Projednou Tairenům ani Cairhieňanům zřejmě nevadilo, že na všech stranách vidí aielské stany. Dokonce i přímo v táboře byli Aielové, a skoro stejně zázračně se Tairenové mísili u kouřících táborových ohňů s Cairhieňany. Ne že by někdo jedl. Nad ohni nestály na kamenech konvice, i když odněkud bylo cítit pálící se maso. Místo toho do sebe většinou nalili vína, kořalky či aielského oosquai, co se do nich vešlo, smáli se a oslavovali. Kousek od místa, kde seděl Mat, asi tucet obránců Kamene, svlečených do propocených košil, tančil za tleskání asi desateronásobku diváků. V řadě, s rukama kolem ramen sousedů, přešlapovali tak rychle, až byl div, že žádný nezakopne nebo nekopne muže vedle sebe. Pro další kruh diváků byla v zemi zaražená dobře tři sáhy vysoká tyč – Mat spěšně odvrátil zrak – a tady stejně tolik Aielanů také vykopávalo nohama. Mat usoudil, že je to tanec. Další Aiel jim k tomu hrál na dudy. Vyskakovali, jak nejvýš to šlo, vykopli jednou nohou ještě výš, dopadli na ni a pak vyskočili znovu, rychleji a rychleji, občas na vrcholu výskoku ještě provedli vodorovnou otočku nebo se stočili v saltu dopředu nebo nazad. Sedm osm Tairenů a Cairhieňanů sedělo a ošetřovalo si zpřelámané kosti, jak to zkoušeli po nich, a přitom jásali a smáli se jako šílenci, přičemž si předávali kameninový džbánek s jakýmsi pitím. Jinde tančili další muži a možná i zpívali. Ve všem tom hluku se to nedalo poznat. Aniž by se pohnul, napočítal Mat deset fléten, nemluvě o dvakrát tolika píšťalkách, a jeden hubený Cairhieňan v rozervaném kabátci dul na cosi, co vypadalo částečně jako flétna a částečně jako roh s přidanými nějakými podivnými kousky. A byl tu bezpočet bubínků, většinou to byly pánve, do nichž se bušilo lžícemi.
Zkrátka, tábor byl blázinec i bál dohromady. Mat to poznával, hlavně díky těm vzpomínkám, které stále dokázal přiřadit jiným mužům, když se hodně soustředil. Oslava toho, že jsou ještě naživu. Opět se vrhli Temnému pod nos a přežili, aby o tom mohli vyprávět. Další tanec na ostří nože skončil. Včera byli skoro mrtví, zítra možná zemřou, ale teď, dneska, byli naživu, nádherně živí. Mat se však na oslavu necítil. K čemu bylo dobré být naživu, když to znamenalo žít v kleci?
Když se k němu připotáceli Daerid, Estean a jakýsi podsaditý rudozlatý Aiel, jehož neznal, držíce se kolem ramen, Mat jen potřásl hlavou. Ve všem tom hluku je skoro neslyšel, když se Daerid a Estean snažili naučit vyššího muže mezi sebou slova „Tance se Stínovým Jakem".
Osmahlý chlapík o učení samozřejmě neměl zájem – ne dokud ho nepřesvědčí, že je to správná bojová píseň – ale poslouchal a nebyl jediný. Než se ti tři ztratili v dohledu v hemžícím se davu, získali přívažek asi dvacítky dalších bojovníků, kteří mávali potlučenými cínovými pohárky a hrnečky z vysmolené kůže a všichni z plných plic vyřvávali nápěv.
Mat si přál, aby žádného z nich tuhle písničku nebyl naučil. To učení ho zabavilo ve chvíli, kdy ho Daerid ošetřoval, aby nevykrvácel k smrti. Ta jeho mastička pálila stejně tolik jako rány samotné, a Daerid nikdy nepřiměje žádnou švadlenku, aby mu záviděla jemné zacházení s jehlou a nití. Jenže tahle písnička se od prvního tuctu mužů šířila jako oheň po suché trávě. Tairenové i Cairhieňané, jezdci i pěchota, když se za úsvitu vrátili, všichni si ji zpívali.
Vrátili. Přímo do údolíčka, kde začali, pod troskami pobořené věže z kulatiny, a on neměl nejmenší příležitost dostat se pryč. Nabídl se, že pojede napřed, a Talmanes a Nalesean se málem poprali o to, kdo mu poskytne doprovod. Ne ze všech se stali nejlepší přátelé. Teď mu chybělo už jen to, aby se Moirain začala ptát na to, kde byl a proč, a brblat o tom, že je ta’veren a má povinnosti, o vzoru a Tarmon Gai’donu, až by se mu z toho zatočila hlava. Nepochybně teď byla s Randem, ale nakonec se k němu dostane.
Vzhlédl k vrcholku kopce na změť klád mezi polámanými stromy. Ten Cairhieňan, co pro Randa vyrobil dalekohledy, teď byl nahoře se svými tovaryši a prohlíželi to tam. Aielové měli plno řečí o tom, co se tam stalo. Rozhodně už měl být dávno pryč. Medailonek s liščí hlavou ho chránil před ženským usměrňováním, ale slyšel toho od Randa dost, aby věděl, že u muže je to s usměrňováním jinak. Neměl zájem zjišťovat, jestli ho ta věc ochrání i před Sammaelem a jemu podobnými.
Šklebě se, jak mu tělem projela bolest, použil oštěp s černým ratištěm, aby se zvedl na nohy. Kolem něj pokračovaly oslavy. Kdyby se teď přesunul ke koním uvázaným u provazů... Představa sedlání Oka jej nijak netěšila.
„Hrdina by neměl sedět nasucho.“
Překvapeně se otočil a zachrčel, jak ho to píchlo. Zrak mu padl na Melindhru. V ruce držela velký hliněný džbán, neměla oštěpy ani zahalenou tvář, ale zdálo se, že ho zvažuje. „Teď poslouchej, Melindhro, můžu všecko vysvětlit.“
„Co musíš vysvětlit?“ zeptala se a volnou rukou ho popadla kolem ramen. I když to s ním škublo, snažil se stát vzpřímeně. Pořád nebyl zvyklý dívat se na ženy nahoru. „Věděla jsem, že budeš hledat vlastní čest. Car’a’carn vrhá velký stín, ale žádný muž nechce strávit život ve stínu.“
Mat spěšně zavřel pusu a zmohl se jen na slabé: „Jasně.“ Takže ho nechtěla zabít. „To je přesný.“ Jak se mu ulevilo, vzal si od ní džbánek, ale první lok vyplivl. Byla to ta nejdrsnější dvakrát destilovaná kořalka, jakou kdy okusil.
Melindhra mu džbánek sebrala, aby se mohla zhluboka napít, vděčně si povzdechla a strčila mu ho zase zpátky do ruky. „Byl to muž s velkou ctí, Mate Cauthone. Lepší by bylo, kdybys ho chytil, ale i tím, žes ho zabil, jsi získal hodně ji. Bylo dobře, žes ho vyhledal."
Mat se proti své vůli podíval na to, čemu se zatím vyhýbal – a otřásl se. Kožená šňůrka zavázaná v krátkých ohnivých vlasech držela Couladinovu hlavu na tři sáhy vysoké tyči tam, kde tančili Aielané. Hlava jako by se křenila. Na Mata.
Vyhledat Couladina? Dělal, co mohl, aby pikynýře udržel mezi sebou a každým Shaidem. Ale pak mu po spánku sjel ten šíp a on byl na zemi dřív, než si uvědomil, co se děje. Kolem zuřil boj a on se vyškrábal na nohy, a oháněje se kolem sebe krkavci poznačeným oštěpem, snažil se dostat zpátky k Okovi. Couladin se objevil, jako by se zhmotnil ze vzduchu, zahalený k zabíjení, ale ty holé paže ovinuté Draky, lesknoucí se zlatě a rudě, se nedaly s ničím splést. Ten muž si svými oštěpy prosekal brázdu mezi pikynýři a křičel po Randovi, ať se ukáže, křičel, že on je pravý Car’a’carn. Možná tomu v té chvíli skutečně věřil. Mat pořád nevěděl, jestli ho Couladin poznal, ale na tom nezáleželo, ne když se ten chlapík rozhodl udělat do něj díru, jen aby se dostal k Randovi. Mat ani nevěděl, kdo pak Couladinovi usekl hlavu.
Měl jsem moc práce, jak jsem se snažil zůstat naživu, abych se koukal, pomyslel si kysele. A taky doufal, že nevykrvácí k smrti. Doma ve Dvouříčí uměl zacházet s holí stejně dobře jako kdokoliv jiný, a hůl se od oštěpu příliš nelišila, ale Couladin se musel narodit s těmi věcmi v ruce. Jistě, nakonec mu tato zručnost nebyla k ničemu. Možná mi nakonec ještě trocha štěstí zůstala. Prosím, Světlo, ať se to ukáže teď!