených pánů, jejichž korouhve a praporce vytvářely kruh uprostřed tábora kolem stříbrného půlměsíce a hvězd vznešeného pána Weiramona. Kolem provazů, u nichž byli uvázáni koně, stály hustě stráže, jako by se každou chvíli čekal pokus o uloupení zvířat.
O tři sta kroků dál si druhý tábor hlídal koně stejně pozorně. Zvířata, uvázaná u těchto provazů, byla smíšeného chovu, pár se jich blížilo tairenskému plemeni s klenutou šíjí a někteří zas byli původně tažná zvířata, pokud se Rand nemýlil. Cairhieňanů bylo asi o stovku víc než Tairenů, ale stanů měli méně a většinou zalátaných a jejich praporce a cony představovaly asi sedmdesát šlechticů. Jen málokterý cairhienský pán ještě měl větší počet družiníků a vojsko se rozpadlo brzy po začátku občanské války.
Poslední shromáždění leželo o dalších pět set kroků dál, většinou tu byli Cairhieňané, ale dobře oddělení od ostatních, a něčím víc než jenom vzdáleností. Tento tábor byl větší než oba druhé dohromady, ale měl méně stanů i koní. Tady se žádné praporce netřepetaly a jenom důstojníci nosili cony, malé praporky na zádech v jasných barvách, které spíš než označovat rod měly zviditelnit velitele jejich mužům. Pěchota sice byla nezbytná, ale jen málokterý urozený pán, ať z Tearu či z Cairhienu, to přiznal. Rozhodně by se žádný z nich neuvolil něčemu takovému velet. Byl to však nejuspořádanější tábor ze všech, ohně hořely v úhledných řadách a dlouhé píky byly opřené tak, aby byly snadno po ruce, a podél řad posedávaly a postávaly hloučky lučištníků i kušištníků. Podle Lana disciplína udržovala muže v bitvě naživu, ale pěchota to věděla spíš než jízda, a taky tomu spíš věřila.
Tyto tři skupiny měly být pospolu, pod stejným velením – vznešený pán Weiramon je přivedl z jihu k večeru předchozího dne – ale oba tábory jezdců se pozorovaly navzájem skoro stejně ostražitě, jako sledovaly Aiely na okolních kopcích. Tairenové se na druhé dívali téměř s opovržením, které Cairhieňané ovšem opětovali, a společně si nevšímali třetího tábora, kde zase mrzutě sledovali ostatní dva tábory. Randovi stoupenci, jeho spojenci, byli stejně tak připraveni skočit si po krku navzájem, jako bojovat s někým jiným.
Stále předstíraje, že si prohlíží tábory, Rand zkoumal Weiramona, jenž bez přilby a s páteří jako ze železa stál opodál. Dva mladší muži, menší tairenští pánové, se mu drželi za patami, tmavý vous měli zastřižen a naolejován v dokonalé nápodobě Weiramona, až na to, že on měl vous protkaný stříbrem, a jejich kyrysy, nošené přes jasně pruhované kabátce, byly o maličko méně zdobené zlatem než ten jeho. Povznesení, stranou od ostatních, a přesto blízko Randa, mohli čekat na nějaký vojenský obřad u královského dvora, až na to, že se jim po tvářích řinul pot. Toho si také nevšímali.
Na erbu vznešeného pána chybělo jen pár hvězd, aby byl kopií Lanfeařina, ale chlapík s dlouhým nosem nebyl Lanfear v převleku, převážně šedé vlasy měl naolejované jako bradku a účesem se marně pokoušel zakrýt, jak jich je málo. Zrovna putoval na sever s posilami z Tearu, když se doslechl, že Aielové napadli město Cairhien samotné. Místo aby se obrátil nebo zůstal sedět na místě, pokračoval k severu, jak nejrychleji koně vydrželi, a cestou přibíral oddíly, které našel.
To byly dobré zprávy. Špatné na Weiramonovi bylo, že skutečně čekal, že Shaidy kolem Cairhienu rozežene s tím, co přivedl. Pořád o tom byl přesvědčený. – A nebyl právě šťastný, že ho to Rand nenechal vyřídit, ani z toho, že byl obklopený Aiely. Jeden Aiel se podle Weiramona nijak nelišil od druhého. A vlastně podle ostatních taky ne. Jeden z mladých panáčků za ním si pokaždé, když pohlédl na nějakého Aiela, významně přičichl k navoněnému kapesníčku. Randa napadlo, jak dlouho ten chlapík asi přežije. A co s tím Rand bude muset udělat, až zemře.
Weiramon si všiml, že ho Rand pozoruje, a odkašlal si. „Můj pane Draku,“ začal chraplavě drsným hlasem, „jeden dobrý útok je rozežene jako křepelky.“ Hlasitě udeřil rukavicemi do dlaně. „Pěšák se nikdy nemůže postavit jezdci. Pošlu Cairhieňany, aby je vyhnali, a pak budu následovat se svými –“
Rand ho umlčel. Copak ten chlap vůbec neumí počítat? Copak mu počty Aielů, které tady viděl, neposkytly žádný klíč k tomu, kolik jich může být kolem města? Ale na tom nezáleželo. Rand toho už vyslechl víc, než dokázal snést. „Jsi si jistý těmi zprávami, co přinášíš z Tearu?“
Weiramon zamrkal. „Zprávy, můj pane Draku? Co –? Aha, to. Ať shoří moje duše, nic to není. Illianští piráti se často snaží napadnout pobřeží.“ Podle toho, co ten muž říkal, když dorazil, tak se nyní jenom nesnažili.
„A ty útoky na Maredské pláně? To taky podnikají často?“
„No, ať shoří moje duše, to jsou jenom bandité.“ Bylo to spíš jen konstatování faktu než námitka. „Možná to vůbec nejsou Illiánci, ale určitě to nejsou vojáci. Při tom zmatku, co tihle Illiánci ve věcech tropí, kdo může říct, jestli v tom má ten který den prsty král, shromáždění nebo rada devíti, ale přesto, jestli se rozhodnou vyrazit, zaútočí na Tear vojska pod zlatými včelami, ne nájezdníci, co jenom vypalují kupecké povozy a příhraniční statky. To mi můžeš věřit.“
„Jestli si to přeješ,“ opáčil Rand, jak nejzdvořileji dokázal. Ať už mělo shromáždění, rada devíti či Mattin Stepaneos den Balgar jakoukoliv moc, byla jen taková, jakou se jim Sammael rozhodl ponechat. Ale jen poměrně málo lidí vědělo, že Zaprodanci jsou již volní. Někteří z těch, co by to měli vědět, tomu odmítali uvěřit nebo to ignorovali – jako by to donutilo Zaprodance odejít – nebo si zřejmě mysleli, že pokud už se to musí stát, bude to v nějaké nejasné a pokud možno vzdálené budoucnosti. Nemělo smysl snažit se Weiramona přesvědčit, ať už patřil ke kterékoliv skupině. To, zda ten muž uvěří či ne, na věci nic nezmění.