Vznešený pán se zamračil na kotlinu mezi pahorky. A zvláště na oba cairhienské tábory. „Když tu zatím nevládne pořádek, kdo může říci, jaká chátra se přesunula na jih?“ Ušklíbl se a ještě silněji plácl rukavicemi do dlaně, než se otočil zpátky k Randovi. „No, brzy ti je přivedeme k pořádku, můj pane Draku. Kdybys jen vydal rozkaz, mohl bych zahnat...“
Rand se kolem něj protáhl, aniž by ho poslouchal, ačkoliv Weiramon šel za ním a stále žádal velitele o útok. Druzí dva pánové ho následovali jako věrní psi. Ten muž byl slepý hlupák.
Nebyli ovšem sami. Na kopci se vlastně tlačily davy. Sulin například rozestavila kolem vrcholku stovku Far Dareis Mai a jedna každá vypadala ještě víc připravená si zahalit tvář, než bývalo u Aielů obvyklé. Nebyla to jen blízkost Shaidů, co Sulin vyvádělo z míry. Jako na výsměch k tomu, jak Rand opovrhoval podezíráním v táborech dole, se Enaila a dvě další Děvy nikdy nevzdalovaly od Weiramona a jeho panáčků, a čím blíž tito stáli k Randovi, tím připravenější Děvy byly zahalit si tvář.
Nedaleko stála Aviendha a rozmlouvala asi s tuctem moudrých, které měly loktuše přehozené kolem loktů a všechny byly málem pokryté náramky a náhrdelníky. Kupodivu to byla kostnatá bělovlasá žena, ještě starší než Bair, která zřejmě převzala velení. Rand by byl čekal, že to bude Amys nebo Bair, ale i ty okamžitě zmlkly, jakmile Sorilea otevřela ústa. Melain byla s Baelem, na půl cesty mezi ostatními moudrými a náčelníky ostatních kmenů. Pořád Baelovi upravovala kabátec jeho cadin’soru, jako by se sám neuměl obléknout, a on měl ten trpělivý výraz muže, který si připomíná všechny důvody, proč se oženil. Mohlo to být osobní, ale Rand tušil, že se moudré opět snaží náčelníky ovlivňovat. Pokud tomu tak bylo, dozví se podrobnosti brzy.
Ale byla to Aviendha, kdo se Randovi podíval do očí. Krátce se na něj usmála, než se zase zaposlouchala do toho, co vykládá Sorilea. Byl to jen přátelský úsměv, nic víc. Rand však usoudil, že aspoň to je pokrok. Od chvíle, co se to mezi nimi stalo, po něm ani jednou nevyjela, a pokud už občas učinila nějakou jedovatější poznámku, nebyla o nic ostřejší než ta, jakou by mohl očekávat od Egwain. Pouze jedinkrát, když znovu nanesl otázku sňatku. Pak mu vynadala tak, až ho z toho pálily uši, že už se k tomu raději nikdy nevrátil. Nejdál zašla jen k přátelství, i když občas byla natolik bezstarostná, že se před ním v noci svlékla. Pořád trvala na tom, že bude spát tři kroky od něj.
Aspoň Děvy si zřejmě byly jisté, že mezi jejich pokrývkami je to mnohem méně než tři kroky, a on pořád čekal, že se ta jejich jistota přenese i na Aviendhu, ale zatím k tomu nedošlo. Egwain by po něm skočila jako chrt po zajíci, kdyby měla jenom podezření, že se něco takového děje. Bylo pro ni snadné bavit se o Elain, ale nedokázal přijít na kloub ani Aviendze, přičemž byla přímo tady u něj. Vcelku byl napjatější než dřív, kdykoliv se na Aviendhu byť jen podíval, ale ona byla zřejmě uvolněnější, než ji kdy viděl. Ať tak nebo tak, pořád to vypadalo obráceně, než by to mělo být. S ní všechno vypadalo nějak vzhůru nohama. Ale ona taky Min byla jediná žena, která v něm nevyvolávala pocit, jako by půlku času stál na hlavě.
S povzdechem šel dál a ani teď Weiramonovi nevěnoval pozornost. Jednoho dne ženy určitě pochopí. Až bude mít čas se tomu věnovat. Tušil však, že by mu na to nestačil ani celý život. Kmenoví náčelníci měli vlastní shromáždění, kde byli i náčelníci klanů a zástupci společenstev. Rand některé z nich poznal. Tmavého Heirna, náčelníka Jindo Taardadů, a Mangina, jenž na něj přátelsky kývl a na Taireny se opovržlivě zašklebil. Byl zde i Juranai, štíhlý jako oštěp, vůdce Aethan Dor, Rudých štítů, na této výpravě i přes pár pramínků bílých vlasů ve světle hnědé kštici, a Roidan, s mohutnými rameny a prošedivělý, jenž vedl Sha’mad Conde, Hromové chodce. Tito čtyři se k němu od doby, kdy opustili Jangaiský průsmyk, občas přidávali, když cvičil aielský způsob boje beze zbraně.
„Chceš jít dneska na lov?“ zeptal se Mangin, když Rand procházel kolem, a Rand se na něj překvapeně podíval.
„Na lov?“
„Tady není moc zábavy, ale mohli bychom zkusit chytit nějakou ovci do pytle.“ Ironický pohled, který Mangin vrhl po Tairenech, nenechával mnoho pochyb, koho tou „ovcí“ myslel, i když Weiramon a ostatní si toho nevšimli. Nebo to aspoň předstírali. Mladý pán si opět přičichl k navoněnému kapesníčku.
„Snad někdy jindy,“ odvětil Rand. Napadlo ho, že by se se všemi čtyřmi mohl spřátelit, ale zvlášť s Manginem, jenž měl smysl pro humor značně podobný Matovu. Jestli však už neměl čas na studování žen, jistě ho neměl na získávání nových přátel. Vlastně měl i dost málo času na staré přátele. Mat mu dělal starosti.
Na nejvyšším místě kopce se nad vrcholky stromů zvedala těžká věžovitá konstrukce z dřevěných klád. Nahoře byla široká plošina, dvacet i víc sáhů nad zemí. Aielové nevěděli nic o práci se dřevem takových rozměrů, ale bylo tu velmi mnoho cairhienských uprchlíků, kteří to uměli.
U paty prvního šikmého žebříku čekala Moirain s Lanem a Egwain. Egwain už byla docela slušně opálená. Nebýt tmavých očí, tak mohla klidně projít jako Aielanka. Malá Aielanka. Rand pak rychle zapátral v její tváři, ale nezachytil nic kromě únavy. Amys a ostatní ji musely s výcvikem tvrdě dřít. Jenže kdyby se za ni přimluvil, určitě by mu nepoděkovala.
„Už ses rozhodla?“ zeptal se Rand, když se u nich zastavil. Weiramon konečně zmlkl.
Egwain zaváhala, ale Rand si všiml, že se nepodívala na Moirain, než kývla. „Udělám, co půjde.“
Její váhání mu dělalo starosti. Nepožádal Moirain – ona nemohla použít jedinou sílu jako zbraň proti Shaidům, ne pokud by ji přímo neohrožovali či se mu nepodařilo ji přesvědčit, že jsou všichni temní druzi – ale Egwain tři přísahy nesložila, a on si byl jist, že pochopí, jak je to důležité. Aspoň že souhlasila. Cokoliv zkrátí boj proti Shaidům, muselo být dobré.
Moirainin výraz se nezměnil, i když Rand nepochyboval o tom, co si Aes Sedai myslí. Ty její hladké aessedaiovské rysy, ty její aessedaiovské oči dokázaly dávat najevo chladný nesouhlas, aniž by se jakkoliv změnily.
Rand si zastrčil useknutý oštěp za pás a položil nohu na první příčku – a Moirain promluvila.
„Proč zase nosíš meč?“
Byla to poslední otázka, kterou by čekal. „Proč bych neměl?“ zamumlal a lezl dál. Nebyla to dobrá odpověď, ale ona ho vyvedla z míry.
Ve zpola zahojené ráně na boku mu poškubávalo, když šplhal nahoru. Sice ho nebolela, ale stejně měl dojem, že se každou chvíli zase otevře. Nevšímal si toho. Často měl stejný pocit, když se namáhal.
Rhuark a ostatní náčelníci kmenů přišli za ním, Bael opustil Melain jako poslední, ale vděčně. Weiramon a jeho dva patolízalové zůstali na zemi. Vznešený pán věděl, co je nutné udělat. Nepotřeboval a ani nechtěl žádné další informace. Cítě na sobě Moiraininy oči se Rand podíval dolů. Ne Moirain. To Egwain ho pozorovala, jak šplhá nahoru, a její tvář se tolik podobala tváři Aes Sedai, že by při nejlepší vůli nedokázal vyjádřit rozdíl. Moirain dala hlavu dohromady s Lanem. Rand doufal, že Egwain nezmění názor.