Ještě stále blesky cítil, nebo spíš jen pozůstatek jejich tvorby. Skoro jako obraz, který se mu vpálil do očí a přetrvával doposud, mohl sledovat jejich tkanivo, i když se vytrácelo. K jeho překvapení vedlo k západu, ne zpátky ke stanům. Takže to nebyl Asmodean.
„Sammael.“ Byl si tím úplně jistý. Sammael poslal ten útok tenkrát v Jangai, Sammael byl za piráty a nájezdy na Tear a Sammael rovněž provedl tohle. Rand ohrnul rty a zuřivě zavrčel. Pronesl to drsným šeptem. „Sammael!“ Neuvědomil si, že udělal krok, dokud ho Aviendha nepopadla za ruku.
O chvíli později ho Egwain držela za druhou a společně na něm visely, jako kdyby ho chtěly udržet na místě navěky. „Nebuď úplnej trouba,“ řekla Egwain. Když se na ni zamračil, trhla sebou, ale nepustila ho. Upravila si hnědý šátek kolem hlavy, ale ani když si prohrábla vlasy prsty, nespravilo se to, a na živůtku a suknici měla stále plno prachu. „Ať už tohle udělal kdokoliv, proč myslíš, že čekal tak dlouho, dokud nebudeš unavenej? Protože kdyby se mu nepodařilo tě zabít a ty ses vydal za ním, budeš snadná kořist. Vždyť se skoro neudržíš na nohou!“
Aviendha nebyla o nic ochotnější ho pustit a jeho zachmuřený pohled opětovala svým. „Tady je tě potřeba, Rande al’Thore. Tady, Car’a’carne. Závisí snad tvoje čest na tom, jestli toho muže zabiješ, nebo na lidech, které jsi přivedl do téhle země?“
Mezi Děvami přiběhl jakýsi mladý Aiel se šufou kolem ramen a plynule komíhal oštěpy a puklířem. Jestli si snad pomyslel, že je zvláštní, když dvě ženy drží Randa, nedal to nijak najevo. S lehkou zvědavostí přelétl pohledem roztříštěné zbytky věže a mrtvé a zraněné, jako by uvažoval, jak se to mohlo stát a kde asi je mrtvý nepřítel. Před Randem zarazil oštěpy do země a řekclass="underline" „Jsem Seirin z klanu Shorara Tomanelle.“
„Vidím tě, Seirine,“ odpověděl Rand stejně formálně. Nebylo to snadné, když ho dvě ženy držely, jako by si myslely, že jim uteče.
„Lan z kmene Tomanelle posílá zprávu Car’a’carnovi. Kmeny na východě se blíží k sobě. Všechny čtyři. Lan se zamýšlí spojit s Dhearikem a poslal pro Erima, aby se připojil k nim.“
Rand se odměřeně nadechl a doufal, že si ženy pomyslí, že se tak šklebí kvůli novým zprávám. V boku ho pálilo a cítil, jak mu do košile pomalu prosakuje krev. Takže pokud se Shaidové dají na útěk, nebude tu žádná síla, která by Couladina zahnala na sever. Pokud se tedy dají na útěk. Z toho, co zatím Rand viděl, tak tomu nic nenasvědčovalo. Proč se Miagomové a ostatní spojují? Jestli chtějí vyrazit proti němu, Lan, Dhearik a Erim budou stát proti přesile, a jestli se Shaidové udrží dost dlouho a čtyři kmeny prorazí... Přes zalesněné kopce viděl, že nad městem teď, když už Egwain a Aviendha nezadržovaly mraky, začíná pršet. To zbrzdí obě strany. Nejsou-li obě ženy v lepším stavu, než vypadají, nemuselo by se jim z této vzdálenosti podařit udržet kontrolu.
„Vyřiď Lanovi, ať udělá, co musí, aby se nám nedostali do zad."
Byť byl mladý – vlastně byl asi v Randově věku – Seirin překvapeně zvedl obočí. Ovšem. Lan by nic jiného neudělal, a Seirin to věděl. Počkal dost dlouho, aby se ujistil, že Rand žádnou další zprávu nemá, a potom byl pryč, běžel z kopce stejně rychle, jako když přibíhal sem. Nepochybně doufal, že se dokáže vrátit, aniž by mu uniklo víc bojování, než bylo nezbytně nutné. Co se toho týkalo, tak boj mohl právě začínat, tam na východě.
„Potřebuju, aby někdo sehnal Jeade’ena,“ pravil Rand, jakmile byl Seirin na cestě. Kdyby se pokusil jít tak daleko pěšky, skutečně by potřeboval ženy, aby ho podpíraly. Ty dvě si sice nebyly vůbec podobné, avšak přesto se jim podařil téměř stejně podezíravý výraz. Tahle zamračení musela být jednou z věcí, které každou dívku naučí její matka. „Nepůjdu za Sammaelem.“ Zatím ještě ne. „Musím se ale dostat blíž k městu.“ Kývl hlavou na zřícenou věž. To bylo jediné gesto, jehož byl schopen, když na něm obě tak visely. Mistr Tovere možná dokáže zachránit čočky z dalekohledů, ale nebyly tu ani tři klády nezlomené. Dnes už žádné pozorování situace z výšky.
Egwain byla očividně nerozhodná, ale Aviendha téměř okamžitě požádala jednu mladou Děvu, aby zašla za gai’šainy. Aby sehnali také Rosu, s čímž Rand nepočítal. Egwain se začala oprašovat a tiše nadávala na prach. Aviendha někde našla slonovinový hřeben a další loktuši. Přes pád kupodivu vypadaly obě o dost méně rozcuchané než on. V jejich tvářích byla patrná únava, ale dokud mohly aspoň trochu usměrňovat, budou užitečné.
Teď se zarazil. Pomyslel vůbec někdy na někoho jinak, než jak by mohl být užitečný? Měl by je udržet v co největším bezpečí, jako byly na vrcholku věže. Ne že by věž byla nějak zvlášť bezpečná, jak se ukázalo, ale tentokrát zvládne věci lépe.
Když se přiblížil, Sulin vstala. Vršek hlavy jí zakrývala světlá čapka obvazů z algode a vlasy tvořily bílé třásně pod ním.
„Půjdu blíž k městu,“ sdělil jí, „odkud snad uvidím, co se děje, a možná s tím i něco udělám. Všechny zraněné zůstanou tady spolu s dost velkým počtem ostatních, aby je v případě potřeby ochránily. Ať je ta stráž silná, Sulin. Potřebuju s sebou jenom hrstku, a byla by to špatná odplata za čest, kterou mi Děvy prokázaly, kdybych nechal zraněné povraždit.“ To by mělo větší část z nich udržet mimo boj. On sám by byl musel zůstat stranou, aby tak udrželi ostatní, ale podle toho, jak se cítil, by to pro něj nebylo žádné břímě. „Chci, abys zůstala tady, a –“
„Já nejsem zraněná,“ opáčila škrobeně, a on zaváhal a pak pomalu kývl.
„Tak dobře.“ Nepochyboval o tom, že je těžce zraněná, ale taky nepochyboval o tom, že je tvrdá. A kdyby zůstala tady, mohlo by to skončit tak, že by měl jako velitele osobní stráže na krku někoho, jako byla Enaila. Zacházela-li s ním žena jako s bratrem, nebylo to rozhodně tak protivné, ve srovnání s tím, když s ním zacházela jako se synem, a on nebyl v náladě na to druhé. „Ale pevně věřím, že zařídíš, aby za mnou nešla žádná, která je zraněná, Sulin. Budu muset být v pohybu. Nemůžu si dovolit mít s sebou někoho, kdo mě bude zpomalovat nebo koho budu muset někde nechat.“
Sulin rychle kývla, čímž ho přesvědčila, že zařídí, aby tu zůstala každá Děva, která na sobě bude mít byť jen škrábnutí. Až na sebe, samozřejmě. Tentokrát se necítil provinile, že někoho využívá. Děvy se rozhodly nosit oštěp, ale taky se rozhodly jít za ním. Možná „jít za ním“ nebylo to správné slovo, pokud vzal v úvahu některé věci, které dělaly, ale to v jeho mysli nic nezměnilo. Nemohl a nechtěl nařídit nějaké ženě jít na smrt, a tím to končilo. Popravdě řečeno před tímhle očekával nějaké námitky. Byl víc než vděčný, že žádné nebyly. Myslím, že musím být obratnější.
Přišli dva gai’šainové ve světlém rouchu a přivedli Jeade’ena a Rosu, a za nimi přicházel zástup dalších s náručemi plnými obvazů a mastí a plnými měchy s vodou na ramenou, pod dohledem Soriley a tuctu dalších moudrých, které Rand poznal. Napadlo ho, že přinejlepším zná jména tak poloviny z nich.