Možná ani neměl žádný skutečný důvod, proč skrývat, co se mu honí hlavou – možná to byla jenom snaha zakrýt před sebou skutečnost – jenže Sammael člověk zůstával. A jako Sammael zaplatí poprávu za každou zabitou Děvu. Děvy Rand nakonec v bezpečí neudržel.
I když došel k tomuto závěru, Rand se zašklebil. Začal tím, že poslal Weiramona zpátky do Tearu – Světlo dej, jen on a Weiramon zatím věděli, co za tím skutečně vězí – ale nemohl se vydat pronásledovat Sammaela, ať už chtěl či přísahal cokoliv. Zatím ještě ne. Nejdřív musel tady v Cairhienu vyřídit jisté záležitosti. Aviendha si možná myslela, že o ji’e’toh neví, ani co by se za nehet vešlo, ale on věděl, co je to povinnost, a Cairhienu něco dlužil. Kromě toho existovaly způsoby, jak to s Weiramonem vyřídit.
Posadil se – a snažil se nedat najevo, jaká je to dřina – zakryl se, jak jen bylo s pokrývkou možné, a uvažoval, kde má asi šaty. Neviděl nic než své holínky, stojící za Aviendhou. Ona to nejspíš věděla. Možná ho vysvlékali gai’šainové, ale stejně dobře to mohla být ona. „Musím jít do města. Nataeli, nechej nasedlat a přivést Jeade’ena.“
„Možná zítra,“ zarazila ho důrazně Aviendha a chytila za rukáv Asmodeana, jenž se začal zvedat. „Moirain Sedai říkala, že si musíš odpočinout, abys –“
„Dneska, Aviendho. Hned. Nevím, proč tu není Meilan, jestli je naživu, ale hodlám to zjistit. Nataeli, mého koně.“
Aviendha nasadila umíněný výraz, ale Asmodean vytrhl rukáv z jejího sevření, uhladil si pomačkaný samet a řekclass="underline" „Meilan tu byl, i ostatní.“
„Neměl se dozvědět –“ začala rozzlobeně Aviendha a pak stiskla rty, než dodala. „Potřebuje si odpočinout.“
Takže moudré si myslely, že před ním něco utají. No, nebyl tak slabý, jak si myslely. Pokusil se vstát, drže si pokrývku u těla, a nenápadně si přesedl, když nohy odmítly spolupracovat. Možná byl tak slabý, jak si myslely. Ale nehodlal dopustit, aby ho něco takového zastavilo.
„Odpočívat můžu, až budu mrtvý,“ prohlásil, a okamžitě si přál, aby byl raději mlčel, protože ona sebou trhla, jako by ji uhodil. Ne, při ráně by sebou neškubla. Aby zůstal naživu pro ni bylo důležité pro dobro Aielů a pouhá hrozba jí mohla ublížit víc než pěst. „Pověz mi o Meilanovi, Nataeli.“
Aviendha mrzutě mlčela, i když, kdyby s tím měly pohledy co dělat, byl by Asmodean na místě omráčen a Rand sám možná rovněž.
Od Meilana dorazil ještě během noci jezdec a přinesl květnatou chválu a ujištění o nehynoucí věrnosti. Za úsvitu se objevil Meilan sám se šesti dalšími vznešenými pány z Tearu, kteří byli ve městě, a malým oddílem tairenských vojáků, kteří hmatali po jílcích mečů a svírali kopí, jako by víc než polovina z nich očekávala, že budou muset bojovat s Aiely, co tu stáli a pozorovali je, když projížděli kolem.
„Bylo to těsně,“ podotkl Asmodean. „Tenhle Meilan podle mě není zvyklý na to, aby mu někdo odporoval, a ostatní taky moc ne. Zvlášť ten s tou strupatou tváří – Torean? – a Simaan. Ten má oči ostrý jako nos. Víš, jsem zvyklej na nebezpečnou společnost, ale tihle chlapi jsou svým způsobem hodně nebezpeční.“
Aviendha si hlasitě odfrkla. „Ať už jsou ale zvyklí na cokoliv, se Sorileou, Amys, Bair a Melain na jedné a Sulin s tisícovkou Far Dareis Mai na druhé straně neměli moc na vybranou. A taky tu byli nějací Kamenní psi,“ připustila, „a pár Hledačů vody a nějaké Rudé štíty. Jestli skutečně sloužíš Car’a’carnovi, jak tvrdíš, Jasine Nataeli, měl bys strážit jeho odpočinek, jako to dělají ostatní.“
„Já jdu za Drakem Znovuzrozeným, ženo. Toho Car’a’carna přenechám tobě.“
„Jen pokračuj, Nataeli,“ vybídl ho Rand netrpělivě, čímž si vysloužil odfrknutí.
Ohledně možností Tairenů měla pravdu, i když jim možná Děvy a ostatní, sahající po závojích, dělali větší starosti než moudré. V každém případě i Aracome, prošedivělý štíhlý pán již dlouho doutnající hněvem, málem vzplál jako pochodeň, když otáčeli koně k odjezdu, a Gueyam, s hlavou holou jako koleno a s plecemi jako kovář, byl vzteky bílý ve tváři. Asmodean si nebyl jist, zda jim v tasení mečů zabránila jistota, že stojí proti přesile, nebo to, že si uvědomili, že i kdyby se jim podařilo prosekat až k Randovi, ten by je nejspíš neuvítal s krví spojenců na čepelích.
„Meilanovi lezly oči z důlků,“ zakončil kejklíř. „Ale než odešel, vykřikoval, že je tvým spojencem a věrným leníkem. Asi si myslel, že bys ho mohl zaslechnout. A ostatní ho rychle napodobili, i když Meilan dodal něco, z čeho zůstali zírat oni. ‚Činím z Cairhienu dar pánu Drakovi,‘ řekl. Pak oznámil, že pro tebe připraví velkolepé přivítání, až budeš připravený vstoupit do města.“
„Ve Dvouříčí je jedno staré rčení,“ prohodil Rand suše. „Čím hlasitěji muž vykřikuje, že je počestný, tím pevněji si musíš držet váček.“ A další říkalo: „Liška často kachně nabídne její rybník.“ Cairhien byl jeho i bez toho, aby mu ho musel Meilan věnovat.
Rand o jeho věrnosti nepochyboval. Ta vydrží tak dlouho, jak dlouho bude Meilan věřit, že kdyby Randa zradil, zničilo by ho to. Pokud by ho chytili. To byl ten háček. Těch sedm vznešených pánů v Cairhienu se v Tearu nejúporněji snažilo zařídit, aby byl Rand zprovozen ze světa. Proto je taky poslal sem. Kdyby byl popravil každého tairenského pána, jenž proti němu kul pikle, nemusel by žádný zůstat naživu. V té době mu nápad, poslat je tisíc mil daleko od Tearu vyřídit anarchii, hladomor a občanskou válku, připadal jako dobrý způsob, jak jim znemožnit jejich intriky a poslat je dělat něco užitečného tam, kde to bylo potřeba.
Ovšem tehdy ani nevěděl, že existuje nějaký Couladin, natož že ho ten muž dovede až do Cairhienu.
Bylo by snazší, kdyby tohle byl příběh, pomyslel si. V příbězích byl vždycky jen určitý počet překvapení, než se hrdina dozvěděl všechno, co potřeboval. On sám nějak nikdy nevěděl ani čtvrtinu.
Asmodean zaváhal – to staré rčení o vykřikujících mužích se dalo snadno použít i na něj, jak si nepochybně uvědomoval – avšak když už Rand nic neřekl, dodaclass="underline" „Myslím, že chce být králem Cairhienu. Ovšem tvým poddaným.“
„A pokud možno, abych já byl někde daleko.“ Meilan asi čekal, že se Rand vrátí do Tearu a ke Callandoru. Meilan by se přemíry moci určitě nebál.
„Ovšem.“ Asmodean mluvil ještě sušeji než Rand. „Mezi těmito dvěma návštěvami přišla ještě jedna.“ Tucet cairhienských urozených pánů a paní – bez dvořanů – přišli i přes horko v pláštích a s tvářemi zakrytými kápěmi. Očividně věděli, že Aielové Cairhieňany opovrhují, a stejně očividně jejich pocity opětovali, nicméně byli stejně nervózní z toho, že by Meilan mohl zjistit, že přišli, jako z toho, že by se je Aielové mohli rozhodnout zabít. „Když mne uviděli,“ pokračoval suše Asmodean, „polovina zřejmě byla připravená mě zabít ze strachu, že jsem Tairen. Za to, že máš ještě barda, můžeš poděkovat těm svým Far Dareis Mai."