Rand otevřel ústa, aby se zeptal, co to značí – ze starého jazyka znal jen pár slov, ne víc – když na povrch jeho mysli vyplul význam toho výrazu. Siswai’aman. Doslova Drakův oštěp.
„Někdy,“ uchichtl se Asmodean, „je těžké vidět rozdíl mezi sebou a svými nepřáteli. Oni chtějí vlastnit svět, ale zdá se, že ty už vlastníš lidi.“
Rand otočil hlavu a díval se na něj, dokud pobavení nezmizelo z jeho výrazu. Asmodean nakonec nejistě pokrčil rameny a nechal mulu zpomalit krok, až se zařadil vedle Pevina s korouhví. Potíž byla v tom, že toto jméno naznačovalo – vlastně víc než jen naznačovalo – vlastnictví. To rovněž pocházelo ze vzpomínek Luise Therina. Nepřipadalo mu možné vlastnit lidi, ale pokud to možné bylo, on to nechtěl. Já je chci jenom použít, pomyslel si suše.
„Vidím, že ty tomu nevěříš,“ prohodil přes rameno. Tu věc na sobě neměla žádná z Děv.
Aviendha zaváhala, než řekla: „Nevím, čemu věřit.“ Mluvila potichu jako předtím, ale teď to znělo rozzlobeně a nejistě. „Jsou různé víry, a moudré často mlčí, jako by neznaly pravdu. Některé říkají, že tím, že následujeme tebe, odpykáváme hřích našich předků, když... když jsme zklamali Aes Sedai.“
To zadrhnutí ve větě ho polekalo. Nikdy ho nenapadlo, že by mohla být stejně ustaraná jako ostatní Aielové ohledně toho, co jim vyjevil o jejich minulosti. Zahanbení možná bylo lepší slovo než ustaraní. Lanba byla důležitou součástí ji’e’toh. Zahanbilo je to, čím byli – vyznavači Cesty listu – a zároveň je zahanbovalo, že porušili svůj závazek k ní.
„Příliš mnoho lidí už slyšelo nějakou verzi části rhuideanského proroctví,“ pokračovala ovládanějším tónem, a znělo to úplně, jako by o tomto proroctví slyšela něco již předtím, než se začala učit na moudrou, ale bylo pokroucené. Oni vědí, že nás zničíš...“ mezi dvěma nádechy se přestala na chvíli ovládat, „ale mnoho lidí věří, že nás zabiješ všechny v nekonečných tancích oštěpů, oběti za odpykání hříchu. Jiní věří, že bezútěšnost sama je zkouškou, aby před Poslední bitvou odpadli všichni kromě nejtvrdšího jádra. Dokonce jsem slyšela, jak někteří říkají, že Aielové jsou teď tvůj sen a že až se probudíš z tohoto života, už nebudeme více.“
Pěkně ponuré přesvědčení. Dost zlé bylo, že jim odhalil minulost, již považovali za zahanbující. Byl div, že ho neopustili všichni. Nebo nezešíleli. „Čemu věří moudré?“ zeptal se stejně tiše jako ona.
„Co se musí stát, stane se. Zachráníme, co půjde zachránit, Rande al’Thore. Ve víc nedoufáme.“
My. Už se počítala mezi moudré, stejně jako Egwain a Elain se počítaly mezi Aes Sedai. „No,“ prohodil lehce, „řekl bych, že nejmíň Sorilea věří, že bych měl dostat pár za uši. A Bair nejspíš taky. A určitě Melain.“
„Mezi jiným,“ zamumlala Aviendha. K jeho zklamání se od něj odtáhla, i když za kabátec se ho držela dál. „Ony věří hodně věcem, o kterých bych si přála, aby jim nevěřily.“
Rand se proti své vůli zakřenil. Takže ona nevěřila, že by měl dostat za uši. To byla od probuzení příjemná změna.
Vozy Hadnana Kadereho stály asi míli od jeho stanu, v kruhu v široké proláklině mezi dvěma pahorky, a hlídali je Kamenní psi. Temný druh s ostře řezanými rysy vzhlédl. Přes teřich se mu napínal kabátec smetanové barvy, a když Rand projížděl kolem s korouhví a poklusávajícím doprovodem, otřel si obličej nevyhnutelným velkým kapesníkem. Moirain tu byla také, prohlížela vůz, na němž byl za kozlíkem pod plachtou přivázán dveřní rám ter’angrialu. Aes Sedai se dokonce ani neohlédla, dokud na ni Kadere nepromluvil. Podle jeho gest jasně navrhoval, že by zřejmě chtěla doprovodit Randa. Vlastně zřejmě dychtil po tom, aby odešla, a nebylo divu. Musel si blahopřát, že tak dlouho utajil, že je temným druhem, ale čím déle byl ve společnosti Aes Sedai, tím větší nebezpečí odhalení mu hrozilo.
Vlastně Randa překvapilo, že ten muž je pořád ještě tady. Přinejmenším polovina vozků, s nimiž přijel do Pustiny, od doby, co překročili Dračí stěnu, již vyklouzla pryč. Nahradili je cairhienští uprchlíci, které vybral Rand osobně, aby zajistil, že nebudou Kadereho druhu. Každé ráno čekal, že ten chlapík zmizí, zvlášť poté, co se vytratila Isendra. Děvy skoro roztrhaly vůz na kusy, když ji hledaly, a Kadere za tu dobu propotil tři kapesníky. Rand by nijak nelitoval, kdyby se Kaderemu podařilo proklouznout v noci pryč. Aielské stráže měly rozkaz nechat ho jít, pokud se nepokusí vzít s sebou Moiraininy drahocenné povozy. S každým dnem bylo jasnější, že si Aes Sedai jejich nákladu velmi cení, a Rand nechtěl, aby je ztratila.
Ohlédl se přes rameno, ale Asmodean hleděl přímo vpřed a vozů si vůbec nevšímal. Tvrdil, že od okamžiku, co ho Rand chytil, neměl s Kaderem žádné styky, a Rand si myslel, že by to mohla být docela pravda. Kupec rozhodně neopustil své vozy a aielské stráže ho nikdy nespustily z dohledu, kromě doby, kdy byl ve svém voze.
Na druhé straně vozů Rand bez přemýšlení zpola přitáhl otěže. Moirain ho určitě bude chtít doprovodit do Cairhienu. Možná mu do hlavy nacpala plno věcí, ale nějak vždycky existoval další kousek, který mu tam chtěla přidat, a jemu by se zvlášť tentokrát její přítomnost a rada hodily. Ale ona se na něj jen chvíli dívala a pak se obrátila zpátky k vozu.
Rand se zamračil a pobídl grošáka dál. Bylo dobře nezapomínat, že má víc ovcí na ostříhání, než věděl. Začal být příliš důvěřivý. Lepší dávat si na ni pozor jako na Asmodeana.
Nikomu nevěř, pomyslel si bezútěšně. Na okamžik nevěděl, je-li to jeho myšlenka či Luise Therina, ale nakonec usoudil, že na tom nezáleží. Všichni měli své vlastní cíle, své vlastní touhy. Mnohem lepší bude nevěřit úplně nikomu kromě sebe. A přesto ho napadlo, jak dalece může věřit sám sobě, když mu do hlavy proniká jiný muž?
Obloha nad Cairhienem byla plná velikých supů, kroužících nad sebou na černých křídlech. Na zemi se kolébali mezi mračny bzučících much a drsně skřehotali na lesklé krkavce, kteří se snažili sebrat jim jejich právo na mrtvé. Tam, kde po odlesněných pahorcích procházeli Aielové hledající těla svých padlých, ptáci se neohrabaně vznesli do vzduchu, přežraní, krákajíce na protest, a jakmile byli živí lidé o několik kroků dál, znovu usedali k hostině. Supi a krkavci a mouchy dohromady sice nemohli zastínit slunce, ale nějak to vypadalo, že ano.
Randovi se obracel žaludek. Snažil se to nevidět. Pobídl Jeade’ena k rychlejšímu kroku, až na něm Aviendha zase visela a Děvy utíkaly. Nikdo nic nenamítal, ale Rand si nemyslel, že je to jen proto, že Aielové dokázali tuhle rychlost udržet celé hodiny. Dokonce i Asmodean byl kolem očí bledý. Pevinova tvář se v nejmenším nezměnila, jasná korouhev povlávající mu nad hlavou však na tomto místě vypadala jako výsměch.
To, co leželo před nimi, nebylo o moc lepší. Rand si na Předbrání vzpomínal jako na nevázaný úl, spleť ulic plných hluku a barev. Teď tu panoval klid, hranaté šedé hradby Cairhienu ze tří stran obklopoval široký pás popela. Ohořelé trámy ležely bláznivě nakloněné na kamenných základech a tu a tam ještě stál očazený komín, byť často nebezpečně nakloněný. Nedotčená židle, ležící na zaprášené ulici, ranec, který někdo ve spěchu upustil, či hadrová panenka nějak ještě celou zkázu a zmar zdůrazňovaly.