„Kam půjdeš?“
„Na jih.“ Ne že by měl s cestou moc na výběr. Ostatní vedly ke Gaelin a na sever od řeky nebylo nic, co by ho nějak zajímalo, nebo k Aielům, což byla banda, jež by ho určitě zabila. Aielové ho mohli zabít nebo nechat naživu v závislosti na tom, jak blízko bude u Randa a co měli včera k večeři. To podle jeho názoru nebyly dobré šance. „Aspoň ze začátku. Pak někam, kde budou mít krčmu a pár ženskejch, co nenosí oštěpy.“ Melindhra. Ta by mohla znamenat problém. Měl pocit, že by mohla být ten druh ženy, která ho nepustí, dokud ona sama nebude chtít. No, tak nebo tak, vyřídí to s ní. Třeba se mu prostě podaří odjet dřív, než se to dozví. „Tohle není pro mě, Rande. Já o bitvách nic nevím a ani vědět nechci.“ Pohledu na Lana a Nataela se vyhnul. Kdyby jeden nebo druhý otevřel zobák, Mat by mu rovnou přes něj dal pěstí. I strážci. „Chápeš to, že jo?“
Rand kývl, což mohlo být přitakání. Možná taky bylo. „Být tebou, tak bych zapomněl na rozloučení s Egwain. Už si nejsem jistý, kolik z toho, co jí řeknu, jako bych rovnou říkal Moirain nebo moudrým nebo oběma.“
„K tomuhle názoru jsem došel už dávno. Odešla z Emondovy Role mnohem dál než my dva. A lituje toho míň."
„Možná,“ připustil Rand smutně. „Světlo na tebe sviť, Mate,“ dodal a napřáhl ruku, „a dej ti klidné cesty, dobré počasí a příjemnou společnost, dokud se znovu nesejdeme.“
Bude-li po Matově vůli, nebude to nijak brzy. Sice z toho byl trochu smutný, a taky se cítil trochu hloupě, že je smutný, ale muž se musí starat sám o sebe. Když bylo všechno řečeno a uděláno, bylo to vyřízeno a hotovo.
Randův stisk byl pevný jako vždy – všechno to šermování jen přidalo pár nových mozolů na ty staré lučištnické – ale Mat jasně cítil obrys volavky, kterou měl druhý muž vypálenou v dlani. Jenom malá připomínka, pro případ, že by zapomněl na znamení pod přítelovými rukávy nebo na ty ještě podivnější věci v jeho hlavě, které mu umožňovaly usměrňovat. Jestli dokázal zapomenout, že Rand usměrňuje – a on si na to za celé dny, celé dny! ani nevzpomněl – tak už velmi dávno přišla chvíle, co měl odejít.
Pár dalších neohrabaných slov, jak tam tak stáli – Lan si jich zdánlivě vůbec nevšímal, se založenýma rukama mlčky studoval mapy, zatímco Natael začal nepřítomně brnkat na harfu. Mat měl na hudbu ucho a pro něj měla neznámá melodie ironický zvuk. Napadlo jej, proč si ji asi ten chlapík vybral – ještě chvíli, a Rand skutečně zpola vykročil, aby tomu učinil konec, a pak byl Mat venku. Tam se tlačila spousta lidí, dobrá stovka Děv se rozestoupila po kopci a chodila po špičkách, jak byly ženy připravené do někoho vrazit oštěp, a všech sedm kmenových náčelníků trpělivě čekalo, byli nehybní jako kámen, a tři tairenští pánové se snažili předstírat, že se nepotí a že Aielové neexistují.
Slyšel o příjezdu urozených pánů a dokonce se i zašel podívat na jejich tábor – či tábory – ale nebyl tam nikdo, koho znal, a nikdo si nechtěl hodit kostky ani zahrát karty. Tihle tři si ho prohlédli od hlavy k patě, opovržlivě se zamračili a zjevně se rozhodli, že není o nic lepší než Aiel, což znamenalo, že nestojí za pohled.
Mat si narazil klobouk na hlavu, stáhl si krempu hluboko do očí a chvíli na oplátku on chladně studoval Taireny. S potěšením si všiml, že aspoň mladší párek si ho se znepokojením uvědomil, než konečně vyrazil dolů z kopce. Ten šedobradý stále vypadal, že jen tak tak zakrývá netrpělivost, aby už už mohl vstoupit do Randova stanu, ale na tom stejně nezáleželo. Žádného z nich už Mat nikdy neuvidí.
Neměl tušení, proč si jich vůbec všímal. Až na to, že měl lehčí krok a cítil se plný octa. Nebylo divu, vážně, když zítra konečně odjížděl. V hlavě jako by se mu otáčely kostky a nedalo se poznat, co se ukáže, až se zastaví. Zvláštní. To mu asi Melindhra musela dělat starosti. Ano. Rozhodně odjede brzy a tak tiše, jako myška běžící po špičkách po peří.
S pohvizdováním se vydal ke svému stanu. Co to bylo za melodii? Aha, ano. „Tanec se Stínovým Jakem.“ Neměl chuť si zatančit se smrtí, ale nápěv byl veselý, a tak si hvízdal dál, zatímco se snažil vymyslet nejlepší cestu pryč z Cairhienu.
Rand stál a hleděl za Matem ještě hodně dlouho poté, co stanové chlopně spadly na místo a zakryly ho. „Slyšel jsem jenom konec,“ řekl nakonec. „To bylo všechno takové?“
„V podstatě ano,“ odpověděl Lan. „Jen pár minut studoval mapy a nastínil bitevní plán, který se velmi podobá tomu, s čím přišli Rhuark a ostatní. Viděl různé potíže a nebezpečí i jak jim čelit. Ví o ženistech a obléhacích strojích i to, jak použít lehké jezdectvo k uštvání a porážce nepřítele.“
Rand se na něj podíval. Na strážci nebylo vidět žádné překvapení, ani okem nemrkl. Jistě, on byl ten, kdo tvrdil, že Mat má překvapivé znalosti o vojenských záležitostech. Lan taky nehodlal položit otázku, která byla nasnadě, což bylo jen dobře. A Rand zase neměl právo vyslovit tu nedostatečnou odpověď, kterou znal.
Sám by se mohl na pár věcí zeptat. Zatím, co záleželo na tom, co mají ženisté společného s bitvami? Nebo to možná bylo jenom obléhání. Ať už byla odpověď jakákoliv, tady nebyl žádný důl až po Dračí dýku, a stejně nebylo jisté, jestli tam ještě zůstal někdo, kdo by dokázal vykopat štolu či podkop. No, tahle bitva bude rozhodně vybojována bez ženistů. Důležité bylo vědět, že Mat získal na druhé straně ter’angrialu ve tvaru dveřního rámu víc než jen nutkání sypat ze sebe bezmyšlenkovitě starý jazyk, když se zrovna nesoustředil. A tuhle informaci Rand určitě využije.
Nemusíš být o nic tvrdší, pomyslel si trpce. Viděl Mata, jak kráčí k jeho stanu, a ani na okamžik nezaváhal a vyslal Lana, aby zjistil, co by mohlo vyplout na povrch při jalovém rozhovoru jen s ním. To bylo schválně. Zbytek mohl být či nemusel, ale stane se to. Rand doufal, že si Mat užije tu dobu, kdy bude volný. Doufal, že se Perrin ve Dvouříčí taky baví, že předvádí Faile matce a sestrám a možná se s ní i ožení. Doufal v to, protože věděl, že on je přitáhne zpátky, ta’veren přitahoval ta’veren, a on z nich byl nejsilnější. Moirain tvrdila, že to nemůže být žádná náhoda, když tři takoví vyrostli ve stejné vesnici a všichni byli zhruba ve stejném věku. Kolo vetkalo shodu okolností i souhru náhod do vzoru, ale tři takové, jako byli oni, určitě nesvedlo jen tak bez důvodu. Nakonec své přátele přitáhne zpátky k sobě, a až přijdou, využije je, jak jen to bude možné. Jak jen bude muset. Protože musel. Protože ať už Dračí proroctví říkala cokoliv, Rand si byl jist, že jediná šance na vítězství v Tarmon Gai’donu spočívá v tom, že oni tři budou pohromadě, tři ta’veren, kteří k sobě byli připoutáni již od dětství, k sobě budou připoutáni zase. Ne, on nemusel být tvrdý. Už teď jsi dost odporný, aby z toho každý Seanchan zvrátil večeři!
„Zahrej ‚Pochod smrti',“ zavelel drsnějším hlasem, než zamýšlel, a Natael na něj chvíli užasle hleděl. Ten muž dával pozor na všechno. Bude mít otázky, ale nenajde žádné odpovědi. Když už Rand nemohl ani Lanovi prozradit Matova tajemství, nehodlal je vykládat před jedním ze Zaprodanců, ať už vypadal jakkoliv krotce. Tentokrát však promluvil schválně hrubě a namířil na muže useknutý oštěp. „Hrej tohle, pokud neznáš smutnější. Zahrej něco, aby přitom tvoje duše plakala. Jestli něco takového znáš.“
Natael se na něho mile usmál a vsedě se uklonil, ale kolem očí zbělel. Byl to opravdu „Pochod smrti", s čím začal, ale harfa zněla jaksi ostřeji než předtím, pronikavě jako žalozpěv, z něhož by se každá duše určitě rozplakala. Hleděl upřeně na Randa, jako by doufal, že uvidí nějaký účinek.