„Tairenové nejsou žádní moji přátelé. A Daerid je... užitečný. Rozhodně však ne přítel.“ Přihlížející pánové se suše pochechtávali při té představě. „Ale já povedu polovinu, když ty povedeš druhou."
Talmanes si stáhl rukavici na hřbetě posílenou plechem a napřáhl ruku, ale Mat na ni chvíli jen zíral. Vést? On? Já jsem hráč, ne voják. Milenec. Hlavou mu zavířily vzpomínky na dávno vybojované bitvy, ale on je okamžitě potlačil. Musel jedině jet dál. Ale potom by Talmanes mohl nechat Esteana a Daerida a ostatní usmažit. Na pánvi, na kterou je Mat položil. Přesto ho překvapilo, když druhému muži stiskl ruku a řekclass="underline" „Hlavně buďte tam, kde máte být.“
Talmanes začal místo odpovědi rychle vyvolávat různá jména. Pánové i mladí rytíři zamířili k Matovi, každý následován korouhevníkem a asi tuctem družiníků, dokud za ním nestály asi čtyři stovky Cairhieňanů. Talmanes pak už taky neměl moc co říci. Zbytek odvedl klusem k západu, jenom se za nimi zvedal obláček prachu.
„Držte se pohromadě,“ řekl Mat své půlce. „Zaútočíte, až řeknu, utečete, až řeknu, a nedělejte větší hluk, než je nutný.“ Když vyrazili za ním, ozvalo se samozřejmě vrzání sedel a dusot kopyt, ale aspoň se nebavili a na nic se neptali.
Ještě poslední pohled na druhý zástup ježící se barevnými praporci a cony, a pak je zakryl zákrut mělkého údolí. Jak se do toho dostal? Všechno to začalo tak jednoduše. Prostě je chtěl jenom varovat a odjet. Každý krok, jejž podnikl poté, vypadal tak nepatrný, tak nutný. A teď se brodí po pás v bahně a nemá jinou možnost, než se plahočit dál. Doufal, že se Talmanes hodlá vytáhnout. Ten muž se ho ani nezeptal, kdo je.
Když Mat zahnul k severu, kotlina se zkroutila a rozvětvila, ale on měl dobrý smysl pro směr. Například věděl přesně, kudy vede cesta k jihu a do bezpečí, a rozhodně to nebyla ta, po níž mířil. Nad městem se tvořila temná mračna, první tak hustá, která viděl na velmi dlouhou dobu. Sucho přeruší déšť – což bylo dobré pro sedláky, pokud nějací zbyli – a usadí prach – což bylo dobré pro jezdce, kteří se tak neprozradí příliš brzy. Možná jestli zaprší, Aielové se vzdají a odejdou domů. Začínal se také zvedat vítr a kupodivu přinášel i chládek.
Nad hřebeny se ozval hluk boje, muži hlasitě křičeli a ječeli. Začalo to.
Mat obrátil Oka, zvedl oštěp nad hlavu a mávl jím napravo a nalevo. Skoro ho překvapilo, když se Cairhieňané po obou jeho stranách přeskupili do dlouhé řady čelem ke kopci. To gesto bylo naprosto instinktivní, z jiné doby a jiného místa, ale tihle muži zase již viděli boj. Mat pobídl Oka pomalým krokem mezi řídce rostoucí stromy a muži s ním udržovali krok za tichého cinkání postrojů.
Když dorazil nahoru, první, co ho napadlo, byla úleva, že vidí Talmanese a jeho muže vyjíždět na hřeben naproti. To druhé byla kletba.
Daerid vytvořil živý plot – ostnitou houštinu ze čtyř řad pikynýřů, mezi nimiž byli roztroušeni lučištníci – takže obklopoval velký prázdný čtverec. Dlouhé píky Shaidům znesnadňovaly přiblížení, jakkoliv se hnali do útoku, a lučištníci a kušištníci si s Aiely dychtivě a rychle vyměňovali střely. Muži padali na obou stranách, ale když padl některý z pikynýřů, ostatní prostě uzavřeli mezeru a jenom čtverec stáhli. Jistě, Shaidové také zřejmě nehodlali zpomalit útok.
Obránci Kamene a asi polovina tairenských pánů se svými družiníky uprostřed sesedali. Polovina. Právě kvůli tomu Mat zaklel. Ostatní v hloučcích tak po pěti až deseti, či sami, popojížděli mezi Aiely, sekali a bodali meči a kopími. Tucty koní bez jezdců prozrazovali, jak dobře si při tom vedli. Melanril byl v řeži jenom se svým praporečníkem a oháněl se čepelí. Dva Aielové přiskočili a obratně přesekli jeho koni podkolenní šlachy. Kůň pod urozeným panáčkem spadl a pohodil hlavou – Mat si byl jist, že zvíře řičí bolestí, ale ryk boje to přehlušil – a pak Melanril zmizel za postavami oděnými v cadin’sorech, bodajícími oštěpy. Korouhevník vydržel jen o chvíli déle.
Dobře mu tak, pomyslel si Mat ponuře. Postavil se ve třmenech a vysoko zvedl oštěp s čepelí meče, pak jím máchl kupředu a zařvaclass="underline" „Los! Los caba’drin!“
Kdyby mohl, hned by ta slova vzal zpátky, a ne proto, že byla ve starém jazyce. Dole v údolí to vřelo jako v kotli. Ale ať už některý z Cairhieňanů rozuměl povelu „jezdci kupředu“ ve starém jazyce či ne, rozhodně pochopili jeho gesto, zvlášť když se posadil zpět do sedla a pobodl koně patami. Ne že by to skutečně chtěl, ale teď už skutečně neměl žádnou jinou možnost.
S vlajícími praporci a cony Cairhieňané zaútočili z kopce a vyráželi vlastní bojový pokřik. Nepochybně se snažili napodobit jej, i když Mat řvaclass="underline" „Krev a zatracenej popel!“ Na druhé straně se do údolí řítil stejně rychle Talmanes.
Shaidové, sebejistí, že mají všechny mokřiňany v pasti, ostatní zahlédli, teprve když na ně udeřili zezadu a ze dvou stran. Tehdy se začalo blýskat. A pak už to bylo všechno skutečně drsné.
44
Menší lítost
Randovi se košile lepila k tělu, jak se potil námahou, ale kabátec měl stále zapnutý na ochranu proti větru, jenž v poryvech vál směrem ke Cairhienu. Slunce mělo ještě hodinu, než dosáhne svého denního zenitu, ale on už měl pocit, jako by celé dopoledne běhal a na konci ho ztloukli palicí. Jak byl zahalen v prázdnotě, jen vzdáleně si uvědomoval únavu, matně vnímal bolavé paže a ramena i bolest v zádech a píchání v měkké jizvě na boku. Podstatné bylo, že si je vůbec uvědomoval. S jedinou sílou v sobě rozeznával i jednotlivé lístky na stromech na sto kroků daleko, ale cokoliv se mu dělo tělesně, jako by se dělo někomu jinému.
Už dávno začal nabírat saidín skrze angrial, jejž měl v kapse, kamennou řezbu malého tlouštíka. I přesto teď byla práce s jedinou silou namáhavá, jak prameny splétal na vzdálenost mnoha mil, ale jen páchnoucí vlákna proplétající se do toho, co natahoval, mu bránila nabrat víc, natáhnout do sebe vše. Síla byla tak sladká, špína nešpína. Po hodinách usměrňování bez odpočinku byl unavený. A zároveň musel se samotným saidínem bojovat stále tvrději, dávat víc síly do toho, aby mu zabránil spálit ho na místě na popel, spálit mu duši na popel. A bylo ještě těžší zadržet ničivou sílu saidínu, odolat touze natáhnout víc, zvládnout to, co natáhl. Byla to ošklivá spirála vedoucí dolů, a ještě potrvá celé hodiny, než bude bitva rozhodnuta.
Vytřel si pot z očí a sevřel drsné zábradlí kolem plošiny. Byl skoro na pokraji sil, a přesto byl silnější než Egwain či Aviendha. Aielanka stála a hleděla směrem ke Cairhienu a bouřkovým mračnům a občas se sklonila a podívala se dalekohledem. Egwain seděla se zkříženýma nohama, oči měla zavřené a opírala se o sloupek ještě pokrytý šedou kůrou. Obě vypadaly stejně strhané, jako se Rand cítil.
Než mohl něco udělat – ne že by věděl co, léčit neuměl ani trošku – Egwain otevřela oči, vstala a vyměnila si s Aviendhou pár slov, která jim vítr bral od úst, takže je neslyšel ani svým saidínem posíleným sluchem. Pak se Aviendha posadila na Egwainino místo a opřela si hlavu o sloupek. Z černých mračen kolem města neustále sjížděly blesky, ale teď to byly častěji rozvětvené klikatiny než jednotlivé šípy.