„Aes Sedai je už na nohou,“ ozval se Asmodean potlačuje zívnutí. Aviendžina ostrého pohledu si nevšímal. „Byla tu od svítání už dvakrát, i když říkala, že se uzdravuješ. Myslím, že včera v noci si tím nebyla jistá. Já taky ne.“ Přitáhl si k sobě pozlacenou harfu, probíral se strunami a mluvil nedbalým tónem. „Samozřejmě jsem pro tebe udělal, co se dalo – ale moje nadání není v léčení, to musíš chápat.“ Zahrál pár tónů, aby to dokázal. „Vím, že muž se může zabít či zkrotit, když provádí to, co jsi udělal ty. Síla v jediné síle není k ničemu, když je tělo vyčerpaný. Saidín může snadno zabít, když je tělo vyčerpaný. Aspoň jsem to tak slyšel.“
„Už jsi skončil s vykládáním svých moudrostí, Jasine Nataeli?“ Aviendžin tón byl, pokud něco, ještě mrazivější, a ani nepočkala na odpověď, již obrátila pohled jako modrozelený led zpátky na Randa. Zdálo se, že přerušení je jeho chyba. „Muž se občas může chovat jako hlupák a moc škody z toho nevzejde, ale náčelník je víc než obyčejný muž, natož náčelník náčelníků. Neměl jsi právo uštvat se málem k smrti. Snažily jsme se tě s Egwain přimět, abys šel s námi, když jsme byly příliš unavené a nemohly jsme dál, ale tys neposlechl. Možná jsi mnohem silnější než my, jak tvrdí Egwain, ale přesto jsi jenom z masa a krve. Jsi Car’a’carn, ne nějaký nový Seia Doon, který hledá čest. Máš toh, závazek k Aielům, Rande al’Thore, a mrtvý ho nemůžeš naplnit. Nemůžeš vše udělat sám.“
Rand na ni chvíli zíral s otevřenými ústy. Jen tak tak se mu podařilo vykonat aspoň něco, ze všech možných praktických důvodů nechal boj na ostatních a sám jenom klopýtal kolem a snažil se být prospěšný. Nedokázal dokonce ani zabránit Sammaelovi zaútočit, kdy a kde se mu zachtělo. A ona mu spílá, že udělal moc.
„Zkusím si to zapamatovat,“ prohlásil nakonec. Přesto vypadala připravená kázat dál. „Jaké jsou zprávy o Miagomech a ostatních kmenech?“ zeptal se stejně tak proto, aby ji odvrátil od toho, co měla v úmyslu, jako proto, že to chtěl vědět. Ženy byly zřídkakdy ochotné přestat, dokud vás nezatloukly do země, pokud se vám nepodařilo je rozptýlit.
Fungovalo to. Byla samozřejmě plná novinek a stejně dychtivá poučovat, jako hubovat. Asmodeanovo tiché brnkání – projednou to bylo cosi příjemného, dokonce romantického – tvořilo jejím slovům zvláštní pozadí.
Miagomové, Shiandové, Darynové a Codarrové se utábořili na dohled sobě navzájem o pár mil dál na východ. Mezi tábory, včetně Randova, se pohyboval stálý proud mužů i Děv, ale pouze mezi společenstvy, a Indirian a ostatní náčelníci se odmítali hnout. Nebylo již pochyb o tom, že nakonec k Randovi přijdou, ale ne, dokud moudré neuzavřou rozhovory.
„Ještě pořád se baví?“ zabručel Rand. „Co pod Světlem můžou tak dlouho probírat? Náčelníci přicházejí za mnou, ne za nimi.“
Aviendha po něm vrhla bezvýrazný pohled, za který by se nemusela stydět ani Moirain – „slova moudrých jsou pro moudré, Rande al’Thore.“ Zaváhala a dodala, jako by se k něčemu přiznávala. „Egwain ti o tom může něco povědět. Až to skončí.“ Z jejího tónu bylo jasné, že taky nemusí.
Odolala jeho pokusům zjistit víc, a tak to nakonec nechal být. Snad to zjistí dřív, než ho to kousne, a možná taky ne, ale ať tak nebo tak, nehodlal z ní páčit jedno slovo po druhém, když nechtěla mluvit. Aes Sedai zdaleka neměly na aielské moudré, když přišlo na to, hlídat svá tajemství a obklopovat se záhadami. A tuhle lekci se Aviendha naučila zvlášť dobře.
Egwainina přítomnost na setkání moudrých přišla jako překvapení, a stejně tak Moirainina nepřítomnost – Rand by byl čekal, že bude uprostřed dění tahat za provázky podle svých plánů – ale ukázalo se, že jedno vycházelo z druhého. Nově přišedší moudré se chtěly setkat s jednou Aes Sedai, které doprovázely Car’a’carna, a ačkoliv byla Moirain již na nohou poté, co ho léčila, prohlásila, že nemá čas. Takže Egwain vyhnaly z pokrývek jako náhradnici.
To Aviendhu rozesmálo. Byla právě venku, když Sorilea a Bair doslova vlekly Egwain, která se ještě snažila natáhnout šaty, ze stanu a hnaly ji s sebou. „Zavolala jsem na ni, že tentokrát bude muset ona zuby vyrývat díry do země, jestli ji chytily při něčem špatném, ona byla tak ospalá, že mi uvěřila. Měl jsi vidět, jak se tvářila.“ Smála se tolik, že málem přepadla dozadu.
Asmodean se na ni díval úkosem – i když proč, když byl to, co byl, to Rand nechápal – ale Rand jenom čekal, dokud nepopadne dech. Na aielský styl humoru bylo tohle ještě hodně mírné. Něco takového by spíš čekal od Mata než od nějaké ženy, ale i tak to bylo mírné.
Když se narovnala, otírajíc si oči, zeptal se: „A co je se Shaidy? Nebo jsou jejich moudré taky na tomhle konkláve?“
Odpověděla, stále se hihňajíc, do svého vína. Považovala Shaidy za vyřízené, teď již skoro nebylo třeba si s nimi dělat starosti. Byly jaty tisíce zajatců a stále byli přiváděni další, a boje, až na menší šarvátky tuhle či támhle, skončily. Přesto, čím víc se od ní dozvídal, tím méně si myslel, že jsou vyřízení. Když se Lan musel věnovat čtyřem kmenům, většina Shaidů překročila v pořádku a spořádaně Gaelin a dokonce s sebou odnesli většinu cairhienských zajatců, které pochytali. Horší bylo, že za sebou zničili kamenné mosty.
Tohle sice Aviendze starosti nedělalo, Randovi však ano. Desítky tisíc Shaidů severně od řeky, kteří se nemají jak vrátit, dokud nebudou mosty opravené, a dokonce i dřevěné náhražky zaberou čas. Byl to čas, který on neměl.
A nakonec, když se zdálo, že se o Shaidech už nedá nic říci, mu sdělila to, díky čemuž na Shaidy a potíže, které mu ještě způsobí, zapomněl. Prostě to jen tak utrousila, jako by skoro zapomněla.
„Mat že zabil Couladina?“ odvětil nevěřícně, když domluvila. „Mat?“
„Copak jsem to neříkala?“ Slova zněla sice ostře, ale nešlo to moc od srdce. Zadívala se na něj přes okraj číše a zřejmě ji víc zajímalo, jak její zprávu přijal, než jestli snad nepochybuje o jejím slovu.
Asmodean zahrál pár akordů čehosi pochodového. Harfa jako by dělala doprovod bubnům a polnicím. „Jistým způsobem ten mladý muž překvapuje stejně jako ty. Opravdu se těším, až jednou poznám toho třetího, toho Perrina.“
Rand potřásl hlavou. Takže Mat nakonec přitahování ta’veren k ta’veren neunikl. Nebo ho možná zachytil vzor a to, že sám byl ta’veren. Ať tak či tak, Rand tušil, že Mat v této chvíli není zrovna šťastný. Mat se nenaučil to, co on. Zkoušej utéci, a vzor tě přitáhne zpátky, často drsně. Utíkej směrem, kterým kolo tká, a občas se ti podaří získat nad svým životem aspoň trochu kontrolu. Občas. S trochou štěstí možná víc, než by kdo čekal, aspoň z dlouhodobého hlediska. Ale on teď měl naléhavější starosti, než byl Mat, Shaidové či to, že je Couladin mrtev.
Pohled na vchod mu prozradil, že slunce už stojí hodně vysoko, i když jinak viděl jen dvě Děvy dřepící před stanem s oštěpy přes kolena. V noci a většinu dopoledne, když byl v bezvědomí, se ho buď Sammael nepokoušel najít, nebo neuspěl.
Při používání tohoto jména byl opatrný, i sám pro sebe, i když v koutku duše se mu vznášelo další. Tel Janin Aellinsar. Vůbec žádná kronika to jméno nezaznamenávala, žádný zlomek v knihovně v Tar Valonu. Moirain mu prozradila všechno, co Aes Sedai věděly o Zaprodancích, a nebylo toho o moc víc, než co se povídalo po vesnicích. Dokonce i Asmodean ho vždy nazýval Sammael, byť z jiného důvodu. Dávno předtím, než skončila válka Stínu, Zaprodanci přijali jména, která jim dali lidé, jako by to byly symboly znovuzrození ve Stínu. Asmodean sebou při vyslovení svého skutečného jména – Joar Addam Nessosin – trhl a tvrdil, že ostatní za ty tři tisíce let zapomněl.