Přestože jich bylo méně, Cairhieňany bylo stejně těžší zahnat než Meilana, byli s každou minutou zpocenější a bělejší ve tvářích, ale umíněně se dožadovali návštěvy u pána Draka. Měřítkem jejich touhy bylo, že když neuspělo dožadování, nakonec se utekli k otevřenému doprošování. Asmodean možná považoval aielský humor za podivný či drsný, ale i on se pochechtával nad šlechtici v hedvábných kabátcích a jezdeckých šatech, snažícími se předstírat, že tam není, přičemž klečeli a chytali moudré za vlněné suknice.
„Sorilea jim pohrozila, že je nechá svlíknout a bičem dohnat do města.“ Jeho tlumený smích teď zněl nevěřícně. „Oni to mezi sebou skutečně probírali. Kdyby jim tenhle požadavek umožnil dostat se k tobě, tak by to podle mýho názoru přijali.“
„Sorilea to měla udělat,“ vložila se do hovoru Aviendha kupodivu souhlasně. „Křivopřísežníci nemají žádnou čest. Melain aspoň nechala Děvy, aby je přehodily přes sedla jako rance a vyhnaly zvířata z tábora. Křivopřísežníci se drželi zuby nehty.“
Asmodean kývl. „Ale předtím dva z nich mluvili se mnou, když se ujistili, že nejsem tairenský špeh. Urozený pán Dobraine a urozená paní Colavaere. Zamlžili všechno tolika náznaky a narážkami, že si nejsem jistý, ale nepřekvapilo by mě, kdyby ti chtěli nabídnout Sluneční trůn. Ti by mohli víst rozhovory i s... s některýma lidma, co jsem kdysi znával.“
Rand se zasmál. „Možná že to udělají. Jestli se jim podaří dohodnout stejné podmínky jako Meilanovi.“ Nepotřeboval, aby mu Moirain říkala, že Cairhieňané hrají hru rodů i ve spánku, ani aby mu Asmodean řekl, že to zkusí se Zaprodanci. Vznešení páni nalevo a Cairhieňané napravo. Jedna bitva skončila a další, jiného druhu, i když o nic méně nebezpečná, začíná. „V každém případě chci dát Sluneční trůn někomu, kdo na něj má právo.“ Nevšímal si zamyšleného výrazu na Asmodeanově tváři. Možná se mu ten muž snažil předešlé noci pomoci, a možná taky ne, ale on mu nevěřil natolik, aby mu dal poznat třebas jen polovinu svých plánů. Jakkoliv byla Asmodeanova budoucnost svázána s jeho, věrnost byla nutná, a ten muž byl pořád ten samý, co předal svou duši Stínu. „Meilan mi chce uspořádat velkolepý vstup, až budu připravený, ne? Tak bych se měl podívat sám dřív, než mě čeká.“ Došlo mu, proč Aviendha byla tak poddajná, dokonce se připojila k hovoru. Dokud tu seděl a mluvil, dělal přesně to, co chtěla. „Tak dojdeš mi pro toho koně, Nataeli, nebo musím sám?“
Asmodean se poklonil hluboko, obřadně a, přinejmenším na povrchu, upřímně. „Sloužím pánu Drakovi."
46
Jiné bitvy, jiné zbraně
Rand se za Asmodeanem mračil a přemítal, nakolik mu důvěřuje. Překvapilo ho, když Aviendha odhodila číši, až víno vyšplíchlo na koberce. Aielové neplýtvali ničím, co se dalo pít, nejen vodou.
Ona zírala na vlhkou skvrnu a vypadala stejně překvapená, ale jen na chvíli. Vzápětí už vsedě dala ruce v bok a zlobně se na něj zamračila. „Takže Car’a’carn vstoupí do města, když se skoro nedokáže posadit. Řekla jsem, že Car’a’carn musí být víc než ostatní muži, ale nevěděla jsem, že je víc než smrtelník.“
„Kde mám šaty, Aviendho?“
„Jsi jenom z masa a krve!“
„Moje šaty?“
„Pamatuj na své toh, Rande al’Thore. Když já můžu pamatovat na ji’e’toh, tak ty můžeš taky.“ Tohle byla zvláštní řeč. Spíš by slunce vyšlo o půlnoci, než by ona zapomněla na ten nejmenší ždibíček toho svého ji’e’toh.
„Jestli budeš takhle pokračovat,“ řekl jí s úsměvem, „tak si začnu myslet, že ti na mně záleží.“
Myslel to jako žert – existovaly pouze dva způsoby, jak se s ní dalo vyjít, udělat vtip, či si jí prostě nevšímat – a vzhledem k tomu, že strávili noc v objetí, to byl mírný žert, ale jí se rozhořčením rozšířily oči. Škubla za slonovinový náramek, jako by si ho chtěla strhnout a hodit ho po něm. „Car’a’carn je tak vysoko nad ostatními, že nepotřebuje šaty,“ plivla. „Jestli si přeje jít, ať si jde ve své kůži! Musím přivést Sorileu a Bair? Nebo možná Enailu, Somaru a Lamelle?“
Rand ztuhl. Ze všech Děv, které se k němu chovaly jako k dávno ztracenému desetiletému synovi, byly ty tři, co vybrala, nejhorší. Lamelle mu dokonce nosila polévku – ta ženská nedokázala uvařit ani čaj, ale trvala na tom, že mu udělá polévku! „Přiveď si, koho chceš,“ řekl jí stísněným, hluchým hlasem, „ale já jsem Car’a’carn a půjdu do města.“ S trochou štěstí najde své šaty dřív, než se vrátí. Somara byla skoro tak vysoká jako on a v této chvíli pravděpodobně silnější. Jediná síla by mu rozhodně neprospěla. Nedokázal by uchopit saidín, i kdyby se před ním objevil sám Sammael, natož ho udržet.
Ona se mu dlouho jenom dívala do očí, pak prudce zvedla číši s levharty a dolila si ji z tepaného stříbrného džbánku. „Jestli dokážeš najít šaty a oblíknout se, aniž bys upadl,“ prohlásila klidně, „tak smíš jít. Ale já půjdu s tebou, a když si začnu myslet, že jsi moc slabý, abys šel dál, tak se sem vrátíš, i kdyby tě Somara měla odnést v náručí.“
Když se natáhla a opřela o loket, pečlivě si upravila suknice a začala usrkávat víno, Rand na ni jen hleděl. Kdyby se znovu zmínil o svatbě, nepochybně by mu utrhla hlavu, ale v některých věcech se chovala, jako by byli sezdáni. Aspoň v těch nejhorších věcech. A ty části se ani za mák nelišily od toho, co dělaly Enaila nebo Lamelle, když byly v tom nejhorším.
Mumlaje si pro sebe ovinul si těsně kolem těla pokrývku a prošoural se kolem ní k ohništi pro své boty. Uvnitř byly stočené čisté vlněné punčochy, ale nic jiného. Mohl si zavolat gai’šainy. A dovolit, aby se celá záležitost rozšířila po táboře. Nemluvě o možnosti, že se do toho přece jen zapletou Děvy. Pak by otázka stála tak, je-li Car’a’carn, jehož je třeba poslouchat, či Rand al’Thor, v jejich očích úplně jiný muž. Do oka mu padl stočený koberec, který ležel v zadní části stanu. Koberce bývaly vždy rozprostřené. Uvnitř byl jeho meč a kolem pochvy pak omotaný opasek s Dračí přezkou.
Aviendha si pro sebe broukala, mhouřila oči, až se zdálo, že jak ho pozoruje při hledání, málem usíná. „Tohle už nebudeš potřebovat.“ Do prvního slova vložila tolik nechuti, že by nikdo neuvěřil, že mu meč věnovala ona sama.
„Co tím myslíš?“ Ve stanu bylo jen pár truhliček vyložených perletí či obitých mosazí nebo, v jednom případě, zlatem. Aielové dávali přednost tomu, ukládat věci v rancích. V žádné taky nebyly jeho šaty. Ve zlacené truhličce, zdobené samými neznámými ptáky a zvířaty, byly pevně zavázané kožené váčky, a když Rand zvedl víko, ucítil koření.
„Couladin je mrtvý, Rande al’Thore.“
Překvapeně se zarazil a ohlédl se po ní. „O čem to mluvíš?“ Řekl jí to Lan? Nikdo jiný to nevěděl. Ale proč?
„Nikdo mi to neřekl, jestli myslíš na tohle. Teď to vím, Rande al’Thore. S každým dnem tě poznávám líp a líp.“
„Na nic takovýho jsem nemyslel,“ zavrčel na ni. „Nemyslím na nic určitýho.“ Podrážděně sebral meč v pochvě a při dalším pátrání ho neohrabaně nesl pod paží. Aviendha dál usrkávala víno. Randa napadlo, že snad zakrývá úsměv.