Rhuark se tvářil stejně zmateně, jako se určitě tvářil Rand sám, ale kývl. „Ten poslední zasáhl dalšího Shaida, ale on se odplazil pryč. Nebyl to Couladin, škoda.“ Kývl na dalekohled a Rand ho nechal zaujmout své místo.
Byla to taková škoda? Couladinova smrt by hrozbu Cairhienu a ostatním nezahnala. Teď, když byli na druhé straně Dračí stěny, Shaidové by se určitě krotce nevrátili do Pustiny jenom proto, že muž, o němž si mysleli, že je pravý Car’a’carn, zemřel. Mohlo by to s nimi otřást, ale určitě ne dost. A po tom, co Rand viděl, si nemyslel, že si Couladin zaslouží tak snadnou cestu ven. Dokážu být tak tvrdý, jak bude třeba, pomyslel si hladě jílec meče. Na něj to dokážu.
42
Dřív než šípy
Střecha stanu zevnitř musel být ten nejnudnější pohled na světě, ale Mat, ležící pouze v košili na zádech na poduškách se šarlatovými třásněmi, jež získala Melindhra, šedohnědé plátno pozorně studoval. Nebo spíš, zíral někam za něj. Jednu ruku měl pod hlavou a v prstech druhé otáčel pohárem z tepaného stříbra plným vína z jižního Cairhienu. Soudek ho stál tolik, na kolik by přišli dva dobří koně – tolik, kolik by stáli koně, kdyby svět a všechno na něm nebylo postavené na hlavu – ale on to bral jako malou cenu za něco tak skvělého. Občas mu na ruku ukápla kapka, ale on si toho nevšímal a taky se nenapil.
Podle něj věci už dávno zašly za pouze vážné. Vážné bylo uvíznout v Pustině bez toho, aby věděl, jak se dostat pryč. Vážné bylo, že temní druzi vystrkovali hlavy, kde jste je nejméně čekali, trolloci útočili za noci a ti divní myrddraalové vám zmrazili krev v žilách svým bezokým pohledem. Takové věci se přiházívaly rychle, a obvykle skončily dřív, než jste měli čas přemýšlet. Rozhodně to nebylo nic, co byste šli hledat, a přesto, když už jste museli, mohli jste s tím žít dál, když jste to přežili. Ale on už celé dny věděl, kam jedou a proč. Nebylo na tom nic rychlého. Měl na přemýšlení celé dny.
Já nejsem žádnej zatracenej hrdina, pomyslel si ponuře, a nejsem ani žádnej zatracenej voják. Prudce zahnal vzpomínku na to, jak kráčí po hradbách pevnosti a vysílá poslední zálohy na místo, kam po žebříku vyšplhala další tlupa trolloků. To jsem nebyl já, Světlo spal toho, kdo to byl! Já jsem... Nevěděl, kdo je – hořké pomyšlení – ale ať byl kdo byl, patřilo k tomu hraní a taverny, ženské a tanec. Tím si byl jistý. Patřil k tomu dobrý kůň a každá cesta na světě, aby si vybral, a ne sezení a čekání na to, až po něm někdo začne střílet šípy nebo se mu mezi žebra pokusí vrazit meč či oštěp. Cokoliv jiného by z něj dělalo hlupáka, a tím on být nechtěl, ani kvůli Randovi, Moirain nebo komukoliv jinému.
Jak se posadil, stříbrný medailonek s liščí hlavou, jenž mu visel na koženém řemínku kolem krku, mu vyklouzl z výstřihu košile. Zastrčil si ho zpátky, než se zhluboka napil vína. Medailonek ho chránil před Moirain či kteroukoliv jinou Aes Sedai, dokud mu ho neseberou – o což se některá dřív nebo později určitě pokusí – ale nic než vlastní důvtip ho nezachrání před tím, že ho nějaký hlupák zabije spolu s tisícovkami dalších hlupáků. Ani před Randem, ani před tím, že je ta’veren.
Muž by měl být v něčem takovém, kdy se události otáčejí kolem něho, schopen najít nějaký zisk. Rand ho rozhodně našel – jistým způsobem. On sám si nikdy nevšiml, že by se kolem něj cokoliv otáčelo, kromě při hře v kostky. K některým věcem, které se stávaly ta’veren v příbězích, by se rozhodně zády neobracel. Bohatství a sláva jim padaly do kapes jako z nebe. Muži, kteří je chtěli zabít, se místo toho rozhodli jít za nimi, a ženy s ledem v očích se rozhodly roztát.
Ne že by si stěžoval na to, co má, to určitě ne. A rozhodně nechtěl nic takového, jako bylo to, co měl z daného uspořádání Rand. Cena za to dostat se do hry byla příliš velká. To jen, že se mu zdálo, že má na hřbetě břímě ta’veren a žádné radosti.
„Je čas jít,“ oznámil prázdnému stanu, pak se zamyšleně odmlčel a usrkl z poháru. „Je čas sednout na Oka a vyrazit. Odjet třebas do Caemlynu.“ Nebylo to špatné město, pokud se vyhne královskému paláci. „Nebo do Lugardu.“ Zaslechl nějaké řeči o Lugardu. Pro takové jako on to bylo zřejmě dobré místo. „Je čas opustit Randa a nechat ho v prachu, co se za mnou zvedne. Má to svý zatracený aielský vojsko a víc Děv, než dokáže spočítat, aby se o něj postaraly. Mě nepotřebuje.“
To poslední nebyla tak docela pravda. Jistým zvláštním způsobem byl připoután k Randovu vítězství či porážce v Tarmon Gai’donu, on i Perrin, oba dva, tři ta’veren všichni propojení dohromady. V dějepisných příbězích nejspíš stejně budou zmínky jen o Randovi. Byla jen malá naděje, že s Perrinem získají v příbězích nějaké místo. A pak tu byl ještě Valerský roh. Na což Mat vůbec nechtěl myslet. Ne dokud nebude muset. Ještě by mohla existovat nějaká cesta z téhle kaše. Ať se na to díval, z které strany chtěl, roh byl problém na jiný den. Hodně vzdálený den. S trochou štěstí bude muset tenhle účet splatit až za hodně dlouho. Jenže si možná už vybral víc štěstí, než na kolik měl právo.
Teď bylo důležité, že řekl všechno to, jak odejde, a skoro neucítil ani píchnutí. Nedávno ještě nedokázal o odchodu málem ani promluvit. Když se dostal příliš daleko od Randa, přitáhlo ho to jako rybu na háčku na nějakém neviditelném vlasci. Pak to dokázal vyslovit, dokonce nastínit plány, jenže každá drobnost ho rozptýlila a donutila ho odložit záměr vyplížit se pryč. Dokonce i když v Rhuideanu řekl Randovi, že odchází, byl si jistý, že mu něco přijde do cesty. Taky přišlo, jistým způsobem. Mat se dostal z Pustiny, ale nebyl od Randa dál než předtím. Tentokrát si však myslel, že ho od jeho záměru nic neodvede.
„Není to, jako bych ho opouštěl,“ zamumlal. „Jestli se teď už o sebe nedokáže postarat sám, tak to nedokáže nikdy. Já nejsem žádná jeho zatracená chůva.“
Vyprázdnil pohár, natáhl si zelený kabátec, schoval nože do jejich skrýší, upravil si tmavožlutý hedvábný šátek, aby zakryl jizvu od věšení kolem hrdla, sebral klobouk a vyrazil ven.
Po poměrně chladném stínu uvnitř ho zasáhlo do obličeje horko. Nebyl si jistý, jak se tady mění roční doby, ale léto již trvalo na jeho vkus moc dlouho. Jedna věc, na kterou se těšil při odchodu z Pustiny, byl příchod podzimu. Trocha chladu. Ale ani v tom neměl štěstí. Aspoň že široká krempa klobouku bránila slunci.
Les na cairhienských pahorcích byl pěkně ubohý, bylo tu víc palouků než stromů a z těch už polovina zhnědla suchem. Ani trochu se nepodobal Západnímu polesí u nich doma. Všude stály nízké aielské stany, i když z dálky vypadaly spíš jako hromádka suchého listí či holý kopeček hlíny, pokud nebyly odhrnuté chlopně, a ani pak je nebylo snadné zpozorovat. Aielové, věnující se svým záležitostem, si ho nevšímali.