Na prostorné plošině nahoře nastavovali dva zpocení mladí muži v košilích mosazí obitou dřevěnou rouru, přes tři kroky dlouhou a velkou, že ji žádný neobjal, umístěnou na dřevěném rámu na čepu, který byl upevněn na zábradlí. Podobná roura již byla usazena o pár kroků dál, kde spočívala již téměř od chvíle, kdy byla předešlého dne věž sestrojena. Třetí muž bez kabátu si pruhovaným kapesníkem otíral holou leb a neustále na ně vrčel.
„Opatrně s tím. Opatrně, říkám! Vy prašivý lasičky rozhodíte nastavení čoček a já vám pak utrhnu ty vaše hlavy bez mozku a hodím vám je do obličeje. Pořádně to přidělej, Jole. Pořádně! Jestlito spadne, když se tím bude koukat pán Drak, tak byste oba radši měli skočit za tím. Ne jenom kvůli němu. Jestli rozbijete mojí práci, tak si budete přát, abyste si ty svoje hloupý lebky radši rozrazili sami.“
Jol a druhý mladík, Cail, pracovali dál, rychle, nicméně nijak viditelně znepokojení. Měli celá léta na to, aby si zvykli na způsob řeči Kina Tovereho. Právě to, že mezi uprchlíky objevil řemeslníka, jenž vyráběl čočky a dalekohledy – a jeho dva tovaryše – Randovi poskytlo nápad pro tuto věž.
Zprvu si nikdo z trojice nevšiml, že nejsou sami. Kmenoví náčelníci šplhali tiše a Tovereho spílání stačilo, aby překrylo zvuk Randových bot. Randa samotného překvapilo, když se z otevřených padacích dveří za Baelem vynořila Lanova hlava. Boty neboty, strážce nenadělal víc hluku než Aiel. Dokonce i Lan byl o hlavu vyšší než Cairhieňané.
Když si konečně všimli nově příchozích, dva tovaryši s vytřeštěnýma očima vykřikli, jako by ještě nikdy Aiela neviděli, a pak se zpola poklonili Randovi a ustoupili z cesty. Výrobce čoček sebou při pohledu na Aiely také škubl, ale předvedl menší úklonu a uprostřed ní si navíc znovu otřel hlavu.
„Říkal jsem ti, že druhej dokončím dneska, můj pane Draku.“ Toveremu se dařilo dostat do hlasu úctu, aniž by však mluvil méně drsně. „Skvělej nápad, tahle věž. Já bych na to nikdy nepřišel, ale když ses jednou začal ptát, jak daleko s dalekohledem uvidíš... Dej mi čas, a já ti udělám takovej, že z něj odsud uvidíš i Caemlyn. Když bude věž dost vysoká,“ dodával uvážlivě. „Jsou jistý omezení.“
„To, co jsi už udělal, víc než stačí, mistře Tovere.“ Rozhodně to bylo víc, než v co Rand doufal. Už se podíval skrz první dalekohled.
Jol a Cail byli stále ohnutí v pravém úhlu a hlavy měli dole. „Asi bys měl vzít své tovaryše dolů,“ navrhl Rand. „Abychom se tady netlačili.“
Bylo tu místo pro čtyřikrát tolik lidí, ale Tovere okamžitě píchl Caila tlustým prstem do ramene. „Pojďte, vy klackovití pacholci. Zavazíme tady pánu Drakovi.“
Tovaryši se málem pořádně nenarovnali, když se vydávali za ním, a jen kulili oči na Randa – dokonce víc než na Aiely – dokud nezmizeli po žebříku dolů. Cail byl o rok starší než Rand a Jol o dva. Oba se narodili ve větších městech, než si kdy představoval, když ještě pásl ovce, dokud neopustil Dvouříčí, nenavštívil Cairhien a neviděl krále a amyrlinin stolec, byť z dálky. Nejspíš toho o světě věděli v jistých ohledech víc než on. Rand jen potřásl hlavou a sklonil se k novému dalekohledu.
Do zorného pole mu skočil Cairhien. Lesy, které někomu, kdo byl zvyklý na dvouříčské porosty, nikdy nepřipadaly zvlášť husté, končily samozřejmě o hodný kus před městem. Vysoké šedé hradby s hranatými baštami v dokonalém čtverci na břehu řeky se vysmívaly plynulým křivkám pahorků. Za hradbami se v přesném vzoru zvedaly další věže, tvoříce tak značky mřížky, některé i dvacetkrát vyšší než hradby, ba víc, a přesto všechny obklopené lešením. Bájné nedokončené věže se stále přestavovaly poté, co byly za aielské války vypáleny.
Když Rand viděl město naposled, bylo obklopeno dalším městem, od břehu ke břehu kolem celého města, Předbráním, králičím doupětem stejně nevázaným, jako byl Cairhien vážný. Teď se kolem hradeb táhl jen široký pás popela a ohořelých trámů. Jak bylo možné uchránit před ohněm Cairhien samotný, to Rand nechápal.
Na každé věži ve městě vlál praporec. Byly sice příliš daleko, aby je bylo jasně vidět, ale zvědové mu je popsali. Na polovině byl tairenský půlměsíc, druhá polovina, což snad ani nebylo překvapením, byla kopiemi Dračího praporce, který nechal vlát nad Tearským Kamenem. Ani na jediné žerdi nevlálo vycházející slunce Cairhienu.
Stačilo dalekohledem malounko pohnout a město se mu dostalo ze zorného pole. Na vzdálenější straně řeky stála kamenná skořápka sýpek. Někteří Cairhieňané, s nimiž Rand mluvil, tvrdili, že vypálení sýpek vedlo k bouřím a následně ke smrti krále Galldriana a tím k občanské válce. Jiní měli za to, že právě Galldrianova vražda vyvolala nepokoje a pálení. Rand pochyboval, že někdy zjistí, jak to doopravdy bylo, či zda vůbec něco z toho byla pravda.
Oba břehy široké řeky lemovalo hodně ohořelých kýlů, ale žádné neležely blíž k městu. Aielové neměli rádi – strach snad byl příliš silné slovo – vodní toky, které nemohli překročit či přebrodit, avšak Couladinovi se podařilo přehradit Alguenyu nad i pod Cairhienem přehradami z plovoucích klád, u nichž postavil dost mužů, aby je nebylo možné odříznout. Zbytek dokonaly zápalné šípy. Nic kromě krys a ptáků se nemohlo bez Couladinova povolení dostat do Cairhienu ani z něj.
Na kopcích v blízkosti města nebylo po vojsku obléhatelů příliš mnoho stop. Tu a tam těžce vzlétali supi, nepochybně předtím hodovali na pozůstatcích nějakého pokusu prorazit, ale na dohled nebyl žádný Shaido. Aielové byli zřídkakdy vidět, pokud to sami nechtěli.
Počkat. Rand otočil dalekohled zpátky k holému pahorku asi míli od městských hradeb. Zpátky k hloučku mužů. Tváře sice nerozeznal, vlastně poznal jen málo, krom toho, že na sobě všichni mají cadin’sor. Ještě jedna věc. Jeden z těch mužů měl holé paže. Couladin. Rand si byl jist, že je to jen zjitřená představivost, ale měl dojem, že když se Couladin pohne, vidí odraz slunce na kovových šupinách obkružujících mužova předloktí v nápodobě obrazu na svých vlastních rukou. Tyhle však vytvořil Asmodean. Byl to čistě jen pokus odvrátit Randovu pozornost, zabavit ho, dokud Asmodean neprovede vlastní plány, ale bez toho, kolik věcí by se vyvrbilo jinak? Rozhodně by teď nestál na této věži, nedíval se na obležené město a nečekal na bitvu.
Náhle vzduchem na vzdáleném kopci cosi proletělo – dlouhá šmouha – a dva muži se zhroutili na zem a začali se zmítat. Zírajíce na padlé, oba probodené tím samým oštěpem, Couladin i ostatní vypadali stejně ohromeně, jako se cítil Rand. Rand otočil dalekohled pátraje po muži, který mrštil zbraň takovou silou. Musel být odvážný – a hloupý – že se dostal dost blízko. Rand rychle rozšířil pátrání i za možný rozsah lidské paže. Začal myslet na ogiera – nebylo to pravděpodobné, rozčílit ogiera a dohnat ho k násilí už chtělo hodně – když zahlédl další rozmazanou šmouhu.
Překvapeně se poněkud narovnal, než trhl dalekohledem zpátky k hradbám Cairhienu. Ten oštěp – anebo co to bylo – přiletěl odtamtud. Byl si tím jistý. Jak, to byla jiná otázka. Z této vzdálenosti rozeznal jen občas někoho, kdo se pohyboval na hradbách či na vrcholku nějaké věže.
Rand zvedl hlavu a viděl, že Rhuark právě odstoupil od druhého dalekohledu a pouští na své místo Lana. Tohle byl celý důvod stavby věže a dalekohledů. Zvědové přinášeli zprávy, které dokázali získat, o tom, jak jsou Shaidové rozmístění, ale takhle se mohli náčelníci sami podívat na terén, na němž bude probíhat boj. Už vymysleli plán bitvy, ale znovu si prohlédnout zemi nemohlo být na škodu. Rand toho o bitvách moc nevěděl, ale Lan si myslel, že jejich plán je dobrý. Tedy, Rand toho moc nevěděl ve vlastní mysli, ale občas pronikly na povrch ty druhé vzpomínky, a pak zřejmě věděl víc, než vůbec chtěl. „Viděl jsi to? Ty... oštěpy?“