Jak procházel táborem, z jednoho hřebene zahlédl Kadereho vozy stojící v kruhu. Vozkové leželi ve stínu pod vozy a formana nebylo nikde vidět. Kadere se stále víc držel ve svém voze, jen zřídka vystrkoval nos, pokud si Moirain nepřišla zkontrolovat náklad. Povozy obklopovali Aielové, malé hloučky s oštěpy a puklíři, luky a toulci, a celkem se nenamáhali předstírat, že tu nejsou na stráži. Moirain si musela myslet, že Kadere nebo někteří z jeho mužů by se mohli pokusit uprchnout s tím, co pobrala v Rhuideanu. Mata napadlo, jestli si Rand uvědomuje, že jí dává všechno, oč si řekne. Chvíli si Mat myslel, že tu má Rand konečně navrch, ale teď už si tím jistý nebyl, i když Moirain dělala všechno, snad až na to, že před Randem nedělala pukrlata a nenosila mu fajfku.
Randův stan stál na vrcholku kopce, přirozeně, s tím rudým praporcem zaraženým před vchodem. Látka se v lehkém vánku mírně vlnila a občas se zastavila natolik, aby byl vidět černobílý kotouč. Matovi z praporu naskakovala husí kůže stejně jako z Dračího praporce. Pokud se chtěl člověk vyhnout sítím Aes Sedai, což by udělal každý kromě úplného blba, tak poslední, co mohl udělat, bylo mávat kolem sebe tímhle symbolem.
Svahy kopce byly holé, ale kolem úpatí stály stany Děv a táhly se až mezi stromy a do okolních strání a zase dolů. To bylo také obvyklé, stejně jako tábor moudrých uvnitř prstence Far Dareis Mai, skupiny nízkých stanů na doslech od Randova kopce, kolem nichž se hemžili bíle odění gai’šainové.
V dohledu bylo jen pár moudrých, ale malý počet bohatě vyrovnávaly pohledy, jimiž Mata provázely. Mat neměl ponětí, kolik z té bandy dokáže usměrňovat, ale když došlo na upřené pohledy, na váhu i rozměry se bohatě vyrovnaly Aes Sedai. Mat zrychlil krok a dalo mu práci, aby se znepokojeně neošíval. Cítil ty pohledy v zádech tak jistě, jako by do něj strkaly holí. A tou samou uličkou bude muset proběhnout, až bude odcházet. No, pár slov s Randem a bude to naposled, co tím bude muset procházet.
Jenže když si sundal klobouk, sklonil se a vstoupil do Randova stanu, byl tam jen Natael, rozvaloval se na poduškách, svou zlacenou harfu ve tvaru draka měl opřenu o koleno a v ruce zlatou číši.
Mat se zamračil a v duchu zaklel. Měl to vědět. Kdyby tu Rand byl, byl by musel projít kruhem Děv těsně kolem stanu. Nejspíš byl na té nově postavené věži. To byl dobrý nápad. Poznat terén. To bylo druhé pravidlo, hned za „poznej svého nepřítele", a obojí bylo téměř stejně důležité.
Z téhle myšlenky se mu trpce zkřivily rty. Tato pravidla pocházela ze vzpomínek jiných mužů. On si chtěl pamatovat jedině pravidla „nikdy nelíbej holku, jejíž bratr má jizvy od nože“ a „nikdy nehraj, když neznáš zadní východ". Skoro si přál, aby vzpomínky jiných mužů tvořily v jeho mozku zcela oddělená ložiska a ne aby mu pronikaly do vlastních myšlenek, když to nejméně čekal.
„Není ti snad dobře od žaludku?“ zeptal se Natael líně. „Jedna z moudrých by na to mohla mít nějakej kořen. Nebo bys moh zkusit Moirain.“
Mat ho nedokázal mít rád. Vždy jako by myslel na vtip, o který se nehodlal podělit. A vždy vypadal, jako by měl tři sloužící, co se mu starají o šaty. Všechny ty sněhobílé krajky u krku a na manžetách vždycky vypadaly čerstvě vyprané. A taky se zdálo, že se nikdy nepotí. Proč ho chtěl mít Rand u sebe, to byla záhada. Na harfu skoro nikdy nehrál nic veselého. „Vrátí se brzy?“
Natael pokrčil rameny. „Až se rozhodne. Možná brzy, možná pozdě. Pána Draka neřídí žádný muž. A jen pár žen.“ Bylo to tu zas, ten tajuplný úsměv. Tentokrát trošku sklíčený.
„Počkám.“ Chtěl to mít z krku. Tolikrát už zjistil, že odchod odkládá.
Natael usrkl vína a prohlížel si Mata přes okraj číše.
Bylo už tak dost špatné, že se na něho tímhle mlčenlivým, pátravým způsobem dívávaly Moirain a moudré – a občas Egwain. Ta se tedy změnila, zpolovice moudrá, zpolovice Aes Sedai – ale od Randova kejklíře to stačilo, aby Mat znervózněl. Nejlepší na odchodu bude, že už se na něho nebude vůbec nikdo koukat, jako když za chvíli pozná, co si Mat myslí, a již teď ví, zda má čisté spodky.
Na zemi u ohniště ležely dvě mapy. Jedna, podrobně okopírovaná z potrhané mapy nalezené ve zpola vypáleném městě, pokrývala severní Cairhien na západ od Alguenye až do půli cesty k Páteři světa, kdežto druhá, novější a ne tak podrobná, ukazovala krajinu kolem města. Na obou byly rozloženy kousky pergamenu, zatížené oblázky. Když už musel zůstat, a aby si zároveň nemusel všímat Nataelova pátravého pohledu, nedalo se dělat nic jiného než studovat mapy.
Špičkou boty posunul pár kamínků na mapě města, aby si mohl přečíst, co stojí psáno na pergamenech. Proti své vůli sebou škubl. Pokud uměli aielští zvědové psát, tak měl Couladin skoro sto šedesát tisíc oštěpů, shaidských i těch Aielů, kteří se údajně šli připojit ke svým společenstvům mezi Shaidy. To byl hodně tvrdý oříšek k rozlousknutí, a pěkně píchal.
Na téhle straně Páteře světa neviděli takové vojsko od dob Artuše Jestřábí křídlo.
Na druhé mapě byly ostatní kmeny, které překročily Dračí stěnu. Všechny kmeny teď byly, o různé síle, roztažené podle toho, kdy opustily Jangai a rozestoupily se, avšak na Matův vkus byly příliš blízko. Shiandové, Codarrové, Darynové a Miagomové. Dohromady měli očividně aspoň tolik oštěpů co Couladin. Jestli to byla pravda, tak v Pustině zůstalo jen pár lidí. Sedm kmenů s Randem mělo téměř dvojnásobek, což víc než stačilo na to, aby se Rand mohl postavit Couladinovi nebo těm čtyřem kmenům. Buď a nebo. Ale ne oběma najednou. Jenže nakonec bude Rand možná muset bojovat s oběma naráz.
To, co Aielové nazývali bezútěšnost, muselo působit na tyto kmeny též – ještě stále každý den muži odhazovali zbraně a mizeli – ale jenom hlupák by si myslel, že to ztenčí jejich řady víc než Randovy. Aielové o tom moc nemluvili, a pokud ano, tak jen neradi, a maskovali tuto představu řečmi o odchodu ke společenstvům, ale tu a tam se muži i Děvy rozhodli, že nedokážou přijmout Randa ani to, co jim prozradil o nich samotných. Každého rána jich pár chybělo, a ne všichni tady nechali oštěpy.
„Hezká situace, co říkáš?“
Mat sebou při zvuku Lanova hlasu trhl, ale strážce přišel do stanu sám. „Jenom něco, abych se zabavil při čekání. Už jde Rand zpátky?“
„Brzy se k nám připojí.“ Lan, s palci zastrčenými za opasek s mečem, se postavil vedle Mata a zadíval se na mapu. Z jeho tváře se dalo vyčíst asi tolik jako z tváře sochy. „Zítřek by měl přinést největší bitvu od časů Artuše Jestřábí křídlo.“
„Nepovídej.“ Kde ten Rand je? Nejspíš pořád ještě nahoře na věži. Třeba by tam měl zajít. Ne, mohl by skončit tak, že se bude honit po celém táboře, vždy o krok pozadu. Rand sem nakonec přijde. Chtěl si promluvit o něčem jiném než o Couladinovi. Tohle není můj boj. Já neutíkám před ničím, co by se mě v nejmenším týkalo. „A co oni?“ Ukázal na kousky pergamenu představující Miagomy a ostatní. „Nějaký zprávy, jestli se chtějí připojit k Randovi, nebo tu jenom chtějí sedět a koukat se?“
„Kdo ví? Rhuark o tom zřejmě neví víc než já, a jestli to snad vědí moudré, tak to neřeknou. Jediné, co je jisté, je, že Couladin se odsud nepohne.“
Zase Couladin. Mat nervózně přešlápl a napůl vykročil k východu. Ne, rozhodně počká. Upřel zrak na mapy a předstíral, že je studuje dál. Třeba ho Lan nechá v klidu. Chtěl jen vyřídit s Randem svou záležitost a odejít.