Strážci však zřejmě bylo do řeči. „Co myslíš, mistře kejklíři? Měli bychom se zítra na Couladina vrhnout se vším, co máme, a rozdrtit ho?“
„To mi zní stejně dobře, jako kterejkoliv jinej plán,“ odpověděl Natael zarputile. Vlil si obsah číše do hrdla, číši pustil na koberec, zvedl harfu a začal tiše vybrnkávat něco temného a pohřebního. „Já nevodím vojska, strážce. Já nevelím nikomu kromě sebe, a ani to ne vždycky.“
Mat zavrčel a Lan se po něm ohlédl, než se taky vrátil ke studiu map. „Myslíš, že to není dobrý plán? Proč ne?“
Řekl to natolik nedbale, že Mat odpověděl bez přemýšlení. „Ze dvou důvodů. Jestli Couladina obklíčíš, dostane se do pasti mezi váma a městem, a pak bys ho mohl rozdrtit o hradby.“ Jak dlouho to bude Randovi ještě trvat? „Ale mohl bys ho taky nahnat rovnou přes hradby. Z toho, co jsem slyšel, se tam už dvakrát skoro dostal i bez ženistů a oblíhacích strojů, a město se drží jen zuby nehty.“ Řekni si, co potřebuješ, a odejdi, tak. „Když na něj budeš dost tlačit, zjistíš, že bojuješ v ulicích Cairhienu. To je ošklivý, bojovat ve městě. A chceš to město zachránit, ne ho dorazit a zničit.“ Z těch kousků položených na mapách i z map samotných to bylo všechno až příliš jasné.
Mat se zamračil, dřepl si a lokty opřel o kolena. Lan si přidřepl taky, ale Mat si toho skoro nevšiml. Hodně nebezpečný problém. A nesmírně zajímavý. „Lepší bude, když se ho pokusíš odehnat. Zasáhnout ho hlavně z jihu.“ Ukázal na řeku Gaelin. Ta se několik mil severně od města stékala s Alguenyou. „Tady nahoře jsou mosty. Necháš k nim Shaidům volnou cestu. Vždycky nechej cestu ven, pokud opravdu nechceš zjistit, jak tvrdě dokáže chlap bojovat, když nemá co ztratit.“ Prstem přejel k východu. Zřejmě tu byly hlavně zalesněné kopečky. Nejspíš to tam vypadalo zhruba stejně jako jejich nynější okolí. „Oddíl tady na tomhle břehu řeky jim zahradí cestu a zařídí, že půjdou k mostům, když bude dost velkej a správně postavenej. A jakmile jednou vyrazí, Couladin nebude chtít bojovat s někým před sebou, když za ním půjdeš zezadu.“ Ano. Skoro přesně stejné jako u Jenje. „Alespoň ne, pokud není úplnej blbec. K řece by se mohli dostat celkem v pořádku, ale ty mosty je zbrzdí. Ještě jsem neviděl Aiela plavat, vlastně ani hledat brod. Tlač na ně a žeň je stále dál za řeku. S trochou štěstí je dokážeš zahnat celou cestu až k horám.“ Bylo to taky jako u Cuaindaighských brodů, ke konci trollockých válek, a docela ve stejném měřítku. A taky se to moc nelišilo od Tora Shan. Nebo Sulmeinova sedla, než se Jestřábí křídlo vzpamatoval. Jména mu prolétla hlavou spolu s obrazy zakrvácených bitevních polí zapomenutých i dějepravci. Jak tak byl pohlcen mapami, zaznamenával je jen jako vlastní vzpomínky. „Špatný je, že nemáš víc jezdců. Lehký jezdectvo je na pronásledování nejlepší. Hryzat je do boků, udržovat je v pohybu a nikdy jim nedovolit, aby se postavili k boji. Ale Aielové by to měli zvládnout skoro stejně dobře.“
„A ten druhý důvod?“ zeptal se Lan tiše.
Mata to teď zcela pohltilo. Hazard měl víc než rád, a bitva byla hazardní hra, že vedle ní kostky v taverně vypadaly jako něco pro děti a bezzubé mrzáky. Tady byly v sázce životy, jeho vlastní i dalších mužů, mužů, kteří dokonce ani nebyli tady. Stačilo špatně vsadit, udělat hloupý odhad, a umírala města, i celé státy. Nataelova pochmurná hudba byla vhodným doprovodem. V této chvíli to byla hra, z níž se člověku rozproudila krev.
Aniž by zvedl oči od mapy, prskl. „Víš to stejně dobře jako já. I kdyby se jenom jeden z těch čtyř kmenů rozhodl připojit ke Couladinovi, dostali by tě zezadu, když budeš mít pořád ještě plný ruce Shaidů. Couladin bude kovadlina a oni kladivo, a ty ten ořech mezi nima. Vezmi proti Couladinovi jenom polovinu toho, co máš. Tak bude boj vyrovnanej, ale s tím se budeš muset spokojit.“ Ve válce nebylo nic takového jako spravedlnost. Na nepřítele útočíte zezadu, když to nejméně čeká, kdy a kde je nejslabší. „Pořád máš výhodu. On si musí dělat starosti kvůli výpadu z města. Tu druhou půlku rozdělíš na tři části. Jedna zažene Couladina k řece a druhý dvě budou míli od sebe mezi městem a těma čtyřma kmenama."
„Velmi dobré,“ prohodil Lan a kývl. Ta tvář jako vytesaná ze žuly se sice nikdy neměnila, ale do hlasu se mu vloudila pochvala, byť jen nepatrně. „I kdyby kmen zaútočil na některý z oddílů, nic tím nezíská, zvlášť když ho ty ostatní mohou napadnout zezadu. A žádný se ze stejného důvodu nepokusí zaplést do toho, co se bude dít kolem města. Ovšem, všechny čtyři by se mohly spojit. Není to pravděpodobné, jelikož to neudělaly doteď, ale pokud k tomu dojde, všechno se změní.“
Mat se zasmál nahlas. „Všechno se pořád mění. Nejlepší plán vydrží do chvíle, kdy první šíp opustí luk. Tohle by snadno zvládlo i dítě, nebýt toho, že Indirian a ostatní nevědí, co vlastně chtějí. Jestli se všichni rozhodnou přejít ke Couladinovi, hodíš si kostkama a budeš doufat, protože v týhle hře je určitě zapletenej Temnej. Aspoň budeš mít dost mužů mimo město, aby se jim vyrovnali. Dost na to, abys je zadržel na tak dlouho, jak bude potřeba. Zapomeneš na pronásledování Couladina a obrátíš proti nim všechno, jakmile bude skutečně na druhým břehu Gaelin. Ale já sázím na to, že budou čekat a dívat se a přijdou za tebou, jakmile bude Couladin vyřízenej. Vítězství v hlavách většiny lidí srovná spoustu námitek.“
Hudba ustala. Mat se ohlédl na Nataela a viděl, že muž ztuhle svírá harfu a zírá na něj pozorněji než kdy předtím. Zíral na něj, jako by ho ještě nikdy neviděl a nevěděl, co je zač. Kejklíř měl oči tmavé jako leštěné sklo a klouby ruky svírající harfu úplně bílé.
S tím Matovi všechno najednou došlo, co tady vykládal, vzpomínky, které přijal za vlastní. Světlo tě spal, jaký jsi hlupák, že si nedáváš pozor na jazyk! Proč musel Lan svést rozhovor tímhle směrem? Proč si nemohli povídat o koních nebo počasí, nebo proč prostě nedržel pusu zavřenou? Strážce mu ještě nikdy nepřipadal, že by si chtěl popovídat. Obvykle vedle něj vypadal i strom upovídaně. Jistě, on sám se mohl soustředit a nechat pusu zavřenou. Aspoň že neblábolil nic ve starém jazyce. Krev a popel, doufám, že jsem neblábolil!
Mat vyskočil a obrátil se k odchodu a zjistil, že ve vchodu do stanu stojí Rand a nepřítomně otáčí v ruce tím divným kusem oštěpu, jako by si neuvědomoval, že ho vůbec drží. Jak dlouho tu už byl? Nezáleželo na tom. Mat to všechno vysypal najednou. „Odcházím, Rande. S prvním světlem ráno budu v sedle a jedu pryč.
Šel bych hned, kdybych se za půl dne dostal dost daleko, abych věděl, že se můžu zastavit. Chci mezi sebe a Aiely – všechny Aiely – dostat tolik mil, kolik jen Oko ujede, než se utábořím.“ Nemělo smysl uložit se na noc dost blízko, aby ho něčí zvědové mohli vyhmátnout a pověsit na slunce vyschnout. Couladin je musel vyslat taky, a dokonce i ti správní by ho nemuseli poznat dřív, než by mu vrazili oštěp do ledví.
„Bude mi líto, že odjíždíš,“ řekl Rand tiše.
„Nesnaž se mi rozmluvit –“ Mat zamrkal. „To je všechno? Tobě bude líto, že odjedu?“
„Já se tě nikdy nesnažil přimět, abys zůstal, Mate. Perrin odešel, když musel, a ty můžeš taky.“
Mat otevřel ústa a potom je zase zavřel. Rand se nikdy nesnažil podniknout něco, aby zůstal, to byla pravda. Dělal to prostě bez toho, aby se snažil. Teď však žádný tah ta’veren necítil, ani neměl nejasný pocit, že dělá něco špatného. Měl zcela jasný cíl a byl odhodlaný.