Daerid také vyšplhal do sedla a zamířil s koněm vedle Oka. Když mu Mat líčil svůj plán, jen přikyvoval. Lučištníci na svazích, kde mohou krýt boky, ale schovaní v křoví až do poslední chvíle. Jeden muž na hřebeni, aby dal znamení, že jsou Aielové na dohled, a pikynýři vykročí, jakmile dostanou znamení, a budou pochodovat rovnou k blížícímu se nepříteli. „Jakmile my zahlídnem Shaidy, ustoupíme, jak nejrychleji to půjde, až skoro k tomu sedlu tady mezi těmahle kopečkama, a pak se otočíme čelem k nim.“
„Budou si myslet, že chceme utéct, uvědomí si, že to nedokážem, a obrátí se na místě jako medvěd proti psům. Když uvidí, že nás proti nim není ani půlka a že bojujem jenom proto, že musíme, tak by si měli myslet, že nás dokážou převálcovat. Kdybychom je jen dokázali zabavit, než se na ně zezadu vrhnou jezdci...“ Cairhieňan se skutečně zazubil. „To je použití aielské taktiky proti nim samotným.“
„Radši bychom je měli zatraceně zabavit.“ Matův tón byl stejně suchý, jako byl jeho majitel promočený. „A abychom toho dosáhli – abychom dosáhli toho, že oni nezačnou stahovat smyčku kolem našich boků – chci, aby, jakmile zastavíš ústup, začali muži křičet: ‚Chraňte pána Draka.‘“ Tentokrát se Daerid zasmál nahlas.
To by mělo Shaidy opravdu přilákat, zvlášť jestli je vede Couladin. Jestli je skutečně vede Couladin, jestli si bude myslet, že je Rand s pikynýři, jestli se pikynýři dokážou udržet, než dorazí jezdci... Hodně jestli. Mat znovu slyšel, jak se mu v hlavě kutálejí kostky. Tohle byl ten největší hazard, jakého se v životě odvážil. Napadlo ho, za jak dlouho se asi setmí. Člověk by měl být schopen se v noci dostat pryč. Přál si, aby se mu ty kostky dostaly z hlavy nebo aby se zastavily, aby věděl, co mu padlo. Zamračil se do deště a pobídl Oka dolů z kopce.
Jeade’en se zastavil na hřebeni, kde tucet stromů tvořil jakýsi malý, řídký hájek, a Rand se jenom tak lehce nahrbil proti bolesti v boku. Srpek měsíce vysoko na obloze vrhal bledé světlo, ale i pro jeho saidínem zesílený zrak bylo všechno za hranicí asi sto kroků jen beztvarým stínem. Noc pohltila okolní kopce celé a on si jen přerušovaně uvědomoval, že se opodál drží Sulin a všude kolem něj jsou Děvy. Ale on taky nějak nedokázal udržet oči otevřené, neustále se mu zavíraly. Navíc ho v nich pálilo a říkal si, že ta hryzavá bolest v boku je to jediné, co ho ještě drží při vědomí. Neříkal si to však nijak často. Myšlenky teď byly nejen vzdálené, ale taky pomalé.
Usiloval mu dnes Sammael o život dvakrát, nebo to bylo třikrát? Víckrát? Měl dojem, že by si měl pamatovat, kolikrát se ho někdo pokusil zabít. Ne, ne zabít. Vlákat do pasti. To na mě pořád ještě žárlíš, Tel Janine? Copak jsem tě někdy urazil nebo ti dal snad jen o fous míň, než sis zasloužil?
Rand se zakymácel a projel si rukou vlasy. Na té myšlence bylo něco zvláštního, avšak nemohl přijít na to, co. Sammael... Ne. S tím si to vyřídí, až... jestli... To je jedno. Později. Dnes Sammael jen odváděl pozornost od toho, co bylo důležité. Možná byl už dokonce pryč.
Měl nejasný pocit, že nedošlo k žádnému útoku po... Po čem? Vzpomněl si, že na Sammaelův poslední tah odpověděl něčím obzvlášť ošklivým, onu vzpomínku však nedokázal vytáhnout na povrch. Nebyl to odřivous. Ten to být nemohl. Ohrožuje látku vzoru. Ani pro Ilienu ne? Pro ni bych spálil celý svět a použil svou duši jako troud, kdybych mohl znovu slyšet její smích.
Znovu odplouval pryč od toho, co bylo důležité.
Když slunce zapadalo, bojovalo se, dloužící se stíny postupně přemohly rudozlaté světlo a muži zabíjeli a umírali. I teď vrtošivý vítr přinášel z dálky křik a jek. Kvůli Couladinovi, pravda, ale ten skutečný důvod byl on sám.
Na chvíli si nemohl vzpomenout na vlastní jméno.
„Rand al’Thor,“ řekl nahlas a zachvěl se, i když měl kabátec úplně propocený. Na malou chvíli mu to jméno znělo cize. „Jsem Rand al’Thor a musím... musím vidět.“
Od rána nejedl, ale ona taky špína na saidínu zaháněla hlad. Prázdnota se neustále chvěla a on se pravého zdroje držel zuby nehty. Bylo to jako jet na býku doháněnému k šílenství střečkem či plavat nahý v řece ohně zčeřené do peřejí zubatými ledovými balvany. A přesto, když mu zrovna nehrozilo, že bude nabrán na rohy, potlučen či utopen, zdálo se mu, že saidín je jediná síla, která mu ještě zbyla. Saidín byl tu, plnil ho až po okraj, snažil se mu nahlodat či rozežrat duši, ale byl také připraven k použití.
Trhaně kývl, usměrnil a vysoko na obloze cosi zaplálo. Cosi. Koule bublajících modrých plamenů, které drsným světlem zaháněly tmu.
Všude kolem se vzedmuly kopce a stromy byly v ostrém světle černé. Nikde se nic nehýbalo. V závanu větru k němu dolétl slabý zvuk. Snad jásot či zpěv. Nebo si to možná představoval. Bylo to tak slabé, že si to docela dobře mohl vymyslet, a když utichl vítr, utichl i zvuk.
Náhle si Rand uvědomil Děvy kolem sebe, stovky Děv. Některé, včetně Sulin, na něj hleděly, ale hodně jich mělo oči zavřené. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že se snaží zachovat si noční vidění. Zamračil se a zapátral. Egwain a Aviendha tu již nebyly. Přešla další dlouhá chvíle, než si vzpomněl a uvolnil tkanivo svého usměrňování a nechal noc znovu zahalit temnotou. Hlubokou temnotou, teď, pro jeho oči.
„Kde jsou?“ Nejasně ho podráždilo, když musel říci, koho má na mysli, a stejně nejasně si uvědomil, že pro to nemá žádný důvod.
„Za soumraku odešly za Moirain Sedai a moudrými, Car’a’carne,“ odpověděla Sulin přistoupivši blíž k Jeade’enovi. Krátké bílé vlasy jí v měsíčním světle zářily. Ne, měla obvázanou hlavu. Jak na to mohl zapomenout? „Už jsou pryč dobré dvě hodiny. Ony vědí, že tělo není kámen. Dokonce i nejsilnější nohy doběhnou jen tak daleko.“
Rand se zamračil. Nohy? Ony přece jely na Rose. Ta ženská mluvila nesmysly. „Musím je najít.“
„Jsou s Moirain Sedai a moudrými, Car’a’carne,“ řekla mu pomalu. Rand měl dojem, že se taky mračí, ale nemohl si být jist.
„Je ne,“ zamumlal. „Musím najít svoje lidi. Jsou pořád někde tam venku, Sulin.“ Proč se hřebec nehýbá? „Můžu jim pomoct.“ Jistě, musí grošáka pobídnout patami do žeber. Ale když to udělal, Jeade’en jen ustoupil bokem, neboť ho Sulin držela za lícnice. Nevzpomínal si, že by předtím držela koně za uzdu.
„Teď s tebou musejí mluvit moudré, Rande al’Thore.“ Její hlas se změnil, ale on byl příliš vyčerpaný, aby poznal jak.
„Nemůže to počkat?“ Musel minout běžce se zprávou. „Musím je najít, Sulin.“
Na druhé straně hřebcovy hlavy jako by ze země vyrostla Enaila. „Našel jsi své lidi, Rande al’Thore.“
„Moudré už na tebe čekají,“ dodávala Sulin. S Enailou obrátily hřebcovu hlavu, aniž by počkaly na jeho souhlas. Když vyrazily klikatou stezkou dolů z kopce, Děvy se z nějakého důvodu tlačily tak blízko, že se rameny otíraly grošákovi o boky, a jak k němu vzhlížely, od tváří se jim odráželo měsíční světlo.