Schovej si ty chytré poznámky pro někoho jiného, pomyslel si kysele. Právě se snažil nemyslet na třetí možnost. Jestli se Rand ještě úplně nezbláznil a Aviendha nebo Egwain či jedna z moudrých se ho nerozhodla zbavit, tak se do dnešních událostí vložil někdo jiný. Uměl si dát dvě a dvě dohromady a nedostat pět. Sammael. Tolik k téhle cestě ven. Nebyla to cesta z ničeho ven. Krev a zatracenej popel! Co se to stalo s mým –?
Komusi za ním zapraskala pod nohou suchá větev a Mat zareagoval bez přemýšlení, spíš koleny než otěžemi otočil Oka v těsném kruhu a oštěpem s mečovou čepelí švihl hned od hrušky svého sedla.
Estean málem upustil přílbu a vytřeštil oči, jak se krátká čepel zastavila těsně předtím, než by mu rozrazila hlavu. Déšť mu připlácl vlasy k hlavě. Také opěšalý Nalesean se zazubil, částečně polekaně a částečně pobaveně nad tísní druhého mladého Tairena. Nalesean, s hranatou tváří a podsaditý, byl další, kdo po Melanrilovi vedl tairenskou jízdu. Talmanes a Daerid tu byli také, jako obvykle o krok pozadu, a s neutrálním výrazem pod kapalíny, také jako obvykle. Ti čtyři zavedli své koně hlouběji mezi stromy.
„Přímo k nám míří Aielové, Mate,“ hlásil Nalesean, když Mat zvedl krkavci poznačený oštěp vzhůru. „Světlo spal moji duši, pokud jich je třebas o jednoho míň než pět tisíc.“ Při tomhle se taky křenil. „Nemyslím, že vědí, že na ně čekáme.“
Estean přikývl. „Drží se údolí a kotlin. Schovávají se před...“ Vzhlédl k mrakům a zachvěl se. Nebyl jediný, koho znepokojovalo to, co mohlo spadnout z oblohy – ostatní tři vzhlédli rovněž. „A stejně, je jasné, že chtějí projít místem, kde stojí Daeridovi muži.“ Když se zmiňoval o pikynýřích, skutečně se mu v hlase ozval náznak úcty. Pravda, nebyl příliš silný a přiznávaný jen nevrle, ale bylo těžké dívat se svrchu na někoho, kdo vám párkrát zachránil krk. „Budou u nás dřív, než nás uvidí.“
„Nádhera,“ prskl Mat. „Tohle je teda vážně zatracená nádhera.“
Myslel to sice sarkasticky, nicméně Naleseanovi a Esteanovi to samozřejmě uniklo. Vypadali dychtivě. Daerid však měl ve zjizvené tváři asi tolik výrazu co kámen a Talmanes maličko zvedl obočí, podíval se na Mata a lehounce zavrtěl hlavou. Ti dva znali boj.
První střet se Shaidy byla přinejlepším vyrovnaná sázka, jakou by Mat nikdy nevzal, kdyby nemusel. Že všechny ty blesky Aiely otřásly natolik, až se obrátili na bezhlavý útěk, na věci nic neměnilo. Ještě dvakrát se dnes dostali do boje, kdy se Mat ocitl před volbou chytit, či být chycen, a ani jednou z toho nevyšli zdaleka tak dobře, jak Tairenové věřili. Jednou to bylo nerozhodně, ale jenom proto, že se dokázal Shaidů zbavit poté, co se stáhli, aby se přeskupili. Alespoň nezaútočili znovu, když Mat všechny odváděl kroutícími se údolími. Tušil, že si našli jinou zábavu. Možná další z těch blesků, ohnivé koule či Světlo ví co. Mat velmi dobře věděl, co jim umožnilo uniknout z posledního boje téměř bez škrábnutí. Další tlupa Aielů vrazila do zad těm, kteří bojovali proti němu, těsně před tím, než byli jeho pikynýři přemoženi. Shaidové se rozhodli odtáhnout k severu a ti druzí – pořád ještě nevěděl, kdo to byl – zahnuli k západu, čímž ho zanechali na bojišti samotného. Nalesean a Estean to považovali za jasné vítězství. Daerid a Talmanes však věděli své.
„Kolik času máme?“ zeptal se Mat.
Odpověděl Talmanes. „Půl hodiny. Možná o trochu víc, jestli nám štěstěna požehná.“ Tairenové se tvářili pochybovačně. Pořád si zřejmě ještě neuvědomovali, jak rychle se Aielové dokážou přesunovat.
Mat si ale žádné iluze nedělal. Už sice prostudoval okolní terén, přesto se podíval ještě jednou a povzdechl si. Z tohoto kopce byl velmi dobrý výhled a jediný slušný háj na půl míle okolo byl přímo tam, kde seděl na koni. Ostatek byly jen zákrsky a keře, sahající asi do výšky pasu, tu a tam přerušené kalinou a břízou a občas i dubem. Tihle Aielové určitě vyšlou zvědy, aby se tu porozhlédli, a nebyla naděje, že by se aspoň jezdci dostali mimo dohled, než sem dorazí. Pikynýři skončí rovnou na otevřeném prostranství. Věděl, co je třeba udělat – bylo to chytit, nebo být chycen – ale ještě se mu to nemuselo líbit.
Jen se podíval, ale než mohl otevřít ústa, ozval se Daerid. „Moji zvědové mi řekli, že s těmihle je sám Couladin. Aspoň jejich vůdce má holé paže a na nich znamení, co se o nich povídá, že nosí i pán Drak.“
Mat zavrčel. Couladin, a míří k východu. Kdyby existoval nějaký způsob, jak by Mat mohl uhnout stranou, ten chlapík by naběhl přímo na Randa. O tohle mu možná nakonec také šlo. Mat si uvědomil, že doutná hněvem, a nemá to nic společného s tím, že Couladin chce zabít Randa. Náčelník Shaidů, nebo co ten chlap vlastně byl, si mohl Mata pamatovat jako někoho, kdo se pohyboval kolem Randa, avšak Couladin byl vlastně důvodem, proč tu uvízl uprostřed bojů, zoufale se snažil zůstat naživu a uvažoval, jestli se snad bitva každou chvíli nezmění v osobní souboj mezi Randem a Sammaelem, což byl ten druh souboje, při němž by mohli zemřít všichni na dvě tři míle kolem. Totiž jestli nejdřív neskončím s oštěpem mezi žebry. A neměl o nic víc na vybranou než husa potulující se před kuchyňskými dveřmi. Nic z toho by se nestalo, nebýt Couladina.
Škoda, že ho nikdo nezabil už před lety. Rozhodně k tomu poskytl lidem dost důvodů. Aielové dávali hněv otevřeně najevo jen zřídkakdy, a když k tomu došlo, byl chladný a neodvratný. Couladin, na druhou stranu, zřejmě vzplál jako vích alespoň dvakrát třikrát za den, ztrácel hlavu v záchvatech vzteku tak rychle, jako když se zlomí stéblo. Zázrak, že je ještě naživu, a samotného Temného štěstí.
„Naleseane,“ řekl Mat rozzlobeně, „zahni se svými Taireny širokým obloukem k severu a napadni tyhle chlapíky zezadu. My je zabavíme, takže jeď co nejrychleji a vrhni se na ně, jako když padá stodola.“ Takže on má Temného štěstí, jo? Krev a popel, doufám, že to moje se už vrátilo. „Talmanesi, ty uděláš to samý z jihu. Pohyb, oba. Máme málo času a ještě se nám krátí.“
Oba Tairenové se chvatně poklonili a vrhli se ke svým koním. Cestou si jen narazili přilby na hlavy. Talmanes se poklonil obřadněji. „Štěstěna provázej tvůj meč, Mate. Nebo bych spíš měl říct oštěp.“ Pak byl také pryč.
Když ti tři zmizeli dole pod kopcem, k Matovi vzhlédl Daerid a prstem si z očí vytřel déšť. „Takže tentokrát zůstaneš s píkami. Nesmíš dovolit, aby tě přemohl hněv k tomuhle Couladinovi. Bitva není vhodné místo pro souboje.“
Mat téměř zíral s otevřenou pusou. Souboj? On? S Couladinem? Proto si Daerid myslel, že zůstává s pěšáky? Rozhodl se k tomu, protože držet se za pikynýři bylo bezpečnější. To byl jeho důvod. Jediný důvod. „Neboj se. Já se dokážu udržet na uzdě.“ A to Daerida považoval za nejrozumnějšího z nich ze všech.
Cairhieňan jen kývl. „Myslel jsem si, že to zvládneš. Viděl jsi už, jak píky zatlačili zpátky, a taky jsi čelil jednomu dvěma útokům, to odpřísáhnu. Talmanes sice vzdává chválu, když jsou tu dva vznešení pánové, ale já ho slyšel říkat nahlas, že za tebou půjde, kamkoliv ho povedeš. Jednou bych si rád poslechl tvůj příběh, Andořane. Jenže jsi mladý – pod Světlem, nemyslel jsem to neuctivě – a mladí muži mají horkou krev.“
„Tenhle déšť ji zchladí, když už nic jinýho.“ Krev a popel! Copak se všichni zbláznili? Talmanes že ho velebí? Napadlo ho, co asi řeknou, až zjistí, že je jenom hazardní hráč, který se řídí útržky vzpomínek mužů, co jsou už tisíc i víc let mrtví. Pak začnou tahat los o to, kdo dostane první příležitost narazit ho na rožeň jako prase. Zvlášť urození pánové. Nikdo nemá rád, když z něj někdo udělá hlupáka, ale šlechtici to zřejmě měli rádi ze všech nejméně, snad proto, že ze sebe hlupáky dělali příliš často sami. No, ať tak nebo tak, až se to provalí, on hodlal být na míle daleko. Zatracený Couladin. Jak rád bych mu vrazil tenhle oštěp do chřtánu! Pobídl Oka a vyrazil k protějšímu svahu, pod nímž čekali pěšáci.