Bez toho, aby odtrhl oči od blížících se Aielů, opatrně donutil Oka zacouvat hlouběji do řídkého podrostu. Pokud by ho zahlédli a zrychlili krok, chtěl to vědět. Lidé povídali, že Aielové dokážou uštvat člověka na koni, a on hodlal mít slušný náskok, kdyby se o to pokusili.
Teprve když ho před nimi zakryly stromy, zrychlil krok a odvedl Oka na protější svah, než nasedl a zamířil k západu. Člověk nemohl být nikdy dost opatrný, chtěl-li zůstat v tento den a na tomto místě naživu. Mat si pro sebe při jízdě mumlal, klobouk měl stažený hluboko do očí, aby si zastínil tvář, a oštěp s černým ratištěm měl položený přes hrušku sedla. Na západ. Opět.
Den začal tak dobře, dobré dvě hodiny před rozbřeskem, když Melindhra odešla na nějaké setkání Děv. Myslela si, že spí, a ani se na něho nepodívala, když odcházela, a tiše si pro sebe bručela něco o „Randu al’Thorovi“ a „cti“ a „především Far Dareis Mai". Znělo to, jako by se hádala sama se sebou, ale upřímně řečeno, jemu bylo jedno, jestli chce Randa naložit do láku nebo podusit. Nebyla ani minutu ze stanu a on už si cpal své věci do sedlových brašen. Když si sedlal Oka a nenápadně mizel k jihu, nikdo se na něj nepodíval podruhé. Dobrý začátek. Jenomže nepočítal se zástupy Taardadů nebo Tomanelle a všech ostatních zatracených kmenů mířících k jihu. Žádnou útěchou mu nebylo ani to, že zhruba tohle prve vykládal Lanovi. Chtěl jít na jih a tihle Aielové ho nutili jet směrem k Alguenyi. Směrem k místu, kde se bude bojovat.
Asi o míli či dvě dál opatrně pobídl Oka do kopce a zastavil se hluboko v řídkém lese, až na samém hřebeni. Kopec byl vyšší než většina ostatních a byl odsud docela dobrý rozhled. Tentokrát nebyli v dohledu žádní Aielové, ale zástup vinoucí se po dně kotliny mezi kopci byl skoro stejně špatný. Tairenové na koních jeli vepředu za hloučkem barevných korouhví vznešených pánů, a po jistém odstupu v tairenském prachu pokračoval silný ježící se had pikynýřů a pak po dalším odstupu jeli cairhienští jezdci s množstvím korouhví a praporců a conů. Cairhieňané neudržovali vůbec žádný pořádek, hemžili se, jak pánové popojížděli dopředu i dozadu, aby si popovídali, ale aspoň měli po obou stranách hlídky. V každém případě, jakmile projedou, bude mít Mat volnou cestu k jihu. A nezastavím se, dokud nebudu v půlce cesty k zatracené Erinin!
Koutkem oka zachytil jakýsi prudký pohyb o hodný kus před zástupem dole. Nevšiml by si ho, kdyby nebyl tak vysoko. Rozhodně to nemohl být žádný z jezdců. Mat ze sedlové brašny vylovil malý dalekohled – Kin Tovere si rád hodil kostkami – a zadíval se směrem k místu, kde cosi zahlédl. Tiše si hvízdl mezi zuby. Aielové, přinejmenších tolik, jako bylo mužů v údolí, a pokud nepatřili ke Couladinovi, tak měli v plánu překvapení, protože leželi mezi skomírajícími keříky a suchým listím.
Mat zabubnoval prsty o stehno. Zakrátko bude tam dole ležet pěkných pár mrtvol. Ale většina z nich nebude aielských. Nic mi do toho není. Jsem z toho venku, jedu odsud pryč a mířím k jihu. Chvilku počká a na cestu vyrazí, až budou příliš zaneprázdnění, aby si ho všimli.
Tenhle chlapík Weiramon – včera zaslechl šedovousovo jméno – byl hlupák jako poleno. Žádná přední stráž a ani žádní zvědové, jinak by věděl, co ho zatraceně čeká. Vlastně podle toho, jak byly kopce rozložené a jak se údolí kroutilo, Aielové také nemohli vidět blížící se zástup, jen řídký prach zvedající se k obloze. Ti ale určitě vyslali zvědy, aby se mohli správně rozmístit. Nemohli zde čekat jen tak náhodou.
Nepřítomně si hvízdaje „Tanec se Stínovým Jakem", Mat znovu přiložil dalekohled k oku a studoval kopce. Ano. Aielský velitel nechal pár mužů tam, odkud mohli dát znamení ostatním těsně předtím, než se zástup dostane na vražedné území. Ale ani oni ještě nemohli nic vidět. Za pár minut se na dohled objeví první Cairhieňané, ale do té doby...
Přišlo to jako šok, když pobídl Oka do cvalu z kopce. Co to, pod Světlem, dělám? No, nemohl jen tak sedět stranou a nechat je jít všechny na smrt jako husy pod nůž. Bude je varovat. To je vše. Řekne jim, co na ně čeká vepředu, a pak odjede.
Cairhienské zadní hlídky ho samozřejmě zahlédly přijíždět, než se dostal na dno údolí, jezdci zaslechli Okův šílený trysk. Dva tři otočili koně a sklopili kopí. Matovi se zrovna nelíbilo, když na něj mířil loket špičaté oceli, a tři takové ještě méně, ale jeden muž očividně nebyl žádná hrozba, i když se řítil jako šílenec. Nechali ho projet a on se před vedoucími cairhienskými pány stočil a vykřikclass="underline" „Stůjte! Hned! Na rozkaz pána Draka! Jinak vám usměrní hlavy do břicha a ke snídani vás nakrmí vlastníma hnátama!“
Pobodl koně patami a Oko skočil kupředu. Mat se jen ohlédl, aby se přesvědčil, že dělají, co jim řekl – což samozřejmě dělali, i když trochu zmateně. Kopce je stále zakrývaly před Aiely. Jakmile se prach usadí, Aielové nebudou mít jak poznat, že jsou tady – a pak už ležel valachovi na krku a pobízel Oka kloboukem do cvalu kolem pěchoty.
Jestli budu čekat, až Weiramon vydá rozkazy, bude příliš pozdě. To je všechno. Bude je varovat a odjede.
Pěchota pochodovala v oddílech asi po dvou stovkách pikynýřů s jedním důstojníkem na koni před každým z nich a asi padesáti lučištníky či kušištníky vzadu. Většina se na něj zvědavě dívala, když letěl kolem, a Okova kopyta vyhazovala do vzduchu hrsti prachu, ale žádný ani neklopýtl. Někteří koně důstojníků začali jančit, jako by se jejich jezdci chtěli podívat, co ho tak žene, ale ani žádný z nich své místo neopustil. Dobrá disciplína. Budou ji potřebovat.
Obránci Kamene tvořili zadní oddíl Tairenů ve svých kyrysech, nabíraných černozlatě pruhovaných rukávech a různobarevných chocholech na kapalínech, které označovaly důstojníky a poddůstojníky. Zbytek byl ozbrojen stejně, ale na rukávcích měli vojáci barvy různých pánů. Sami šlechtici v hedvábných kabátcích jeli úplně vepředu, se zlatem zdobenými kyrysy a velkými bílými chocholy. Jejich praporce se vlnily za nimi, jak se zvedl vítr vanoucí k městu.
Mat přitáhl otěže před prvními z nich tak rychle, že Oko zatančil, a křikclass="underline" „Stůjte, ve jménu pána Draka!“
Byl to zřejmě ten nejrychlejší způsob, jak je zastavit, ale on měl chvíli dojem, že přes něj chtějí prostě přejet. Skoro na poslední chvíli jeden mladý pán, na něhož se Mat upamatoval, že ho viděl před Randovým stanem, zvedl ruku a všichni ve změti vykřikovaných rozkazů, které se šířily podél zástupu, začali přitahovat otěže. Weiramon tu nebyl. Žádný z pánů nebyl o víc než deset let starší než Mat.
„Co to má znamenat?“ dožadoval se chlapík, jenž dal rozkaz zastavit. Tmavé oči mu nadutě svítily, díval se na Mata svrchu, měl ostrý nos a bradu zvednutou tak, až se zdálo, že je připraven bodnout svou zašpičatělou bradkou. Pot, jenž mu stékal v čůrcích po tváři, tento dojem kazil jen nepatrně. „Pán Drak sám mi dal tento rozkaz. Kdo jsi, že –?“
Odmlčel se, když ho za rukáv chytil další, jehož Mat poznal, a něco mu naléhavě zašeptal. Estean s tváří jako brambor vypadal pod přílbou strhané, stejně jako přehřátě – jak se Matovi doneslo, Aielové ho kvůli informacím o podmínkách ve městě pěkně vyždímali – ale v Tearu hrával s Matem karty. Věděl přesně, kdo Mat je. Pouze Estean jediný měl zlacený kyrys místy otlučený. Žádný z ostatních neudělal víc, než že se projížděl krajinou a snažil se vypadat pěkně. Zatím.