„Ať už chtějí cokoliv,“ zavrčel Rand, „měly by si pospíšit.“ Nebylo třeba, aby koně vedly, ale dělat kvůli tomu rozruch znamenalo příliš velkou námahu. Otočil se, aby viděl za sebe, a zachrčel, jak mu bokem projela bolest. Hřeben již spolkla noc. „Ještě mám spoustu práce. Musím najít...“ Couladina. Sammaela. Muže, kteří pro něj bojovali a umírali. „Musím je najít.“ Byl příliš unavený, ale nemohl jít spát.
Tábor moudrých ozařovaly lampy na tyčích a ohýnky, kde muži a ženy v bílém odění měnili konvice, v nichž již voda začala vřít, za další. Všude tu pobíhali gai’šainové i moudré a ošetřovali zraněné, jichž byl tábor plný. Podél dlouhých řad těch, kteří se nedokázali postavit, procházela pomalu Moirain a pouze tu a tam se zastavila, aby na některého Aiela vložila ruce. Zraněný se pak začal zmítat v záchvatu léčení. Kdykoliv se narovnala, zapotácela se, a Lan se jí držel za ramenem, jako by ji chtěl podržet, či čekal, že to bude muset udělat. Sulin si vyměnila pár slov s Adelin a Enailou, ale mluvily příliš tiše, aby je Rand slyšel, a mladší ženy odběhly za Aes Sedai.
Přes počet zraněných ne všechny moudré se o ně staraly. Ve velkém stanu kousek stranou jich asi dvacet sedělo v kruhu a naslouchalo té, co stála uprostřed. Když se posadila, zaujala její místo další. Zvenčí kolem stanu klečeli gai’šainové, ale žádná z moudrých se zjevně nezajímala o víno či o cokoliv kromě hovořící ženy. Rand měl dojem, že teď mluví Amys.
K jeho překvapení s péčí o zraněné pomáhal i Asmodean. Na ramenou mu visely měchy s vodou, což rozhodně vypadalo divně na tmavém sametovém kabátci a bílé krajce. Muž se narovnal, jak dával napít zraněnému s tělem až na obvazy do pasu nahým, všiml si Randa a zaváhal.
Po chvíli podal měchy jednomu gai’šainovi a propletl se mezi Děvami k Randovi. Ženy si ho nevšímaly – všechny zřejmě pozorovaly Adelin a Enailu rozmlouvající s Moirain či upíraly oči na Randa – a když se musel zastavit kvůli pevnému kruhu Far Dareis Mai kolem Jeade’ena, měl Asmodean tvář napjatou. Děvy ho propouštěly jen pomalu, a rozestoupily se jen natolik, aby se dostal k Randovu třmeni.
„Byl jsem si jistý, že musíš být v pořádku. Byl jsem si jistý.“ Z tónu jeho hlasu nic takového nebyla pravda. Když Rand nepromluvil, Asmodean nejistě pokrčil rameny. „Moirain trvala na tom, že mám roznášet vodu. Je to pěkně energická ženská, když nedovolí bardovi pána Draka...“ Odmlčel se a rychle si olízl rty. „Co se stalo?“
„Sammael,“ řekl Rand, ale ne jako odpověď. Jenom vyslovoval nahlas myšlenky, které táhly prázdnotou. „Vzpomínám si, jak ho poprvé pojmenovali Ničitelem naděje. Poté, co zradil Hevanskou bránu a zanesl Stín až dolů do Rorn M'doi a do srdce Satelle. Toho dne jako by zemřela všechna naděje. Culan Cuhan plakal. Co se děje?“ Asmodean byl náhle v obličeji bílý jako Sulininy vlasy. Jen němě potřásl hlavou. Rand se zadíval ke stanu. Moudrou, která teď mluvila, neznal. „Tam na mě čekají? To bych se k nim měl připojit.“
„Ještě tě neuvítají,“ ozval se Lan, jenž se objevil vedle Asmodeana, který nadskočil, „ani žádného jiného muže.“ Rand taky neviděl ani neslyšel strážce přicházet, ale jen otočil hlavu. I to pro nějbyla velká námaha. Připadalo mu to jako hlava někoho jiného. „Sešly se s moudrými Miagomů, Codarrů, Shiandů a Darynů.“
„Kmeny přicházejí za mnou,“ řekl Rand hluše. Ale čekaly dost dlouho, aby byl dnešek ještě krvavější. Takhle to v příbězích nikdy nebývalo.
„Tak to vypadá. Ale čtyři náčelníci se s tebou nesejdou, dokud se moudré nedohodnou,“ dodal Lan suše. „Pojď. Moirain ti řekne víc než já.“
Rand zavrtěl hlavou. „Tak je to vyřízeno. Podrobnosti si poslechnu později. Jestli nám už Lan nemusí před nimi hlídat záda, tak ho potřebuju. Sulin, pošli běžce. Lan –“
„Je to vyřízeno, Rande,“ řekl strážce naléhavě. „Všechno. Jižně od města zůstalo pouze pár Shaidů. Tisíce padly do zajetí a většina ostatních překračuje Gaelin. Před hodinou by ti poslali zprávu, kdyby někdo věděl, kde jsi. Neustále jsi byl v pohybu. Pojď, nech Moirain, ať ti to poví.“
„Vyřízeno? Vyhráli jsme?“
„Ty jsi vyhrál. Na celé čáře.“
Rand se zadíval, jak obvazují zraněné, na trpělivé řady čekající na ošetření i na ty, kteří již obvázaní odcházeli. Na řady těch, kteří leželi téměř nehybně. Moirain mezi nimi stále přecházela a tu a tam se unaveně zastavila a někoho vyléčila. Bylo tu samozřejmě jen pár zraněných. Ostatní budou přicházet, jak jen to zvládnou, během dne, a odcházet, jak a kdy budou moci. Pokud budou moci. Žádný z mrtvých nezůstane tady. Jen bitva prohraná je smutnější než bitva vyhraná. Vzpomínal si, že to říkal dřív, kdysi dávno. Snad to někde četl.
Ne. Měl zodpovědnost za příliš mnoho živých, než aby si mohl dělat starosti s mrtvými. Ale kolik tváří poznám jako Jolieninu? Na Ilienu nikdy nezapomenu, ne, i kdyby shořel celý svět!
Zamračil se a zvedl ruku k čelu. Tyhle myšlenky se nějak kupily jedna na druhou a přicházely z různých míst. Byl tak unavený, že už mu to vůbec nemyslelo. Nutně však potřeboval, potřeboval myšlenky, které nebudou klouzat jedna za druhou téměř mimo dosah. Propustil zdroj i prázdnotu a zkroutil se v křeči, jak ho v tom okamžiku saidín málem strhl s sebou. Skoro neměl čas si uvědomit svou chybu. Když byla jediná síla pryč, udeřily na něj vyčerpání a bolest.
Když padal z koně, uvědomoval si, jak se k němu otáčejí tváře, pohybují se ústa, ruce se natahují, aby ho zachytily a ztlumily jeho pád.
„Moirain!“ zařval Lan, a jeho hlas zněl Randovi v uších dutě.
„Silně krvácí!“
Sulin měla jeho hlavu v klíně. „Vydrž, Rande al’Thore,“ vyhrkla naléhavě. „Vydrž.“
Asmodean neříkal nic, tvářil se sklíčeně, a Rand cítil, jak mu od druhého muže do těla proudí pramínek saidínu. Přemohla ho temnota.
45
Po bouři
Sedě na menším balvanu vyčnívajícím z hlíny na úpatí svahu sebou Mat škubl, když si stahoval klobouk se širokou krempou hlouběji do čela, aby mu do očí nesvítilo dopolední slunce. Částečně to udělal proto, aby si zastínil oči před sluncem. Byl tu však ještě další důvod, proč nechtěl vidět, i když mu to šrámy i modřiny připomínaly, a zvlášť škrábanec od šípu na spánku, na nějž se mu přitiskl klobouk. Mastička z Daeridových sedlových brašen zastavila krvácení tady i onde, ale všechno ho pořád bolelo a většina ran navíc pálila. To se ještě zhorší. Horko teprve začínalo působit, ale na čele se mu již tvořil pot a spodky i košili měl celé propocené. Nedbale ho napadlo, jestli do Cairhienu ještě někdy přijde podzim. Aspoň že mu nepohodlí bránilo myslet na to, jak je utahaný. Dokonce i po noci beze spánku by byl ležel vzhůru v péřové posteli, natož v pokrývkách na zemi. Ne že by chtěl být někde poblíž svého stanu, to tedy rozhodně ne.
Skvělej zatracenej kravál. Skoro mě zabili, potím se jako prase, nemůžu najít pohodlný místo, kam se natáhnout, a navíc se neodvažuju opít. Krev a zatracenej popel! Zarazil se s prstem položeným na trhlině na přednici kabátce – o coul vedle, a ten oštěp by mu byl projel srdcem. Světlo, ale že byl ten chlap dobrý! – a pustil tuhle část z hlavy. Ne že by to bylo snadné, s tím vším, co se kolem něj dělo.