Skvělé. Vznešení páni Tearu se potili, když se na ně Rand al’Thor podíval, a Cairhieňané mu dost možná nabízeli trůn. Největší aielské vojsko, jaké kdy svět viděl, překročilo na rozkaz Car’a’carna, náčelníka náčelníků, Dračí stěnu. Státy se třásly při zmínce o Draku Znovuzrozeném. Státy! A jestli on nenajde své šaty, tak bude sedět na zadku a čekat na povolení jít ven od bandy ženských, které si myslí, že o všem vědí víc než on.
Nakonec šaty našel, když si všiml, jak zpod Aviendhy vykukuje zlatem vyšívaná manžeta jeho rudého kabátce. Celou dobu na nich seděla. Když ji požádal, aby se přesunula, jen kysele zabručela, ale poslechla. Nakonec.
Jako obvykle ho pozorovala, jak se holí a obléká, bez poznámek – a bez požádání – usměrnila a ohřála mu vodu poté, co se potřetí řízl a zanadával na studenou vodu. Popravdě řečeno, tentokrát mu dělalo starosti také to, že by si mohla všimnout, jak se mu třese ruka. Když to trvá dost dlouho, zvykneš si na cokoliv, pomyslel si trpce.
Ona však špatně pochopila, jak potřásl hlavou. „Elain nebude vadit, když se podívám, Rande al’Thore.“
Rand se zarazil se zpola zavázanými tkanicemi košile a zazíral na ni. „Ty tomu opravdu věříš?“
„Ovšemže věřím. Ty patříš jí, ale ona nemůže vlastnit pohled na tebe.“
Rand se tiše zasmál a dál se věnoval tkanicím. Bylo dobré, že mu připomněla, že její nově nalezená tajuplnost zakrývá kromě ostatních věcí rovněž nevědomost. Nemohl si pomoci, aby se poťouchle neusmíval, když se dooblékával, připínal si meč a sehnul se pro seanchanské kopí se střapci – to poslední změnilo úsměv v zachmuření. Myslel to jako připomínku, že Seanchané nezmizeli ze světa, ale ono mu taky připomínalo všechny ty věci, s nimiž musel žonglovat. Cairhieňany a Taireny, Sammaela a ostatní Zaprodance, Shaidy a státy, které o něm doposud nevěděly, státy, které se o něm budou muset před Tarmon Gai’donem dozvědět. Jednání s Aviendhou bylo ve srovnání s tímhle zcela jednoduché.
Když rychle, aby zakryl roztřesené nohy, vyšel ze stanu, Děvy vyskočily. Rand si nebyl jist, nakolik uspěl. Aviendha se mu držela u boku, jako by ho nejen hodlala zachytit, kdyby upadl, ale navíc očekávala, že k tomu určitě dojde. Jeho náladu nijak nezlepšilo, když se na ni Sulin, s čapkou z obvazů, tázavě podívala – ne na něj, na ni! – a počkala, než Aviendha kývne, teprve pak nařídila Děvám, aby se připravily na cestu.
Do kopce přijel na své mule Asmodean veda Jeade’ena na otěži. Nějak si našel čas převléknout se do čistých šatů, samé tmavozelené hedvábí. Se záplavou bílé krajky, samozřejmě. Pozlacenou harfu měl pověšenou na zádech, ale přestal nosit kejklířský plášť a už také nenosil karmínovou zástavu s prastarým symbolem Aes Sedai. Tento úřad připadl na jednoho cairhienského uprchlíka jménem Pevin, bezvýrazného chlapíka v záplatovaném vesnickém kabátci z hrubého tmavošedého sukna, jedoucího na hnědé mule, kterou měli už před pár lety pustit na pastvu, místo aby tahala povozy. Po úzké tváři od řídnoucích vlasů po bradu se mu táhla dlouhá jizva, stále ještě červená.
Pevin přišel při hladomoru o ženu a sestru a v občanské válce o bratra a syna. Neměl ponětí, ke kterému rodu patřili muži, co je zabili, či koho chtěli dosadit na Sluneční trůn. Útěk do Andoru jej stál druhého syna, jenž zahynul rukama andorských vojáků, a druhého bratra, kterého zabili bandité, a při návratu přišel o posledního syna, jenž zahynul na shaidském oštěpu, a také o dceru, kterou unesli, když nechali Pevina ležet, považujíce ho za mrtvého. Muž promluvil zřídkakdy, ale pokud to Rand dokázal posoudit, jeho víra byla obrána až na holou trojici pravd. Že byl Drak znovu zrozen. Že přichází Poslední bitva. A že jestli zůstane poblíž Randa al’Thora, uvidí, jak je jeho rodina pomstěna, než bude svět úplně zničen. Svět určitě skončí, ale na tom nezáleželo, na ničem nezáleželo, pokud dosáhne své pomsty. Když jeho mula dosáhla vrcholku, mlčky se Randovi uklonil ze sedla. Tvář měl úplně bez výrazu, ale korouhev držel pevně a zpříma.
Rand se vyšplhal na Jeade’ena a vytáhl Aviendhu za sebe, aniž by jí dovolil použít třmen, jen aby jí ukázal, že to dokáže, a než se usadila, již pobídl grošáka do kroku. Ona ho prudce popadla oběma rukama kolem pasu a jen trochu si cosi bručela. Rand zachytil pár dalších útržků jejího současného názoru na Randa al’Thora a taky na Car’a’carna. Ale nesnažila se ho pustit, za což byl vděčný. Nejenže bylo příjemné, jak se mu tiskla na záda, ale její opora byla vítaná. Když byla v půlce cesty do sedla, náhle si nebyl jist, jestli nasedá, nebo sesedá. Doufal, že si toho nevšimla. Doufal, že to nebyl důvod, proč se ho drží tak pevně.
Když kličkovali z kopce a mělkými kotlinami, karmínová zástava s černobílým kotoučem se vlnila za Pevinem. Jako obvykle Aielové nevěnovali skupince téměř žádnou pozornost, i když korouhev označovala jeho přítomnost stejně bezpečně jako kruh několika set Far Dareis Mai, které s Jeade’enem a mulami snadno udržely krok. Aielové se věnovali svým záležitostem kolem stanů vztyčených na svazích a jen při zvuku koňských kopyt vzhlédli.
Randa dost poděsilo, když se dozvěděl, že mezi Couladinovými stoupenci získali skoro dvacet tisíc zajatců – dokud neopustil Dvouříčí, ani nevěřil, že by na jednom místě mohlo být tolik lidí pohromadě – ale když je uviděl, byl to dvojnásobný šok. V hloučcích po čtyřiceti a padesáti seděli na sluníčku na stráních jako hlávky zelí, muži i ženy, nazí, každý hlouček pod dohledem jednoho gai’šaina, pokud vůbec. Nikdo jiný jim rozhodně nevěnoval větší pozornost, přestože tu a tam přistoupila k některé skupince postava oděná v cadin’soru a vyslala nějakého muže či ženu s posílkou. Kdokoliv byl určen, odběhl, beze stráže, a Rand viděl několik z nich, jak se vracejí a sedají si na svá místa. Ostatní seděli mlčky a většinou se tvářili znuděně, jako by neměli žádný důvod být někde jinde či touhu být někde jinde.
Třeba si bílý šat navléknou stejně klidně. A přesto si Rand nemohl pomoci, aby si nepřipomněl, jak snadno tihle lidé porušili svoje vlastní zákony a zvyky. Couladin s tím porušováním možná začal, či je nařídil, ale oni ho následovali a poslouchali.
Rand se na zajatce zamračil – dvacet tisíc, a přicházeli další, a on rozhodně žádnému z nich neuvěří, že dodrží pravidla gai’šaina – a chvíli mu trvalo, než si na ostatních Aielech všiml čehosi zvláštního. Děvy a Aielané, kteří nosili oštěp, neměli na hlavě nikdy nic kromě šujy, a nikdy takovou barvu, jež by nesplynula s kameny a stíny, ale teď zahlédl muže s tenkou šarlatovou páskou kolem hlavy. Asi tak jeden ze čtyř či pěti měl tenhle pruh látky, na spáncích zavázaný, a na čele měl vyšitý nebo namalovaný kotouč, dvě spojené slzy, černou a bílou. Možná nejzvláštnější ze všeho bylo, že to nosili i gai’šainové. Většina sice měla kápě nasazené, ale pásku měl jeden každý s obnaženou hlavou. A algai’d’siswai ve svých cadin’sorech to viděli a neudělali nic, ať už měli pásku či nikoliv. Gai’šainové nesměli nosit nic z toho, co si mohli obléknout ti, kteří se směli dotknout zbraní. Nikdy.
„Já nevím,“ odvětila Aviendha stroze k jeho zádům, když se zeptal, co to znamená. Pokusil se v sedle narovnat. Zřejmě se ho skutečně držela pevněji, než bylo nutné. Po chvíli Aielanka pokračovala tak tiše, že musel hodně pozorně poslouchat, aby to zachytil. „Bair mi pohrozila, že mě praští, jestli se o tom ještě někdy zmíním, a Sorilea mě přetáhla holí přes ramena, ale podle mě to jsou ti, co tvrdí, že jsme siswai’aman."