Sorilea byla zcela určitě ve velení a rychle poslala gai’šainy a ostatní moudré, aby se rozešli mezi Děvy postarat se o zraněné. Podívala se na Randa, Egwain a Aviendhu, zamyšleně se zamračila a našpulila tenké rty. Očividně si myslela, že všichni tři vypadají dost otřeseně, aby jim bylo nutné ošetřit rány. Ten pohled stačil, aby se Egwain okamžitě začala škrábat do sedla své bělky s úsměvem a ještě na moudrou kývla, ačkoliv kdyby byli Aielové znalejší jízdy na koni, Sorilea by si musela uvědomit, že Egwainina neohrabanost a ztuhlost nejsou vůbec normální. A hodně vypovídalo o stavu, v jakém byla Aviendha, že se bez nejmenších námitek nechala od Egwain vytáhnout za ni do sedla. Aielanka se na Sorileu také usmála.
Rand zaskřípal zuby a jediným plavným pohybem se vytáhl do sedla svého koně. Protesty bolavých svalů byly překryté lavinou bolesti z poraněného boku, jako by ho znovu bodli, a trvalo mu celou minutu, než se dokázal znovu nadechnout, ale nic z toho nedal najevo.
Egwain pobídla Rosu blíž k Jeade’enovi, dost blízko, aby mohla zašeptat. „Jestli nedokážeš vylízt na koně líp než takhle, Rande al’Thore, tak bys možná měl na chvíli na ježdění zapomenout.“ Aviendha měla zase jeden z těch nicneříkajících aielských výrazů, ale oči mu upírala do tváře.
„Já si taky všiml, jak nasedáš,“ odpověděl Rand tiše. „Možná bys měla zůstat tady a pomoct Sorilee, dokud se nebudeš cítit líp.“ To ji umlčelo, i když kysele stiskla rty. Aviendha se na Sorileu znovu usmála. Stará moudrá je stále pozorovala.
Rand pobídl grošáka z kopce do klusu. Každý krok mu do boku vyslal ránu, což ho nutilo dýchat skrze zaťaté zuby, ale musel ujet dost velký kus cesty, a to by pěšky nezvládl. Kromě toho mu začínal jít Sorilein pohled na nervy.
Rosa se k Jeade’enovi připojila, než ušel padesát kroků po zarostlém svahu, a za dalších padesát u nich byla Sulin a proud Děv, některé se ještě rozběhly dopředu. Bylo jich víc, než doufal, ale nemělo by na tom záležet. To, co musel udělat, nedostane nikoho blíž k bojům. Mohou zůstat vzadu s ním v bezpečí.
Uchopit saidín byla dřina sama o sobě, dokonce i přes angrial, a čirá váha toho úkolu jako by na něj tlačila víc než obvykle, i špíny bylo víc. Aspoň že ho prázdnota zaštítila před vlastní bolestí. Alespoň trochu. A jestli se Sammael pokusí hrát s ním znovu nějaké hry...
Pobídl Jeade’ena do rychlejšího kroku. Ať už udělal Sammael cokoliv, Rand měl pořád svou vlastní práci.
Pršelo, Matovi z krempy klobouku kapala voda a on musel opakovaně otírat konec dalekohledu. Liják v poslední hodině polevil, ale řídké větve jezdce nijak nekryly. Kabátec už měl dávno promáčený a Oko měl uši přitisknuté k hlavě. Kůň stál, jako by se nehodlal pohnout, jakkoliv ho Mat pobízel patami. Mládenec nevěděl jistě, kolik je hodin. Usoudil, že bude asi odpoledne, ale temná mračna s deštěm neprořídla a zakrývala slunce. Na druhou stranu, měl pocit, jako by od chvíle, kdy sjel z kopce, aby varoval Taireny, uběhly tři čtyři dny. Pořád si ještě nebyl zcela jistý, proč to vlastně udělal.
Teď vyhlížel k jihu a hledal cestu ven. Cestu pro tři tisíce mužů. Tolik jich zatím přežilo, i když neměli tušení, co má za lubem. Věřili, že pro ně hledá další boj, ale ty tři zatím byly podle něj o tři víc, než bylo zdrávo. Napadlo ho, že by teď mohl uniknout sám, pokud bude mít oči otevřené a vezme rozum do hrsti. Tři tisíce mužů však přitahovalo pohledy, kamkoliv se pohnuli, a nepohybovali se zrovna rychle, když víc než polovina z nich byla opěšalá. Proto byl teď na tomto Světlem zapomenutém kopci a proto se všichni Tairenové a Cairhieňané tlačili v dlouhé úzké kotlině mezi tímhle a dalším kopcem. Kdyby k němu prostě vyrazil...
Prudce si přiložil dalekohled zpátky k oku a zlobně se zadíval k jihu na řídce zalesněné pahorky. Tu a tam bylo mlází, některé houštiny byly vskutku dost velké, ale většinou byla krajina jen porostlá keříky a trávou. Propracoval se zpátky k východu, využívaje každého záhybu v zemi, který by schoval i myš, a přivedl zástup s sebou do lesa, kde byl aspoň trochu slušný úkryt. Pryč od těch zatracených blesků a ohnivých koulí. Nebyl si jist, zda to bylo horší, když létalo tohle, nebo když hlína prostě za hrozného řevu vybuchovala bez nějakého očividného důvodu. Všechna ta námaha, aby zjistil, že se bitva prostě přesouvá podle něj. Nějak se nedokázal dostat pryč ze středu bojů.
Kde je moje zatracený štěstí, když ho opravdu potřebuju? Byl hlupák se slámou místo mozku, že zůstal. To, že se mu zatím dařilo udržet ostatní naživu, ještě neznamenalo, že se mu to bude dařit dál. Dříve či později kostky skončí na Temného očích. Jsou to proklatí vojáci. Měl bych je v tom nechat a odjet.
Ale pátral dál, prohlížel zalesněné vrcholky a hřebeny. Ty kryly Couladinovy Aiely stejně jako jeho muže, ale tu a tam nějakého nepřítele zahlédl. Ne všichni Aielové se účastnili prudkých bitev, ale jedna každá skupina byla větší než jeho a všechny byly mezi ním a bezpečím na jihu, a on neměl, jak by poznal, kdo je kdo, dokud nebude pozdě. Aielové samotní to zřejmě poznali na první pohled, jemu to však k ničemu nebylo.
Asi o míli či víc dál běželo v zástupu po osmi asi sto postav v cadin’sorech. Bojovníci mířili k východu a dorazili na kopec, kde půl tuctu kalin tvořilo ubohou náhražku hájku. Než vedoucí běžci mohli začít sestupovat, udeřil do jejich středu blesk a rozhodil muže i hlínu jako kámen hozený do rybníka. Oko se ani nezachvěl, když k nim dolehl hrom. Valach si již zvykl na zásahy, které byly mnohem blíž.
Někteří z těch na zemi se s kulháním zvedali, okamžitě se připojovali k těm, již se udrželi na nohou, a spěšně prohlíželi ty, co se nehýbali. Asi tucet si jich hodili na ramena a pak všichni zmizeli z dohledu, zpátky cestou, kterou přišli. Nikdo se ani nezastavil, aby obhlédl kráter. Mat viděl, když se tuhle lekci učili. Čekání jen z mraků přivolalo další stříbrné kopí. Ve chvilce byli všichni mimo dohled. Až na mrtvé.
Mat pootočil dalekohled k východu. O pár mil dál tam bylo vidět slunce. Nad stromy by měla být vidět věž z kulatiny, ale on ji nedokázal najít. Možná hledal na špatných místech. Nezáleželo na tom. Blesky musely být Randova práce – a všechno ostatní taky. Kdybych se jen dostal dost daleko tímhle směrem...
Byl by právě tam, kde začal. I kdyby nebylo působení ta’veren, jež ho přitahovalo zpátky, bude pro něj hodně těžké odjet podruhé, jakmile to Moirain jednou zjistí. A pak tu ještě byla Melindhra. Zatím nikdy neslyšel o ženě, která by nebrala s nedůvěrou, že se muž pokusí odejít z jejího života, aniž by jí to dal na vědomí.
Pomalounku posouval dalekohled hledaje věž. Svah pokrytý kalinami a břízami, rostoucími kus od sebe, náhle vzplál plamenem a všechny stromy se naráz změnily v hořící pochodně.
Mat pomalu sklonil mosaznou trubičku. Na to, aby viděl oheň, ji skoro nepotřeboval. Navíc k obloze již stoupal hustý šedý dým jako obrovský chochol. Mat nepotřeboval vidět nějaká znamení, aby poznal usměrňování, když nějaké viděl, rozhodně ne v takovémhle případě. Takže Rand konečně překročil hranici šílenství? Nebo možná Aviendha měla konečně dost toho, že ji nutí zůstávat ve své blízkosti. Nikdy nerozčilujte ženu, která může usměrňovat. To bylo pravidlo, jehož se Mat dokázal držet jen zřídka, ale hodně se snažil.