Myslel na to, jak se zbavit Melindhry, aby mohl nasedlat Oka, když se tu s obřadnou úklonou, s rukou na srdci po cairhiensku, objevil Talmanes. „Štěstěna tě provázej, Mate.“
„Tebe taky,“ odtušil Mat nepřítomně. Ona neodejde, protože jí řekne. Kdyby jí řekl, bylo by to jako pustit lišku do kurníku. Možná kdyby jí řekl, že se chce projet. Povídalo se, že Aielové uštvou i koně.
„V noci přišla z města delegace. Bude se pořádat triumfální průvod na počest pána Draka jako projev díků za Cairhien.“
„Vážně?“ Musí přece mít nějaké povinnosti. Děvy se vždycky shromažďovaly kolem Randa. Možná ji kvůli tomu odvolají. Při tom pomyšlení se na ni koutkem oka podíval a řekl si, že by s tím raději neměl počítat. Její široký úsměv byl... majetnický.
„Delegaci vyslal vznešený pán Meilan,“ řekl Nalesean, jenž se k nim mezitím připojil. Jeho úklona byla stejně dokonalá, oběma rukama mávl doširoka, ale spěšná. „To on nabízí průvod pánu Drakovi.“
„Urozený pán Dobraine, urozený pán Maringil a urozená paní Colavaere, mezi jinými, také přišli za pánem Drakem.“
Mat je na chvíli přestal vnímat. Oba se snažili předstírat, že ten druhý neexistuje – oba se dívali jen na něj a ani koutkem oka neuznali přítomnost toho druhého – ale tvářili se napjatě a napětí měli i v hlase, a klouby na rukou, jimiž svírali jílce, měli úplně bílé. Byl by to vrchol všeho, kdyby došlo na rány, a on by se nejspíš ještě snažil odbelhat z dosahu, když by ho jeden z nich omylem propíchl. „Co záleží na tom, kdo vyslal delegaci, když Rand bude mít svůj průvod.“
„Záleží na tom, abys ho požádal o naše spravedlivé místo v čele,“ vyhrkl rychle Talmanes. „Tys zabil Couladina a vysloužil jsi nám místo vepředu.“ Nalesean zavřel ústa a zamračil se. Očividně chtěl říci to samé.
„Požádejte ho vy dva,“ řekl Mat. „Mně do toho nic není.“ Melindhřin stisk zezadu na jeho krku zesílil, ale jemu na tom nezáleželo. Moirain určitě nebude od Randa daleko. Nehodlal strkat hlavu do další oprátky, zatímco se ještě snažil vymyslet, jak vyklouznout z té první.
Talmanes a Nalesean na něj civěli s otevřenými ústy, jako by byl duševně hodně zaostalý. „Ty jsi náš bojový velitel,“ namítl Nalesean. „Náš generál.“
„Můj osobní sluha ti vyleští boty,“ přisadil si Talmanes s lehounkým úsměvem, přičemž si dával pozor, aby se neobrátil na Tairena s hranatou tváří, „a vykartáčuje a spraví šaty. Budeš vypadat skvěle.“
Naleseanova naolejovaná bradka sebou škubla, očima zpola zalétl k druhému muži, než se stačil zarazit. „Jestli smím nabídnout, tak mám dobrý kabátec, jenž ti, myslím, dobře padne. Zlatý aksamit a karmín.“ Teď se zamračil Cairhieňan.
„Generál!“ vyjekl Mat a s pomocí oštěpu se narovnal. „Já nejsem žádnej proklatej –! Totiž, nechtěl bych nikomu přebrat místo.“ Ať si přeberou, koho tím myslel.
„Ať shoří moje duše,“ vybuchl Nalesean, „to tvoje válečnické umění nám přineslo vítězství a udrželo nás naživu. Nemluvě o tvém štěstí. Slyšel jsem, že vždycky obrátíš tu správnou kartu, ale je toho víc. Šel bych za tebou, i kdyby ses nikdy nesešel s pánem Drakem.“
„Ty jsi náš velitel,“ pospíšil si Talmanes střízlivějším, byť neméně přesvědčeným tónem. „Do včerejška jsem poslouchal muže z jiných zemí proto, že jsem musel. Za tebou půjdu, protože chci. Možná nejsi v Andoru urozený pán, ale já říkám, že tady jsi, a zavazuji se ti jako tvůj leník.“
Cairhieňan a Tairen se na sebe dívali, jako by je dost nečekaně překvapilo, že vyslovili stejný pocit, a potom si oba pomalu, váhavě vyměnili kývnutí. Když už neměli jeden druhého rádi – a jen hlupák by sázel na opak – aspoň v tomhle se shodli. Jistým způsobem.
„Pošlu svého podkoního, aby ti na průvod připravil koně,“ řekl Talmanes, a skoro se ani nezamračil, když Nalesean dodaclass="underline" „Můj mu může pomoct. Musíš nám dělat čest. A ať shoří moje duše, potřebujeme zástavu. Tvoji zástavu.“ Teď Cairhieňan důrazně přikývl.
Mat si nebyl jist, jestli se má hystericky smát nebo se posadit a zaplakat. Ty zatracené vzpomínky. Nebýt jich, byl by odjel. Nebýt Randa, nebyl by je měl v hlavě. Dokázal sledovat kroky, jež k tomu vedly, každý, jak se v dané chvíli zdálo, nezbytný a zdánlivě ukončený, a přesto každý nevyhnutelně vedl k dalšímu. A na počátku všeho byl Rand. A zatracený ta’veren. Nechápal, jak je možné, že tím, že udělal něco naprosto nezbytného a podle jeho názoru téměř neškodného, zabředával stále hlouběji do bahna. Melindhra ho začala po krku hladit, místo aby mu ho tiskla. To poslední, co teď potřeboval...
Vzhlédl na kopec a tam byla. Moirain na své bílé klisně s půvabným krokem, a po jejím boku se tyčil Lan na černém hřebci. Strážce se k ní naklonil, jako by naslouchal, a zřejmě došlo ke krátké hádce, důrazné námitce z jeho strany, ale Aes Sedai po chvíli otočila Aldíb a odjela z dohledu na druhou stranu pahorku. Lan zůstal, kde byl, seděl na Mandarbovi a obhlížel tábor pod sebou. Hleděl na Mata.
Mládenec se zachvěl na celém těle. Couladinova hlava se na něj opravdu šklebila. Mat ho skoro slyšel mluvit. Možná jsi mě zabil, ale tím jsi šlápl rovnou do pasti. Já jsem mrtvý, ale ty nikdy nebudeš volný.
„To je prostě zatracená nádhera,“ zabručel a zhluboka si přihnul drsné kořalky, načež se rozkašlal. Talmanes a Nalesean si zřejmě mysleli, že to myslel, tak jak to řekl, a Melindhra se souhlasně zasmála.
Když s ním oba urození pánové mluvili, sešlo se kolem asi tak padesát Tarienů a Cairhieňanů, a jeho doušek vzali jako znamení, aby ho začali oslavovat, načež přidali vlastní verše.
Mat se začal sípavě smát. Nemohl přestat. Jen se sesul zpátky na balvan a dal se do vyprazdňování džbánku. Z tohohle musí existovat nějaká cesta ven. Prostě musí.
Rand pomalu otevřel oči a civěl na střechu stanu. Pod jednoduchou pokrývkou byl nahý. To, že ho nic nebolelo, ho málem polekalo, a přesto se cítil ještě slabší, než se pamatoval. A on se pamatoval. Řekl věci, myslel si věci... Náhle ho zamrazilo. Nesmím dovolit, aby mě ovládl. Já jsem já! Já! Hmatal rukou pod pokrývkou a našel na boku hladkou, kulatou jizvu, sice měkkou, ale zacelenou.
„Moirain Sedai tě vyléčila,“ ozvala se Aviendha a on sebou úlekem škubl.
Neviděl ji, jak tam tak seděla se zkříženýma nohama u ohniště a usrkávala ze stříbrné číše s vytepanými levharty. Asmodean se s bradou na lokti rozvaloval na poduškách se střapci. Ani jeden zjevně nespal. Oba měli pod očima tmavé kruhy.
„Nemusela to dělat,“ pokračovala Aviendha chladným hlasem. Unavená nebo ne, měla každý vlásek na svém místě a úhledné šaty byly v ostrém protikladu k Asmodeanovu pomačkanému tmavému sametu. Tu a tam pootočila slonovinovým náramkem s trnitými růžičkami, který jí daroval, jako by si neuvědomovala, co dělá. Měla také stříbrný náhrdelník se vzorem sněhových vloček. Pořád mu ještě neřekla, kdo jí ho dal, ačkoliv se tvářila pobaveně, když si uvědomila, že to chce opravdu vědět. Nyní rozhodně pobaveně nevypadala. „Moirain Sedai sama se málem zhroutila, jak léčila raněné. Aan’allein ji musel odnést do jejího stanu. Kvůli tobě, Rande al’Thore. Protože tvoje léčení jí sebralo poslední síly.“