Ale jak z toho teď vycouvat a zachovat si aspoň zdání důstojnosti poté, co řval na všechny strany? „Rozhodl jsem se, že nejlepší bude, když půjdu na věž,“ prohlásil s hořícími tvářemi.
„Jak Car’a’carn velí,“ odvětila Sulin bez náznaku posměchu, jako by to byl od začátku jeho nápad. Lan kývl a vyklouzl pryč, Děvy mu udělaly kousek místa.
Mezera se však hned za Lanem zavřela, a když se Děvy vydaly na pochod, Randovi nezbývalo, než jít s nimi, i kdyby chtěl udělat něco jiného. Mohl samozřejmě usměrnit, zapálit kolem sebe oheň či je srazit vzduchem, ale takhle se člověk nechová k lidem, kteří jsou na jeho straně, natož k ženám. Kromě toho si nebyl jist, že by je dokázal přinutit, aby ho pustily, pokud by je nezabil, a možná ani pak ne. A stejně, usoudil, že nejužitečnější bude nakonec přece jen na věži.
Egwain a Aviendha cestou mlčely stejně jako Sulin, za což jim byl Rand vděčný. Jistě, jejich mlčení bylo aspoň částečně způsobeno tím, že musely jít do kopce a zase slézt dolů, aniž by si potmě srazily vaz. Aviendha občas zamumlala něco, co tak tak zachytil, něco rozzlobeného kvůli sukním. Avšak ani jedna si z něj neutahovala, že tak viditelně ustoupil. I když to mohlo docela dobře přijít později. Ženy vás vždycky rády popíchly, právě když už jste si začali myslet, že nebezpečí pominulo.
Obloha začala světlat, a když se nad stromy objevila věž z klád, tak sám porušil ticho: „Nečekal jsem, že se přidáš, Aviendho. Mám dojem, žes říkala, že moudré se boje neúčastní.“ Byl si jist, že to řekla. Moudrá mohla projít středem bitevního pole, aniž by se jí někdo dotkl, nebo třeba vstoupit do kterékoliv držby nebo stojny kmene, který vedl proti jejímu krevní mstu, ale také se nijak neúčastnila bojů a už rozhodně ne s pomocí usměrňování. Dokud nepřišel do Pustiny, dokonce ani většina Aielů nevěděla, že některé moudré mohou usměrňovat, i když se povídalo o zvláštních schopnostech a občas i o něčem, o čem si Aielové mysleli, že by se to mohlo usměrňování blížit.
„Já ještě nejsem moudrá,“ opáčila mile Aviendha a upravila si loktuši. „Když tohle může dělat Aes Sedai jako Egwain, můžu já taky. Ráno jsem to zařídila, zatímco jsi spal, ale myslela jsem na to od chvíle, co jsi požádal Egwain.“
Nyní bylo tolik světla, že bylo vidět, jak se Egwain červená. Když si všimla, že se na ni dívá, zakopla na rovné zemi a on ji musel chytit, aby neupadla. Aniž se mu podívala do očí, vytrhla se z jeho sevření. Možná si s popichováním z její strany nebude muset dělat starosti. Vyrazili do kopce řídkým lesem směrem k věži.
„Ony se tě nesnažily zastavit? Totiž Amys, Bair, nebo Melain?“ Věděl, že ne. Pokud by to udělaly, nebyla by tady.
Aviendha zavrtěla hlavou a zamyšleně se zamračila. „Dlouho mluvily se Sorileou a pak mi řekly, ať udělám, co si myslím, že musím. Obvykle mi říkají, abych dělala, co si ony myslí, že musím.“ Mrkla po něm koutkem oka a dodala: „Slyšela jsem, jak Melain říká, že ty přinášíš změnu do všeho.“
„To dělám,“ odtušil Rand a položil nohu na první příčel žebříku. „Světlo mi pomoz, to dělám.“
Výhled z plošiny byl úžasný i pro prosté oko. Kolem se rozkládaly zalesněné pahorky a stromy byly dost husté, aby zakryly Aiely postupující směrem ke Cairhienu – většina už bude na svých místech – ale jitro vrhalo na samotné město zlaté světlo. Rychlý pohled dalekohledem mu ukázal holé kopce na břehu řeky, klidné a zdánlivě bez života. To se však brzy změní. Shaidové tam byli, byť prozatím schovaní. Ale schovaní dlouho nezůstanou, až zamíří... Co? Ne odřivous. Ať už udělá cokoliv, musí to Shaidy co nejvíc vyvést z míry, než Aielové zaútočí.
Egwain a Aviendha se střídavě dívaly druhou dlouhou rourou s přestávkami pro tiché debaty, teď si však jen tiše povídaly. Nakonec kývly, přistoupily k zábradlí a s pohledem upřeným ke Cairhienu položily ruce na hrubě opracované dřevo. Randovi naskočila husí kůže. Jedna z nich usměrňovala, možná obě.
Byl to vítr, čeho si všiml nejdříve, vanul směrem k městu. Ne vánek, první skutečný vítr, který v téhle krajině ucítil. A nad Cairhienem se začaly stahovat mraky, nejtěžší na jihu, a zatímco přihlížel, neustále houstly a černaly a převalovaly se. Jen tam, nad Cairhienem a nad Shaidy. Všude jinde, kam až dohlédl, byla obloha čistě modrá, jen tu a tam ve výšce visel nějaký ten řídký bílý obláček. A přesto zahřmělo, dlouze a hlasitě. Náhle z oblohy k zemi sletěl blesk, zubatá stříbrná čára, která rozčísla kopec pod městem. Než se k věži dostal hrom způsobený prvním bleskem, následovaly ještě dva další. Po obloze tancovaly divoké klikatiny, ale ty jednotlivé šípy jasné běli dopadaly s pravidelností srdečních stahů. Náhle na místě, kam žádný blesk nedopadl, vybuchla zem, hlína vyletěla na deset sáhů vysoko, a to se opakovalo znova a znova na různých místech.
Rand neměl ponětí, která žena co dělá, ale rozhodně vypadaly rozhodnuté vyhnat Shaidy z jejich skrýší. Byl čas odvést svůj kus práce, jinak se mohl jen dívat. Natáhl se a uchopil saidín. Vnější stranu prázdnoty, která obklopovala to, co bylo Randem al’Thorem, sežehl ledový oheň. Chladně, nevšímaje si olejnaté špíny pronikající ze skvrny na pravém zdroji, si pohrál s divokými proudy jediné síly, jež ho hrozila pohltit.
Z této vzdálenosti mělo to, co mohl udělat, jistá omezení. Vlastně byl právě tak daleko, že ještě vůbec mohl něco udělat bez angrialu nebo sa’angrialu. Nejspíš proto ženy usměrňovaly vždy jen po jednom blesku a jednom výbuchu. Jestli to byla jeho hranice, tak ony se musely obzvlášť snažit.
Přes prázdnotu přejela vzpomínka. Ne jeho, Luise Therina. Projednou mu na tom nezáleželo. Okamžitě usměrnil, a vrcholek kopce skoro pět mil daleko obklopila ohnivá koule, vzedmutá vlna světle žlutých plamenů. Když oheň pohasl, Rand i bez dalekohledu viděl, že kopec je teď nižší a vrcholek je zčernalý, jakoby spečený. Oni tři dohromady vlastně vůbec kmeny pro boj s Couladinem nepotřebovali.
Ilieno, má lásko, odpusť mi!
Prázdnota se zachvěla. Rand se okamžik potácel na pokraji zkázy. Vlny jediné síly do něj tloukly v pěně strachu. Špína jako by se mu kolem srdce zhmotnila, jako by se změnila v páchnoucí kámen.
Sevřel zábradlí, až ho zabolely klouby, a přinutil se ke klidu, přinutil prázdnotu, aby vydržela. Pak už odmítal poslouchat myšlenky, které se mu vynořily v hlavě. Místo toho se cele soustředil na usměrňování a metodicky spaloval jeden kopec za druhým.
Mat stál o hodný kus dál mezi řídkými stromy na hřebeni a Okovi držel ruku na nose, aby valach nezaržál. Pozoroval asi tisícovku Aielů, mířících šikmo k němu od kopců na jihu. Slunce právě vykouklo nad obzor a na jednu stranu klusajícího zástupu se táhly dlouhé zvlněné stíny. Teplo noci již začínalo ustupovat dennímu žáru. Jakmile se slunce dostane výš, vzduch bude úplně rozpálený.
Aielové si ho zatím nevšimli, ale on nepochyboval, že jestli tu bude čekat déle, určitě k tomu dojde. Celkem nezáleželo na tom, že to nejspíš museli být Randovi muži – jestli měl Couladin bojovníky na jihu, tak pro ty, kteří budou dost hloupí, aby se zapletli do boje, to bude velmi zajímavý den – celkem na tom nezáleželo, protože on nehodlal riskovat, že ho uvidí. Už tak se dnes ráno dostal dost blízko k šípu, aby si dovolil takovou neopatrnost. Nepřítomně přejel prstem po úhledné díře na rameni kabátce. Dobrá rána na pohyblivý terč jen zpola viděný mezi stromy. Kdyby sám nebyl cílem, byl by ji obdivoval ještě víc.