Takže se střídaly, aby si druhá mohla odpočinout. Bylo by hezké mít někoho, kdo by tohle udělal pro něj, ale nelitoval toho, že Asmodeanovi nařídil, aby zůstal ve stanu. Nebyl by mu při usměrňování důvěřoval. Zvláště teď ne. Kdo mohl říci, co by udělal, kdyby viděl Randa takhle oslabeného?
Rand se lehce zapotácel a přitáhl si dalekohled, aby si prohlédl kopce kolem města. Teď tam byl rozhodně vidět život. A smrt. Kamkoliv se podíval, tam se bojovalo, Aiel proti Aielovi, tisíc tady, pět tisíc tam, hrnuli se přes odlesněné pahorky a byli příliš propletení, aby mohl něco udělat. Nemohl však najít zástup koní a pík.
Třikrát je zahlédl, jednou bojovali proti asi dvojnásobné přesile Aielů. Byl si jist, že tam pořád ještě jsou. Byla jen malá naděje, že se Melanril v téhle pozdní důležité chvíli rozhodl poslechnout jeho rozkazy. Vybrat si toho muže jen proto, že měl dost slušnosti, aby ho Weiramonovo chování uvedlo do rozpaků, byla chyba, ale on neměl moc času na vybírání a musel se zbavit Weiramona. Teď už se s tím nedalo nic dělat. Možná by mohl do velení dát jednoho z Cairhieňanů. Pokud by jeho přímý rozkaz přiměl Taireny poslouchat nějakého Cairhieňana.
Jeho pohled přitáhla hemžící se masa těsně pod vysokými šedými hradbami města. Vysoká, železem obitá brána byla otevřená a Aielové bojovali s jezdci a oštěpníky skoro na otevřeném prostranství, zatímco se jiní lidé snažili zavřít bránu, snažili se, ale kvůli tlaku těl se jim to nepodařilo. Koně s prázdnými sedly a nehybní ozbrojení muži ležící na zemi půl míle od brány označovali místo, kde byl výpad zatlačen zpátky. Z hradeb dolů pršely šípy a kusy rumu velké jako lidská hlava – občas dokonce dolů sletělo i kopí s dost velkou silou, aby probodlo dva tři muže, ačkoliv Rand pořád neviděl, odkud přesně – avšak Aielové přelézali své mrtvé a stále se blížili k tomu, že si nakonec vynutí cestu dovnitř. Rychlá prohlídka mu ukázala dva další zástupy Aielů klusající k bráně, celkem asi tři tisíce bojovníků. Nepochyboval o tom, že jsou taky Couladinovi.
Uvědomil si, že skřípe zuby. – Jestli se Shaidové dostanou do Cairhienu, nikdy je na sever nezažene. Bude je muset vykutávat z jedné ulice za druhou. Vedle ztrát na životech bude prozatímní počet mrtvých nepatrný, a město samo skončí v troskách jako Eianrod, pokud ne rovnou jako Taien. Cairhieňané a Shaidové byli promísení jako mravenci v míse, ale on musel neprodleně něco podniknout.
Zhluboka se nadechl a usměrnil. Dvě ženy mu připravily podmínky, když přitáhly bouřková mračna. Nepotřeboval vidět jejich tkanivo, aby ho mohl využít. Do Aielů udeřil silný modrostříbrný blesk, jednou, podruhé, a znovu, tak rychle jako při tleskání.
Rand trhl hlavou nahoru a zamrkal, aby zahnal vypálené čáry, které jako by měl stále před očima. Když se opět podíval dalekohledem, leželi Shaidové všude kolem míst, kam střely dopadly, jako pokosený ječmen. Muži i koně se také zmítali na zemi blíž k bráně, a někteří se nehýbali vůbec, ale nezranění vlekli zraněné a brána se začala zavírat.
Kolik jich to nezvládne dovnitř? Kolik vlastních mužů jsem zabil? Mrazivou pravdou bylo, že na tom nezáleželo. Muselo se to udělat a bylo to vykonáno.
A ještě že tak. Vzdáleně cítil, jak se mu podlamují kolena. Bude muset zpomalit, jestli má vydržet i po zbytek dne. Už žádné ohánění se na všechny strany. Musí si najít místo, kde bude zvlášť potřeba, kde může –
Bouřková mračna visela pouze nad městem a malém kopci na jihu, ale to nijak nebránilo tomu, aby s ohromujícím prásknutím nesjel blesk z čistého nebe nad věží do shromážděných Děv dole.
Rand, jemuž se zježily všechny vlasy i chloupky na těle, jak byl vzduch náhle řezavý, jen zíral. Cítil ten blesk jinak, cítil tkanivo saidínu, který ho vytvořil. Takže Asmodeana to zlákalo dokonce i ve stanu.
Ale na přemýšlení nebyl čas. Jako rychlé bubnování na obrovský buben následovala rána za ranou, blesky postupovaly řadami Děv, až nakonec jeden zasáhl základnu věže, takže se kolem rozletěly třísky o velikosti lidských údů.
Jak se věž začala pomaličku naklánět, Rand se vrhl k Egwain a Aviendze. Nějak se mu podařilo zachytit obě jednou rukou a druhou popadl sloupek, jenž byl nyní na horní straně nakloněné plošiny. Ony na něj hleděly s vytřeštěnýma očima a otevřenými ústy, ale on neměl na mluvení o nic víc času než na přemýšlení. Rozbitá věž z klád se převrátila a přepadla do větví stromů okolo. Rand na chvíli uvěřil, že by mohly ztlumit pád.
S křupnutím se ulomil sloupek, jehož se držel. Země se přiblížila a vyrazila mu dech o zlomek vteřiny dřív, než na něj dopadly obě ženy. Pak vše zahalila temnota.
Pomalu se probíral k vědomí. Sluch se mu vrátil první.
„...vykopal jsi nás jako balvan a v noci jsi nás spustil ze stráně.“ Byl to Aviendžin hlas, tichý, jako by mluvila spíš pro sebe. Něco se mu pohybovalo po obličeji. „Vzal jsi nám to, co jsme, co jsme byli. Musíš nám dát něco na oplátku, něco, čím bychom mohli být. Potřebujeme tě.“ Ta pohybující se věc zpomalila a byla jemnější. „Já tě potřebuju. Ne pro sebe, chápej. Pro Elain. Co je mezi námi dvěma, to je jen mezi námi dvěma, ale já jí tě předám. To udělám. Jestli zemřeš, donesu jí tvoji mrtvolu! Jestli zemřeš –!“
Otevřel prudce oči a chvíli na sebe hleděli zblízka, skoro nos proti nosu. Vlasy měla rozcuchané, šátek byl pryč a tvář jí hyzdila purpurová modřina. S trhnutím se narovnala, složila vlhkou látku potřísněnou krví a začala mu oťukávat čelo s mnohem větší silou než předtím.
„Já rozhodně nehodlám zemřít,“ sdělil jí, i když, popravdě řečeno, si tím vůbec nebyl jistý. Prázdnota a saidín byly samozřejmě pryč. Z pouhého pomyšlení na jejich ztrátu se zachvěl. Bylo čiré štěstí, že mu v té poslední chvíli saidín nesežehl mysl na prach. Z pouhého pomyšlení na to, že by znovu uchopil pravý zdroj, zasténal. Bez prázdnoty jako tlumiče cítil každou bolístku, každou modřinu a šrám, s plnou silou. Byl tak unavený, že by byl okamžitě usnul, kdyby nebyl tolik potlučený. Bylo však jen dobře, že ho bolelo celé tělo, protože nyní usnout rozhodně nemohl. Ještě dlouho ne.
Vklouzl rukou pod kabátec a sáhl si na bok, načež si kradmo otřel krev z prstů do košile, než ruku zase vytáhl. Nebylo divu, že takový pád otevřel zpola zahojenou, nikdy zcela zahojenou ránu. Zřejmě sice nekrvácel nijak silně, ale kdyby si toho všimly Děvy, nebo Egwain či dokonce Aviendha, možná by musel bojovat, aby zabránil tomu, aby ho odvlekly k Moirain na léčení. Ještě toho musel tolik udělat – léčení navrch ke všemu ostatnímu by na něj zapůsobilo jako rána kyjem do hlavy – a kromě toho tu museli být mnohem vážněji ranění, než byl on, kteří potřebovali její péči.
Zašklebil se, potlačil další zasténání a jen s malou pomocí od Aviendhy se zvedl na nohy. A okamžitě zapomněl na svá zranění.
Na zemi opodál seděla Sulin a Egwain jí obvazovala dokrvava rozraženou kůži, přičemž si cosi zuřivě mumlala, protože neuměla léčit, ale bělovlasá Děva nebyla jedinou obětí a zdaleka nebyla nejhůř zraněná. Ženy v cadin’sorech všude zakrývaly mrtvé pokrývkami a staraly se o ty, které byly jen popálené, pokud se popáleninám od blesku dalo říkat „jen". Až na Egwainino brumlání panovalo na vrcholku kopce téměř naprosté ticho, dokonce i zraněné ženy mlčely, jen chraptivě dýchaly.
Věž z klád, nyní téměř k nepoznání, při svém pádu Děvy také neušetřila, lámala údy a způsobovala tržné rány. Rand se díval, jak pokrývkou zakrývají tvář Děvy s rudozlatými vlasy téměř stejného odstínu, jaký měla Elain, s hlavou otočenou v nepřirozeném úhlu a skelnatýma očima upřenýma do prázdna. – Jolien. Jedna z těch, které první překročily Dračí stěnu při pátrání po Tom, jenž přichází s úsvitem. Přišla si pro něj až do Tearského Kamene. A teď byla mrtvá. Kvůli němu. Oh, to se ti tedy povedlo, chránit Děvy před zraněním, pomyslel si trpce. Opravdu se ti to povedlo.