Ostrý nos dal bradu níž, jak poslouchal, a když Estean odstoupil, promluvil mírnějším tónem. „Nechtěl jsem tě urazit... ehm... urozený pane Mate. Jsem Melanril z rodu Asegorů. Jak můžu posloužit pánu Drakovi?“ Mírnost ke konci sklouzla ve skutečné zaváhání a Estean se nervózně připojil.
„Proč máme zastavit? Vím, že nám pán Drak řekl, abychom se drželi zpátky, Mate, ale ať shoří moje duše, sedět na zadku a nechat Aiely všechno vybojovat, v tom není žádná čest. Proč by mělo být na nás jen pronásledování, až se dají na útěk? Kromě toho, můj otec je ve městě a...“ Pod Matovým upřeným pohledem se odmlčel.
Mat potřásl hlavou a ovíval se kloboukem. Ti hlupáci ani nebyli tam, kde měli být. A taky tu nebyla naděje, že se vrátí. I kdyby Melanril obrátil – a při pohledu na něj si Mat nebyl jist tím, že by to udělal, dokonce ani na údajný rozkaz pána Draka – stejně neměl naději. Seděl v sedle jasně na dohled aielských hlídek. Kdyby se zástup začal otáčet, Aielové by poznali, že byli odhaleni, a nejspíš by zaútočili, když by ještě Tairenové a cairhienští pikynýři byli zamotaní v sobě. Byla by to jatka stejně jistě, jako kdyby pokračovali kupředu v nevědomosti.
„Kde je Weiramon?“
„Pán Drak ho poslal zpátky do Tearu,“ odpověděl Melanril pomalu. „Aby vyřídil illianské piráty a loupežníky na Maredských pláních. Váhal odejít, samozřejmě, i kvůli tak velké zodpovědnosti, ale... Odpusť, urozený pane Mate, ale jestli tě poslal pán Drak, tak jak to, že jsi nevěděl –“
Mat ho uťal. „Nejsem žádnej urozenej pán. A jestli chceš zpovídat, co Randovi lidi vědí, tak se zeptej jeho.“ To chlapíka usadilo. On se nehodlal zatraceného pána Draka na nic ptát. Weiramon byl trouba, ale aspoň byl dost starý, aby prošel nějakou tou bitvou. Až na Esteana, který vypadal jako pytel tuřínů přivázaný k sedlu, všechno, co tahle banda kdy viděla, byla rvačka v hospodě. A možná pár soubojů. Že jim to bude hodně ku prospěchu. „Teď mě všichni poslouchejte. Až projedete tím sedlem támhle mezi těma dvěma kopcema před váma, vrhnou se na vás shora Aielové jako lavina.“
Stejně dobře jim mohl říci, že bude ples, na němž budou všechny ženy vzdychat touhou setkat se s nějakým tairenským panáčkem. Všichni se začali dychtivě křenit a všichni začali pobízet koně kolem dokola, poplácávat se po ramenou a vychloubat se, kolik jich kdo zabije. Estean se však od nich lišil, jenom si povzdechl a uvolnil si meč v pochvě.
„Nezírejte tam!“ štěkl Mat. Ti hlupáci. Ve chvilce začnou volat do útoku! „Koukejte se na mě. Na mě!“
A právě ti, s nimiž se spřátelil, uklidnili ostatní. Melanril a druzí v jejich skvělé zbroji bez jediného škrábnutí se netrpělivě mračili a nechápali, proč jim nechce dovolit, aby se dali do práce se zabíjením aielských divochů. – Kdyby nebyl Randovým přítelem, nejspíš by přes něj i přes Oka prostě přejeli.
Nemohl jim dovolit, aby zaútočili. Udělali by to postupně, nechali by pikynýře a cairhienskou jízdu vzadu, i když Cairhieňané by se k nim mohli připojit, jakmile by si uvědomili, co se děje. A všichni by pak zemřeli. Chytré by bylo nechat je to udělat a zamířit opačným směrem. Jediná potíž byla v tom, že jakmile tady ti pitomci dají Aielům vědět, že byli objeveni, tihle Aielové by se mohli rozhodnout provést něco nepředvídaného, jako třeba zahnout kolem, aby ty roztažené hlupáky zasáhli z boku. Kdyby k tomu došlo, neměl Mat jistotu, že z toho vyvázne.
„Co pán Drak chce, abyste udělali,“ řekl jim, „je, abyste jeli pomalu dopředu, jako by na sto mil kolem nebyl jedinej Aiel. Jakmile projedou sedlem pikynýři, vytvoří dutej čtverec a vy se okamžitě stáhnete dovnitř.“
„Dovnitř!“ vzpíral se Melanril. Ostatní mladí pánové také rozzlobeně bručeli, až na Esteana, jenž se tvářil vděčně. „Není čestné, schovávat se za páchnoucí –“
„Zatraceně to uděláte!“ zařval Mat a pobídl Oka blíž k Melanrilovu koni, „protože jestli tě jinak nezabijou ti zatracený Aielové, udělá to Rand, a to, co zbyde, já sám rozsekám do vuřtů!“ Tohle už trvalo moc dlouho. Aielové se budou divit, o čem se to tu baví. „S trochou štěstí zaujmete postavení dřív, než vás Aielové zasáhnou. Pokud máte jezdecký luky, použijte je. Jinak se držte u sebe. Ten svůj zatracenej útok taky budete mít, a poznáte kdy, ale jestli vyrazíte moc brzo...!“ Skoro cítil, jak čas utíká.
Zapřel konec oštěpu do třmene jako kopí a pobídl Oka kolem zástupu. Když se ohlédl přes rameno, Melanril a ostatní spolu rozmlouvali a dívali se za ním. Aspoň že se nehnali do údolí.
Velitelem pikynýřů byl bledý, útlý Cairhieňan, o půl hlavy menší než Mat, sedící na bílém valachovi, který už měl být dávno na pastvinách. Daerid však měl tvrdý pohled, několikrát zlomený nos a tvář mu křižovaly tři bílé jizvy, z nichž jedna nebyla příliš stará. Když mluvil s Matem, sundal z hlavy kapalín. Vlasy nad čelem měl oholené. Nebyl to žádný šlechtic. Možná byl ve vojsku, než začala občanská válka. Ano, jeho muži vědí, jak vytvořit živý plot. Proti Aielům ještě nikdy nebojoval, ale znal boj s lupiči a andorskou jízdou. Naznačil rovněž, že bojoval i proti jiným Cairhieňanům, za jeden z rodů usilujících o trůn. Daerid nemluvil, jako by dychtil po boji, ale ani neváhal. Mluvil jako člověk, kterého čeká práce.
Když Mat otočil Oka na druhou stranu, zástup se znovu vydal na cestu. Vojáci pochodovali odměřeným krokem a rychlý pohled přes rameno ukázal, že tairenští koně nejdou o nic rychleji.
Mat nechal Oka jít rychlejším krokem, ale ne moc rychlým. Měl pocit, že v zádech cítí aielské oči, že cítí, jak Aielové přemýšlejí o tom, co asi vykládal a kam jede teď a proč. Jenom posel, který předal svou zprávu a teď odjíždí. Nic, s čím by si bylo nutné dělat starosti. Rozhodně doufal, že právě tohle si Aielové myslí, ale napětí nepovolilo, dokud si nebyl jist, že už ho nemohou vidět.
Cairhieňané stále ještě čekali, kde je nechal. A také měli pořád po stranách hlídky. Korouhve a cony tvořily houštinu, v níž se shromáždili urození pánové, jeden z deseti či víc z celkového počtu Cairhieňanů. Většinou měli prosté přední pláty, a pokud někdo měl zlacení nebo stříbrné ozdoby, byly otlučené, jako by se na plechu pustil do práce opilý kovář. Vedle některých jejich ořů vypadal Daeridův kůň jako Lanův válečný hřebec. Dokážou vůbec udělat, co bylo třeba? Ale tváře, které se k němu obracely, byly tvrdé a pohledy ještě tvrdší.
Teď byl Mat venku, schovaný před Aiely. Mohl jet dál. Tedy určitě poté, co téhle bandě řekne, co se od nich čeká. Poslal ostatní dál do aielské pasti, nemohl je prostě jen tak opustit.
Talmanes z rodu Delovindů, na jehož conu byly tři zlaté hvězdy na modrém poli a na praporci černá liška, byl ještě menší než Daerid a nejvíc o tři roky starší než Mat, ale vedl tyhle Cairhieňany, i když mezi nimi byli muži starší a někteří dokonce se šedivými vlasy. V očích měl stejně bezvýrazný pohled jako Daerid a připomínal stočený bič. Zbroj i meč měl úplně bez ozdob. Jakmile sdělil Matovi své jméno, mlčky poslouchal, když Mat rozvíjel svůj plán a nakláněl se ze sedla, aby mohl mečovou čepelí svého oštěpu črtat do hlíny.
Ostatní cairhienští pánové se shromáždili kolem na koních a dívali se, ale nikdo tak pozorně jako Talmanes. Ten studoval mapu, kterou Mat načmáral, i Mata samotného od bot ke klobouku, dokonce i jeho oštěp. Když Mat skončil, Talmanes pořád nepromluvil, dokud Mat nevyštěkclass="underline" „No? Mně je celkem jedno, jestli to vezmete nebo necháte plavat, ale vaši přátelé budou za chvíli po krk v Aielech.“