Rand se odvrátil, natáhl se na koberce u map a loktem se opřel o rudozlatou podušku. „Lane, požádal bys ostatní, aby šli dál?“
Strážce se formálně uklonil, než vyšel ven. To bylo poprvé, co něco takového udělal, ale Rand si to uvědomil jen jaksi mimochodem.
Bitva začne zítra. Byla to zdvořilá pohádka, že nechal Rhuarka a ostatní pomáhat s plánováním. Byl dost mazaný, aby věděl, co neví, a i přes všechny hovory s Lanem a Rhuarkem věděl, že ještě není připravený. Naplánoval jsem stovku bitev stejného i většího rozsahu a dával rozkazy, které vedly k desetkrát většímu počtu bitev. Tohle nebyla jeho myšlenka. Luis Therin znal válčení – znával válčení – ale Rand al’Thor ne, a on byl Rand al’Thor. Poslouchal, kladl otázky – a přikyvoval, jako by chápal, když říkali, že by se něco mělo udělat tak a tak. Občas pochopil a přál si, aby tomu tak nebylo, protože věděl, odkud to pochází. Jeho jediným skutečným příspěvkem bylo, když řekl, že Couladina je nutné porazit bez toho, aby bylo zničeno město. V každém případě tato schůzka přinejlepším jen přidá pár tahů k tomu, co již bylo rozhodnuto. Mat by byl užitečný, s těmi svými nově nalezenými znalostmi.
Ne. Nebude myslet na své přátele, na to, co jim udělá, než tohle všechno skončí. I když na chvíli zapomněl na bitvu, byla tu spousta věcí, kterými se musel zabývat, věcí, s nimiž mohl něco udělat. Nepřítomnost cairhienských praporců nad Cairhienem značila dost velký problém, a neutuchající šarvátky s Andořany další. Co měl Sammael za lubem, to si vyžadovalo zamyšlení, a...
Do stanu bez nějakého zvláštního pořádku vstoupili náčelníci. Tentokrát šel Dhearik první, Rhuark a Erim společně vzadu s Lanem. Bruan a Jheran se postavili vedle Randa. S pořadím mezi sebou si hlavu nedělali a aan’alleina zřejmě brali, jako by k nim málem patřil.
Weiramon vstoupil poslední – se svými panáčky za patami – se stisknutými rty a mrakem ve tváři. Jemu tedy na pořadí rozhodně záleželo. Mumlaje si cosi pod naolejovanými vousy obešel ohniště a zaujal místo za Randem. Aspoň dokud bezvýrazné pohledy náčelníků nakonec neprolomily jeho skořápku. Mezi Aiely by se takto mohl postavit blízký příbuzný či bratr ze společenstva, pokud hrozilo nebezpečí útoku nožem zezadu. Nicméně se Tairen stále mračil na Jherana a Dhearika, jako by čekal, že mu jeden či druhý uvolní místo.
Nakonec mu, po nějaké chvíli, Bael kývl, aby se posadil vedle něj, naproti Randovi. Weiramon se vrátil a sedl si se zkříženýma nohama, ztuhle, zíral přímo před sebe a tvářil se jako někdo, kdo spolkl nezralou švestku a celou. Mladší Tairenové se skoro stejně ztuhle postavili za něj, jeden měl aspoň tolik slušnosti, aby se tvářil rozpačitě.
Rand si ho všiml, ale neřekl ani slovo, jen si palcem nacpal fajfku tabákem a zachytil saidín na dost dlouho, aby si zapálil. Bude muset s Weiramonem něco udělat. Ten muž jitřil staré rány a vyvolával nové problémy. Rhuark ani brvou nehnul, ale výrazy ostatních náčelníků přecházely od mrzutého znechucení u Lana k Erimovým jasným chladným očím, jejichž výraz nenechával Randa na pochybách, že je připraven zatančit si s oštěpy tady a teď. Třeba by se Rand mohl zbavit Weiramona a zároveň začít vyřizovat další ze záležitostí, jež mu dělaly starosti.
Lan a ostatní náčelníci si podle Randova příkladu začali nacpávat fajfky.
„Podle mě jsou nutné jenom malé změny,“ pronesl Bael, zabafal, aby se tabák rozhořel, a jako obvykle si vysloužil zamračený pohled od Lana.
„Mají ty malé změny co dělat s Goshieny, nebo snad s jiným kmenem?“
Rand vypudil Weiramona z mysli a soustředil se jen na to, jaké změny je třeba provést poté, co si teď znovu prohlédli terén. Tu a tam některý z Aielů mrkl na Nataela, a krátké napětí kolem očí či úst naznačovalo, že v něm žalostná hudba našla nějakou odezvu. Dokonce i Tairenové se mračili smutně. Hudba se však přes Randa pouze přelévala a ničeho se nedotýkala. Slzy byly přepych, který si již nemohl dovolit, dokonce ani v duchu.
43
Tento den, toto místo
Příštího rána byl Rand na nohou a oblečený dávno před rozbřeskem. Popravdě řečeno nespal vůbec, a Aviendha nebyla důvodem, který ho udržel vzhůru, dokonce ani tehdy, když se začala svlékat dřív, než zhasl lampy, načež usměrnila a znovu je zapálila, přičemž mu vyhubovala, že ona potmě nevidí, i když on snad ano. Rand na to však vůbec nic neodpověděl a o několik hodin později si skoro nevšiml, když vstala, snad ještě o dobrou hodinu dřív než on, oblékla se a odešla. Dokonce se ani nepodivil nad tím, kam asi jde.
Myšlenky, které ho držely vzhůru a s očima upřenýma neustále na jedno místo do černočerné tmy, se mu stále ještě honily hlavou. Dnes budou umírat lidé. Hodně lidí, i když všechno přesně vyjde. Nic, co nyní udělá, to v žádném případě nezmění. Dneska se vše odehraje podle vzoru. Ale on si v hlavě stále přemílal rozhodnutí, která učinil od chvíle, kdy poprvé vstoupil do Pustiny. Mohl udělat něco jinak, něco, čím by se vyhnul tomuto dni, tomuto místu? Možná příště. Kus oštěpu se střapci ležel na opasku s mečem a čepeli v pochvě vedle jeho pokrývek. Ono bude příště, a pak ještě a znovu a znovu.
Ještě byla tma, když v hloučku přišli náčelníci, aby prohodili pár posledních slov a ohlásili, že jejich muži jsou na místech a připravení. Ne že by Rand čekal něco jiného. I když měli kamenné rysy, některé pocity se přece jen objevily. Byla to však zvláštní směs, náznak nadšení přes zasmušilost.
Erim se skutečně lehce usmíval. „Dobrý den, kdy přijde konec Shaidů,“ prohlásil nakonec. Zdálo se, že samou dychtivostí chodí po špičkách.
„Dá-li Světlo,“ připojil Bael, jenž se hlavou otíral o střechu stanu, „do západu slunce smočíme oštěpy v Couladinově krvi.“
„Mluvit o něčem, co bude, nosí smůlu,“ zamumlal Lan. U něj bylo nadšení samozřejmě jen zcela nepatrné. „Osud rozhodne.“
Rand přikývl. „Světlo dej, ať nerozhodne o příliš velkém počtu mrtvých na naší straně.“ Přál si, aby si mohl dělat starosti pouze s tím, aby zemřelo jen málo lidí, protože lidem by neměl být život ukrácen, ale měly přijít další dny, mnoho dní. Aby přinesl pořádek na tuto stranu Dračí stěny, bude potřebovat každý oštěp. To byla kost, o kterou se s Couladinem přeli, stejně jako to ostatní.
„Život je sen,“ řekl mu Rhuark a Lan a ostatní kývli na souhlas. Život byl jenom sen a všechny sny musí skončit. Aielové se sice nevrhali vstříc smrti, ale taky před ní neutíkali.
Když odcházeli, Bael se zastavil. „Jsi si jistý tím, co chceš od Děv? Sulin mluvila s moudrými.“
Takže kvůli tomuhle se Melain lepila na Baela. Podle toho, jak se Rhuark zastavil a nastražil uši, slyšel o tom od Amys také.
„Všichni ostatní dělají, co mají, bez toho, aby si stěžovali, Baele.“ Nebylo to spravedlivé, ale tohle taky nebyla žádná hra. „Jestli chtějí Děvy zvláštní zacházení, může přijít Sulin za mnou, ne utíkat za moudrými.“
Kdyby to nebyli Aielové, Rhuark a Bael by při odchodu potřásali hlavami. Rand usoudil, že každému se od manželky dostane důkladné výtky, avšak budou s tím muset žít. Pakliže Far Dareis Mai mají nést jeho čest, tentokrát ji ponesou tam, kam on bude chtít.
K Randovu překvapení se objevil Lan, právě když se sám hotovil k odchodu. Strážci visel z ramen plášť, který, jak se vlnil spolu s jeho pohyby, narušoval vidění.